Modrá zóna triatlonu

Naposledy jsem se na blogu pustila na tenký nekorektní led, ale dnes mám pro vás něco z jiného soudku – trochu netradiční filmové okénko a malé zamyšlení.

Před časem jsem na Netflixu viděla seriál s trošku bulvárním názvem „Jak se dožít stovky“. Pokud jste neviděli, vřele doporučuji. Dokument mě téměř přikoval na gauč, ale odolala jsem, zvedla jsem se z něj a všechny díly sfoukla nadvakrát během své oblíbené skutečné  ironmanské disciplíny – totiž žehlení.

Seriál zkoumá pět oblastí na světě, kde se lidé dožívají nejvyššího věku – respektive je zde nejvyšší počet stoletých lidí. 

Mezi tyto takzvané „modré zóny“ patří  ostrov Okinawa v Japonsku, region Ogliastra na Sardinii, pak překvapivě ve velmi průmyslové a osídlené oblasti komunita adventistů sedmého dne v Loma Linda v Kalifornii,  dále řecký ostrov Ikaria a poloostrov Nicoya v Kostarice.

Za zmínku stojí i to, že dokument nevytvořil  žádný „vědec“, který celý život leží v knížkách,  ale poměrně akční týpek, který objel celý svět na kole.  V devadesátkách. Takže bez GPS, bez navigace, bez mobilu. Tenhle borec všechny oblasti projel, hovořil se stoletými lidmi a jejich přáteli a rodinami, zkoumal souvislosti, zvyky, kuchyni a další aspekty životního stylu – například pohyb či víru.  Zajímavé je, že sám uskutečnil v Alabamě experiment, kdy měnil životní styl lidí na malém městě s cílem prodloužit očekávanou délku života –  což se skutečně podařilo.

Délka a/nebo kvalita života

To, co je velmi důležité, pokud se zamýšlíme nad  „modrými zónami“ je fakt, že zde nejde pouze o věk.  Století lidé jsou soběstační, aktivní , mají v sobě životní jiskru a  jsou víceméně zdraví.  V modrých zónách prakticky neexistují domovy důchodců či pečovatelské domy a je zde minimální výskyt kardiovaskulárních onemocnění, demence, cukrovky, nádorových onemocnění –  tedy všech civilizačních onemocnění.   

Jaké je tajemství „modrých zón“ ?

Co mají tato místa společného? Jejich obyvatelé mají velmi odlišné životní podmínky, různý způsob života, víry, historie a například i jiný přístup ke stravě.  Nelze tedy najít univerzální svatý grál dlouhověkosti, ale spíše se inspirovat společnými principy, které se modrými zónami prolínají. 

Strava    

Ve všech oblastech dlouhověkosti lidé jedí kvalitní potraviny, které si  často sami vypěstují a  připraví tradičními způsoby. Přestože rostlinná strava a zelenina  tvoří podstatnou složku každodenního talíře,  vegetariánství je pouze jednou z variant, nikoli pravidlem.  Každá oblast má své specifické potraviny, které zlepšují zdraví a prodlužují život  – ať je to tradičně připravované tofu, řecký nepasterizovaný med a červené víno, nebo například klasicky a ručně zpracovaná kukuřice a fazole.

Každodenní pohyb 

Ve všech modrých zónách je pohyb přirozenou součástí života.   Nikdo nejde „cíleně sportovat aby se dožil vysokého věku“. Stoletá Japonka  tančí se svými vnučkami,  italský pár jde na svou nedělní vycházku do kostela po mnoha schodech, Kostaričan chytá dobytek do lasa.  Všichni své tělo používají a opravdu se u toho zadýchají – a je jedno, zda jde zrovna o práci na zahrádce v Okinawě, sbírání medu v horách Ikarie či tenisovou čtyřhru, kterou se baví adventisté sedmého dne. 

