Konečně je tady poslední část miniseriálu. Mělo by nám všem jít o to, užívat si sport, být aktivní až do vysokého věku a nikoli si likvidovat tělo a mezilidské vztahy nesmyslnou honbou za medailemi. Každý má samozřejmě svou cestu, svůj pohled na věc a jinak srovnané priority, nicméně není na škodu se někdy podívat s odstupem na to, zda neotročíme egu, zda jsme skutečně v souladu s tím co chceme, jací jsme a kde je dobře nejen našemu tělu ale i naší duši.
Pokud jste přehlédli předchozí díly, mrkněte se sem (1.díl) a sem (2.díl).
Celou naší minisérií se „jako červená nit“ táhne myšlenka, že jsme na svět dostali jen jedno tělo a nemáme žádné reparáty. Myšlenka, že lékař není automechanik, který vyměňuje vadné součástky. Myšlenka, že zátěžová laboratoř není „tunningové pracoviště“ která vás „načipuje“ na nejvyšší výkony. Tedy ta naše ne 🙂
Pokud jde o nás a myšlenky a vize, s nimiž jsme Cardiolab zakládali, naší vizí je pomáhat lidem. Žít aktivní život, být v kondici do vysokého věku, mít tělo ve formě a mladého ducha.
Pomáháme najít rovnováhu ve sportu i v životě tak, aby naši klienti byli zdraví, bavil je sport a měli radost ze života. Vrcholovým sportovcům pomáháme najít silné a slabé stránky sportovní formy, tak aby výkonnost rostla a zároveň se nepřetěžovali a podchytili případná rizika.
A když jsme u té rovnováhy a zdravého pojetí sportu, rovnou se vrhneme na ty body, které jsme neprobrali minule, protože se prostě do našeho článku nevešly. Pro připomenutí a shrnutí :
1. Dokážeme vnímat a poslouchat své tělo
2. Sport pro nás není zdrojem dalšího stresu
3. Jsme si vědomi svých zdravotních omezení a limitů a víme jak s nimi zacházet
4. Jíme správně
5. Sport nebo trénink je správně pojatý co se týče objemu a kvality
6. Máme dostatek pohybu i v běžném životě
7. Důsledně doléčujeme onemocnění, nesportujeme s virózami či antibiotiky
8. Dokážeme dostatečně regenerovat, odpočívat a spát
9. Pěstujeme dobré vztahy
A jdeme na to :
Tady záleží na tom, zda jste čistokrevný hobík, výkonnostní sportovec či „vrcholáč“. Pojďme začít u toho, kolik je „nepodkročitelném“ minimum pohybové (sportovní) aktivity, která je nutná k tomu zlepšit celkovou životní prognózu a být aspoň trochu v kondici. Za tuto spodní hranici považuji považuji minimálně 4 hodiny (aerobního) pohybu za týden za předpokladu, že máte dostatek pohybu i v běžném životě (což probereme v následujícím bodě). Do těchto 4 hodin tedy nepočítám turistiku, projížďku na kole s dětmi při které se nezadýchám (tj. děti jedou na odrážedle a já vedle nich na MTB), ani posilovnu. Jsou to 4 hodiny tzv. „kardia“, kdy se zadýchám, lehce se potím a pokud mám s sebou parťáka, už hůře zvládám konverzovat.
U hobbíků, kteří berou daný sport trochu vážně, jsou samozřejmě 4 hodiny málo na to, nějak zásadněji se výkonnostně posunout a pro výkonnostní a vrcholové sportovce jsou objemy výrazně (někdy i řádově) vyšší – to je samozřejmé. Záleží jaké máte cíle, kam se chcete posunout a kolik můžete tréninku věnovat. Podstatné ale je, aby čas, který sportu věnujete byl smysluplně využitý – ať už je to 5 nebo 15 hodin týdně.
Nemá smysl trénovat nesmyslné objemy a být trvale unavený, stejně tak není přínosné trénovat pouze kvalitu bez pořádného vytrvalostního základu – pyramidu prostě nelze stavět od špičky.
Precizně provedené zátěžové testy vám umožní pochopit jak tělo funguje a naučíte se poskládat trénink tak, aby jste dosáhli nejlepšího poměru „cost-benefit“ co se týče využití času.
Byť by se to na první pohled nezdálo, je to alfa a omega toho, jak zůstat do vysokého věku aktivní, zdraví a v dobré kondici. Zdravé srdce, přiměřenou fyzičku a svěžího ducha nezískáte celodenním sezením v kanceláři u počítače, který 2x týdně večer vystřídáte hodinkou ve fitku a zbytek volného času prosedíte u televize. Nepobírá mi hlava, když mladé děvče s vizáží modelky přijdete autem před fitness centrum, zaparkuje, převleče se, zapne běžecký pás, hodinu jde rychlostí 4-5km/hodinu, pak se osprchuje, převleče a jede autem domů.
