Michal ŠtefaničDneska se měl běžet pražský půlmaraton, ale … všechno je jinak.
A většina z vás to má stejně. Přišli jste o závody, přišli jste o své cíle, máte pocit, že jste přišli o své sny. Máte pocit, že sportovní příprava je v tahu, jste zklamaní, naštvaní, smutní, přemýšlíte jak se znovu nahodit a k čemu směrovat. A k tomu se přidávají mnohem podstatnějí věci. Od ryze praktických, po pocity nejistoty nebo možná i nesvobody.
Jak jsme na tom my?
Máme zavřenou laborku, jsme bez příjmu. Ordinuju po telefonu s dvěma dětmi doma (školní a školkové – odpověď jaká je kvalita školní výuky je nasnadě). Žádný dům se zahradou, malý byt. Za rodičemi 75+ nemůžeme. Spoustu z vás to má podobně. Jo, je to fakt blbý.
Když si pustíme zprávy a kapku se zamyslíme, doopravdy nejsme v zenu.
Spoustu z vás to má stejně..
Je to fakt blbý, ale nezbývá než to přijmout.
Přijmout, že letos na jaře nebudou žádné závody. Přijmout, že žádné závody možná letos nebudou vůbec. Že bude možná všechno jinak a na nějaký boj o medaile už nebude ani čas, a ani chuť a ani energie, protože priority budou prostě jinde. Přijmout, že nebude možná žádná dovolená. Že pro mnohé z nás přijdou i ekonomické problémy.
Tohle všechno je ještě relativně v pohodě ( a za sebe a za Michala můžu říct, že jsme to už zažili v mnohem horší podobě).
Ale je třeba i přijmout, i to, že jsme smrtelní. Že se bojíme o své blízké. Že všechno prostě neurveme ani silou, ani pozitivními afirmacemi. Přijmout, že tohle je jen začátek a svět už nebude stejný.
Není to prostě prdel.
Ale každá mince má dvě strany. Ukazuje se, kdo je jaký je, kdo kde stojí. Kromě špíny vidíme i neskutečné lidství, které se nám na mnoha místech ukazuje. Soudržnost, solidarita, ale i humor a schopnost s lehkostí nést těžkou situaci. Příběh od příběhu.
Díky za to, všem.
Proč to všechno píšu? Ne proto, že jsem dneska ráno fňukala, že nepoběžím pražský půlmaraton (a že by na něj bylo fakt super počasí :)).
Ne proto, že mi spadly hračky do kanálu.
Ne proto, že mám depku, protože fakt nevím, co bude za týden, za měsíc, že se nelze dopředu na nic připravit a všechno je v mlze a obrovské nejistotě.
Nevím, co bude zítra. Jestli zaplatíme nájem. Jestli neonemocní moje maminka nebo táta. Jestli nepůjdu pomáhat do nemocnice. I když po 11 letech mimo akutní medicínu možná zvládnu už jen napsat papíry a uvařit kafe, šla bych moc ráda. Nedokážu jen tak sedět s rukama v klíně.
Jo a jasně, taky nevím, jestli si letos ještě zazávodím – a taky vím, že to není podstatné.
Píšu to kvůli něčemu úplně jinému.
Píšu to proto, že když nevíš, co bude, můžeš si užít každý den.
Tolik omílané žití v přítomnosti dostává najednou smyslupný obsah a všichni jsme donuceni ho naplnit. Takže to není žádný šmejd, COVID. Není to žádná sračka, kterou musíme porazit. Je to prostě učitel.
Vždyť to bylo pořád jen samé „kdyby .. a – aby .. a jestli- a až ..“ Vzpomínáte na Samotáře? Jenže teď spadla klec. Teď je třeba žít to nejlepší, co můžeme a každý den tak, jako by byl ten poslední. S přijetím minulosti a bez strachu z budoucnosti.
Tak třeba co se sportu týče – sportuju, běhám, projedu se na kole. Když to jde, když mám čas, když potřebuju dobít baterky. Jít ven, dýchat, žít. Užít si sluníčko, les, ticho, probouzející se jarní přírodu. Cítit svoje kroky na jehličí, na zemi, na Zemi, nad hlavou mít nebe, slunce, nebo i hvězdy. Ať je vzduch průzračně čistý, prší, sněží nebo i mrzne. Radovat se, že můžeme být venku v tričku a že prcek ujede na kole 30km jako nic.
Nemá cenu se hroutit. Nemá cenu se na nic upínat – jestli budou závody teď, na podzim nebo až další rok.
Sněte. Vaše sny vám nikdo nevezme. Ale radujte se z každé minuty na tomhle světě.
Současná situace nás vrací k esenci sportu, zbavuje nás zbytečného boje. Vracíme se k pohybu jako souladu duše, těla a mysli. Díky sportu můžeme poděkovat tělu za to, že nám slouží, že můžeme dýchat, běhat, jezdit na kole, plavat a smát se. Že nemusíme bojovat, že stačí být.
Žijme tady a teď. Až se ohlédneme, nebudou důležité medaile. Budou důležité chvíle, vztahy, okamžiky.
Omlouvám se za příliš osobní zpověď, ale jinak to prostě nešlo.
Díky vám všem, kteří stojíte na světlé straně bytí a dokážete být za každých okolností kladnými románovými hrdiny.
Hanka