Komunita a rodina

Udává se, že delší život mají ti, kteří mají velkou rodinu a hodně přátel. V modrých zónách to platí stoprocentně – potvrzuje se význam fungování komunity, setkávání přátel a  respekt k rodinným tradicím.  Tradiční rozdělení rodin a role muže a ženy jsou založené na úctě a lásce a rodina zpravidla funguje v širokém měřítku a pospolu. Život často plyne v určitých rituálech, který společenství podporuje a vytváří – často v souladu s ročními obdobími, svátky či oslavami.

Odpočinek

Bůh odpočíval sedmý den a sportovci vědí, že odpočinek dělá mistra.  K přiměřené fyzické zátěži patří i regenerace a schopnosti odpočívat. V modrých zónách není odpočinek pasivní s telefonem na kanapi.  Je to kvalitní spánek, čas trávený ve společnosti u dobrého jídla, zpěv  kostele či relax u skleničky vína na zahradě.  

Ikigai

Najděte ve svém životě něco, co děláte rádi,  do čeho dáváte své srdce a svou duši – a máte své ikigai, jak to nazývají Japonci.  Smysl života. V dokumentu to krásně vysvětluje starý muž věnující se dřevořezbě,  kterou dědí děti i vnuci a jejíž umění dále předává.  Může to být ale cokoli  jiného – materiální i nemateriální povahy.    

Mravní základ, víra

To, co mají obyvatelé modrých zón společné je mravní základ či víra.  Je víceméně jedno, jakou má konkrétní podobu – podstatný je vnitřní prožitek, nikoli vnější forma. 

Posttraumatický růst

Všechny tyto aspekty života dlouhověkých nejsou nijak překvapivé. Tak nějak všichni víme, že zdravé jídlo, dobré vztahy a přiměřený pohyb přispívají k delšímu a kvalitnějšímu životu.  Na modrých zónách je unikátní komplexnost těchto principů, které se v detailech možná odlišují, ale podstata zůstává stejná. 

Je tu ale ještě něco navíc – a to mě na celém dokumentu zaujalo možná nejvíc.    

V Okinawě byla většina velmi starých obyvatel těmi, kteří  zblízka prožili druhou světovou válku. Ztratili mnoho blízkých, často zůstali jediní z rodiny, jako děti přišli o kamarády. Přešel čas a z bolesti zůstaly jizvy na duši, která se stala silnější.  Tito lidé jsou nyní šťastní, že jsou na světě.  Váží si více života. Každého dne.  Pavel Kolář o tomto hovoří jako o posttraumatickém růstu. 

Čím mě „Modré zóny“ inspirují? 

Jak se na jednotlivé aspekty života dlouhověkých dívám já? 

Biorytmy

Jedna z věcí, která sice v dokumentu nebyla přímo zmíněná, ale také se životním stylem dlouhověkých souvisí je určitě život v souladu s přirozenými biologickými hodinami.  V české slovesnosti bychom to mohli nazvat „čas k dílu, čas k jídlu“ a možná bychom mohli doplnit „čas k spánku“.  Jídlo má svůj pravidelný řád, nikdo nechodí v noci bílit ledničku, nesvítí na sebe do noci modrým světlem a zpravidla chodí spát se soumrakem.  To zlepšuje produkci melatoninu a somatotropního hormonu, omezuje produkci kortizolu a  snižuje stres. TRE (time-related eating), nebo chcete-li přerušovaný půst zvyšuje citlivost na inzulin. Jinak řečeno – soulad s cirkadiánními rytmy tedy zlepšuje hormonální a celkové zdraví.

Moje inspirace:  pracovat i odpočívat naplno.  To, čemu se věnuji, dělat v plné pozornosti – pracovat na 100%, netrávit čas na práci nesmyslnou prokrastinací, při tréninku nemyslet na to, co musím koupit nebo že nemám uklizeno :), věnovat se jídlu a nikoli sociálním sítím, neuzobávat během dne, odpočinek trávit smysluplně a večer číst knížku 🙂

Jídlo

Ne každý se stravujeme stejně, každý máme jiné chuťové preference, ale asi se shodneme, že základem pro pevné zdraví je strava kvalitní a minimálně průmyslově zpracovaná.  