Zastávám názor, že budete zdravější, pokud budete pokud možno chodit všude pěšky a cíleně budete vyhledávat jakýkoli pohyb na čerstvém vzduchu. Počítá se výlet na kole s dětmi, počítá se práce na zahrádce (dědečkové a babičky pečující o zahrádky jsou většinou biologicky výrazně mladší), počítá se ježdění na koloběžce do práce. Pokud k tomu přidáte nějaký ten trénink/intenzivnější sportík tak je to super, ale v zásadě se dá i vystačit s turistikou o víkendu.
Pokud pravidelně sportujete, neležte mezi tréninky na kanapi, ale zařaďte do svého života i pravidelný „normální pohyb“. Sice je to stále regenerační intenzita /zóna A, chcete-li/, ale to se právě počítá. Je prokázáno, že nikoli síla, ale počet svalových kontrakcí rozhoduje o úrovni základní vytrvalosti. Takže – choďte na tréninky pěšky!!
Tady není asi co rozepisovat a řešit. S nemocí se neběhá, nezávodí. S teplotou se nekluše. Pokud berete antibiotika, netrénujte a ani omylem nezávoďte. Nespoléhejte na tzv. pravidlo krku (od krku níže – tj. kašlu – ležím, od krku výše – běhám). Běhat s angínou je největší nesmysl všech dob – můžete si uhnat vážné problémy se srdcem. V době nemoci potřebuje tělo a imunitní systém napřít všechny síly do boje s onemocněním a vyčerpávat ho zátěží je holý nesmysl. Navíc to vaší formě nic nepřinese, nezlepšíte se ani o píď, naopak si koledujete o velké potíže.
Pokud jste již po nemoci, je ale naopak dobré začít s regenerační intenzitou zátěže. Je to stejné, jako když staří praktici doporučovali po nemoci dlouhé období rekonvalescence – tj. hodně spánku, dlouhé procházky, klidový režim. Pomaličký výklus pomůže odplavit metabolity, zrychlit regeneraci, dá se říct že „detoxikuje“ organismus po prodělané nemoci. Takže – po dobrání antibiotik není třeba se ještě dva týdny povalovat a pak skočit rovnýma nohama do tréninku. Začněte s procházkami, joggingem, a do tréninku se postupně vraťte. Základem je poslouchat své tělo 🙂
Trénink je pro tělo zátěž a nevyhrává ten, kdo trénuje nejvíc, ale ten, kdo umí i odpočívat. Nelze šidit spánek a ubírat si z něj hodiny pro trénink. Pokud máte zrovna náročné a stresující pracovní období, honíte po nocích termíny a nestíháte, trénink to nespraví – naopak. Nadměrná zátěž je příliš po váš imunitní systém a pokud budete šidit regeneraci, tělo se vám „odvděčí“ nemocí, zraněním, nebo únavou. Důsledkem takovéhoto vystupňovaného stavu je i klasické přetrénování či únavový syndrom. Příkladem budiž i maminky malých dětí na mateřské, které mají podle mne větší stres než manažeři velkých firem 🙂 Logistika, organizace, noční kojení a spánková deprivace, do toho někdy ještě zaměstnání. K tomu už moc kvalitního tréninku neposkládáte, pokud nemáte naprosto bezchybné zázemí. Každopádně v případě, že se času nedostává, jste trvale přetažení a ve stresu, není od věci si porovnat priority a případně přehodnotit své cíle tak, aby vaše zdraví a tělo bylo na prvním místě.
Trénink je fajn, ale odpočinek dělá mistra….
Poslední bod je možná ze všeho nejdůležitější. Nikdo není ostrov sám za sebe a ve vztazích by měla panovat svoboda – i zodpovědnost. Jakmile začneme otročit svému egu, a ve vztazích budeme pouze brát, podporu a lásku svých nejbližších můžeme ztratit. Máte-li malé děti a ráno je nevidíte, protože jste na bazénu a večer jste šli ještě běhat, může se stát, že budete mít spoustu medailí ze závodů, ale zůstanete sami se svým triatlonovým speciálem. Žena odejde za někým, kdo ji vzal s dětmi na výlet nebo do kina. Budeme-li dobře ukotveni sami v sobě a ve vztahu ke svým blízkým, bude se nám dařit nejen ve sportu, ale i v životě. Vše je otázkou rovnováhy, pozitivní zpětné vazby, pozornosti a empatie. A platí to, ať už jsou to vztahy partnerské, rodičovské, nebo vztahy s přáteli a kamarády.
Možná to vypadá, že frčíme na jednorožci pod dvojitou duhou, ale je potřeba na tom makat víc než na osobácích 🙂
Tím bych celé povídání uzavřela. Myslete na své tělo, dělejte pro něj to nejlepší, ale neotročte svému egu a nezapomínejte na své srdce a svou duši. Mějte se všichni fajn!