Osobně si myslím, že  důležitou ingrediencí stravy dlouhověkých není taková nebo maková superpotravina specifická pro danou oblast.  Klíčovým kořením dlouhověkosti je „lidská přidaná hodota“.  Jídlo s láskou vypěstované, sklizené a  připravené.  Takové jídlo je „živé“, sytí tělo i duši.  Btw, řekla bych, že naše prababičky dobře věděly, proč žehnají chlebu a proč se modlí před jídlem.   

Moje inspirace: pokud to jde, vybírat si jídlo s co nejmenší „zpracovatelskou stopou“, s potěšením si ho připravit, a v duchu za něj poděkovat.

Pohyb – tak samozřejmě …  

Pohyb je ideální kardiovaskulární prevence. Prokazatelně prodlužuje život. Tělo je k pohybu stvořené, své tělo bychom měli používat. Ale pozor! Nikdo z obyvatel modrých zón nemá tréninkový deníček ( a ani to-do list, kde si odškrtává spánek-jídlo-meditace).    Vše je přirozené, začleněné do běžné, každodenní reality. 

Moje inspirace: hledat, co mě baví –  stejně jako dítě objevuje svět, s nadšením z příležitostí a možností, které mi dává.  Oprostit se od tlaku na výkon, místo výsledků vyhledávat zážitky a prožívat přítomný okamžik. 

Jsem přesvědčená, že takto pojato prodlužuje sport život mnohonásobně –  a o to více, že spojuje ty, kteří se stávají přáteli a kamarády, se kterými je radost se setkávat.

Japonské ikigai

Mít pro co žít a svůj život prožít, nikoli přežít.  Někdy to trvá dlouho, než najdeme v životě tvůrčí činnost, která nás dělá šťastnými, spojuje nás s ostatními lidmi a co je svým způsobem výjimečné.   V mé oblíbené knížce pro děti i dospělé Agnes a zakázaná hora od Veroniky Hurdové je to označeno jako dar, který slouží celému kmeni. 

Moje inspirace:   směřovat ke svému ikigai – propojovat, to, co umím, s tím co mě baví a čím skutečně jsem.

Střídmost a skromnost

Životní styl obyvatel modrých zón jakoby nás vracel v čase o desítky či stovku let. Nejde o bohaté, naopak často o velmi chudé regiony, kde se žije velice skromně.   Žádný bezbřehý konzum, žádné nákupní orgie, žádné přeplněné vozíky jídlem.  Nic není na dosah, nic není automatické, dostupné, na nic neexistuje nárok.  Vše je potřeba odpracovat, zasloužit si, věnovat tomu energii a péči. Od jídla, přes mezilidské vztahy, po vyprané prádlo či okopanou zahrádku. 

Moje inspirace:  i v konzumní společnosti, která postavila na piedestal materiální bohatství, lze pěstovat vědomou střídmost. Zamýšlet se nad tím, co má pro něj opravdovou hodnotu.

Zlepší mi zdraví superpotravina dovezená přes půl světa více než doma s láskou uvařená polévka, na kterou si nakoupím na místním trhu od někoho, koho osobně znám?

Malé zamyšlení nad posttraumatickým růstem

Těžké válečné příběhy obyvatel Okinawy mi svým způsobem otevřely oči.  Za dlouhověkostí totiž mohou stát kromě veskrze pozitivních aspektů i traumata a bolestné zkušenosti. Extrémně vysokého věku se dožili například  ti, kteří přežili koncentrační tábor, holocaust, komunistické lágry. 

Většina z nás si takto těžké trauma nedokáže vůbec představit.

Hranice traumatu …

Nezlobte se na mě, mám pocit, že dnes se v on-line prostoru dělá trauma skoro ze všeho.  Z toho, že na nás v dětství máma zakřičela, když jsme zlobili, z toho, že traumatizujeme vlastní děti nedostatkem lásky a respektu, z toho, že se nám posmíval spolužák nebo nás přeskočil v kolega v práci, nejsme genderově spravedlivě oceněni, nebo si máme udělat trauma z toho, že jsme málo korektní v hyperkorektním světě. A tak dále, a tak podobně.

V Sofiině volbě (jistě tuto knížku nebo příběh znáte) je to velmi dobře uchopeno – Sofie (která prošla koncentrační tábor a za děsivých okolností přišla o dceru a následně i o syna) se sejde na pláži s mladými Američany, kteří válku zažili „za pecí“ a probírají psychoanalýzu dle Freuda.  Řeší svá „traumata“, ze kterých se analyzují na pohovce a dohadují se, kdo uvízl v psychoanalýze v orálním či análním stadiu.  Sofie z pláže odchází a později říká:  „Nesnáším, jak se ti lidé patlají ve svých směšných strupech, nesnáším tenhle pocit nezaslouženého neštěstí.“

To stejné teď aktuálně napsala válečná reportérka Lenka Klicperová : „Jsem šťastná, protože vím, jak vypadá opravdové neštěstí“.

Samozřejmě máme v životě lepší a horší časy. Netvrdím, že vše, co nás potká, jsou směšné strupy.   Stává se, že se musíme poprat s nemocí, s finančními problémy, s těžkou nemocí či  ztrátou svých blízkých – která může být různě bolestná pro naše srdce.   Prostě se to děje – nevybíráme si to. Můžeme si ale můžeme vybrat, jestli nás bolest položí, nebo z ní dokážeme vyrůst.  I když to někdy trvá.

Moje inspirace:   každý z nás má svou třináctou komnatu. Ne, nejsou pořád všude duhy a jednorožci.  I těžké ztráty nám mohou přinést velké dary, jen je třeba hned nedokážeme vidět a musíme mezitím něco zkrátka odžít.

Moje modrá zóna

Svět sportu, běhu a triatlonu je moje modrá zóna. Práce je mým koníčkem (a vlastně i naopak) a tak mám vlastně permanentní prázdniny!   Nemusím tvrdě fyzicky pracovat, ale dávám tělu smysluplně a zábavnou formou zabrat při tréninku.  Díky propojení práce a sportu jsem poznala spoustu úžasných přátel a  kamarádů. Tento životní styl sdílíme jako partneři a jako rodina, takže jsme součástí komunity, ve které je radost být.

Posilování stresem

Ne vždycky při nás stojí okolnosti, ne vždycky máme dobře rozdané karty – ať už na závodech, nebo v životě.  To, že prorazíme galusku, někdo nám rozepne neopren nebo si odřeme koleno – to je víceméně legrace.  To, že nám vysněný závod přeruší neplánované okolnosti nebo to na trati prostě nevyjde, to se prostě stává.   Někdy ale jde o víc než o odřené koleno. Zastaví nás náročná životní zkouška, nemoc, zranění. Někdy musíme zpomalit nebo změnit disciplínu. Počkat, až se přežene bouřka. Vždy se ale můžeme zvednout, utřít si nudli a jít dál.  To, co se naučíme na trati, se hodí i v životě.

Možná to bude už na někoho moc ezo, ale sport mě vede k mé podstatě. V přírodě, v tepu svého srdce,  v tichu svého dechu někdy slyším šeptat svou duši. Jaké jsou její sny a kudy za nimi vede cesta.  A ti, kteří tu už se mnou nejsou, mi v tom tichu umí na cestu posvítit.

Tak to by asi bylo všechno …

Myslím, že až tak nejde o tu stovku a o délku života, ale především o jeho kvalitu. A je zbytečné čekat na celosvětový mír, osvícení nebo dostatek financí.  V tom to není.  Není třeba se stěhovat na Okinawu nebo na Sardinii.  Zvládneme to i doma za pecí. 

Svou modrou zónu máme každý ve svých rukách.