Challenge Prague aneb triatletkou snadno a rychle :)

Když jsem před dvěma lety dokončila polovičního Ironmana na Pálavě aneb Pálavarace, zařekla jsem se, že už nikdy. Pokud si to jdete zase „jen tak pro zábavu zkusit“, je dobré si vybrat vhodný závod a neporovnávat se s českou špičkou. S odstupem jsem si řekla, že bych mohla triatlonu zanechat s lepšími pocity a lákalo mě vyzkoušet si ještě atmosféru velkého závodu. To v mých očích slibovala Challenge Prague – spousta diváků, turisti, depo na mostě Legií, plavání pod Národním divadlem a běh v centru Prahy. Bylo rozhodnuto. Zajímá vás, jak může vypadat triatlon očima hobby běžce a příležitostného cyklisty? Uvařte si kávičku a užijte si všechny tři disciplíny pěkně z pohodlí obýváku 🙂

Triatletkou snadno a rychle

Měla-li bych nějak charakterizovat svůj sportovní profil, bude vypadat takto: historicky nesportovec, později příležitostný cyklista a t.č. hobby běžec. Vdáte-li se ovšem za bývalého reprezentanta v moderním pětiboji a slušného age-group triatleta, těžko odoláte pomalému, ale neustálému tlaku 🙂  Díky Michalovi mám tedy za sebou i nějaký ten triatlon a před pár lety jsme spolu absolvovali i dlouhou distanci v Rothu. Byla to výborná volba. Právem je tento závod označován jako evropská Havaj a Challenge Roth byl pro mě skutečnou výzvou. Stejně jako železářství u Rotta bylo vyhlášené svými kvalitními výrobky, tak německý Roth je vyhlášen kvalitní výrobou železných mužů a žen.  Měla jsem za cíl závod pouze dokončit, čemuž odpovídala nejen příprava, ale celkové pojetí.  Šlo víceméně o survival – absolvovala jsem předtím v rámci přípravy pouze dva „půlčíky“ a věděla jsem, že maraton nějak uběhnu.  Z plavání jsem měla oprávněnou hrůzu a cyklistikou část jsem absolvovala na silničním kole s lehátky. Ale misi jsem splnila.

Přesto, že je to už osm let, nikdy nezapomenu na závěr maratonu, kdy jsem v bouřce, průtrži mračen a mezi blesky se slzami v očích dobíhala na nasvícený červený koberec. 

Příprava? Příprava!

Faktem zůstává, že pokud chcete podobné závody absolvovat, je potřeba se na ně poctivě připravit.  Pokud se ve všech disciplínách přiměřeně hýbete,  asi  budete schopni zvládnout polovičního Ironmana  tzv. „z podstaty“, což ovšem neznamená z gauče.  Jde-li vám ale o to se zbytečně netrápit, neriskovat průšvih a případně zajet trochu slušný výsledek,  je potřeba se na podobné radovánky kapku nachystat.  Nelze odjet „půlčíka“ tak,  že počet  cyklistických vyjížděk  spočítáte na prstech a celkovou kilometráž raději nikomu neříkáte.

Tedy lze, ale celou dobu budete přemýšlet, zda máte zadek na svém místě a jestli by nebylo lepší zahodit triatlonový speciál a jet dál na skládačce. Tak takhle ne. Takhle vypadal můj Pálavarace před dvěma lety, byla to velké lekce pokory a mé „nikdy víc“.  Letos,  po celkem slušně proběhaném jaru a  cyklistice v Dolomitech jsem si řekla, že triatlonovou kapitolu sice uzavřu, ale pojmu to trochu lépe – velkým „Challenge“ závodem, kde se nebudu porovnávat jen s eliťáky, ale i s těmi, co si to jdou poprvé zkusit.

Challenge Prague – strategická porada

Odvaha postavit se na start je sice fajn, ale rozhodně  nelze podcenit strategickou přípravu. S Michalem jsme si nalili veselý kalíšek, udělali si hezký večer a zahájili předzávodní brífing. Probírali jsme mimo jiné tzv. drafting, neboli hákování.  V ironmanu je drafting zakázaný, víme?  Všichni pojedeme pěkně hezky za svoje, přátelé. Pokud jde o mě, penaltu za drafting prakticky obdržet nemůžu,  bojím se a v balíku jezdit neumím. V mezinárodní klasifikaci nemocí (tzv. MKN) se tato diagnóza označuje jako háková dyslexie. Zatím na ní nemám razítko, ale nevzdávám se naděje, že mi potvrzení vystaví můj bratranec, kterému jsem se párkrát navezla do zadního kola.  Není ovšem drafting, jako drafting. Tzv. psychické hákování zakázáno není a je hojně využíváno.  Že nevíte co to je? Jakpakby ne… ruku na srdce, chlapci. Běžíte za nějakým hezkým děvčetem s atraktivním pozadím a nesnažíte se předbíhat.  Voila – psychický hák.  V mém případě bude ovšem strategie malinko jiná :  „Až uvidíš, že před tebou někdo jde, a nemůžeš ho předběhnout, půjdeš prostě za ním….“ Vzpomínám na maraton v Rothu a už mi svítá…. začínám se těšit.

Příprava materiálu

Vybavení na  běh nic zvláštního nevyžaduje. Nazuju si kecky  hotovo. Tentokrát mi Michal dává wattmetr, ještě podle něj sice neběhám, ale bude užitečný pro závěrečnou analýzu. Pokud jde o cyklistiku, nejdřív si pročtu si diskuze na sociálních sítích. Vyplývá z nich, že to asi bude boj o život, hrozí smrt na štěrku nebo železničním přejezdu, všichni kolo pojedeme 4 hodiny a více a bylo by lepší si vzít gravela – a to jen pokud jste odvážní. Pokud ne, zvolíte celopéro.   No nic. Projedeme si trať a dáme si po cestě pivo. Připadá mi to celkem normální, takže nechám seřídit mazlíka a MTB  s drapáky nechávám doma.

Takhle mu to sluší v depu. Je tam vždycky chudinka poslední a čeká, až si ho panička vyzvedne. 

Co se v mládí naučíš, ve stáří, jako když najdeš……. Platí to ovšem i naopak. Takže  plavání v mém případě aby pohledal. To je bohužel pro triatlon slušný handicap, ale vím, že s neoprenem to nějak půjde a za třičtvrtě hodiny prostě v závěru startovního pole snad vylezu ven. Vytáhnu ten 8 let starý neopren. Ejhle, materiál jeví značné známky únavy a nějak to nejde natáhnout. Guma mě škrtí od krku ke kotníkům a mezi loktem a oblastí pasu se tvoří jakési blány. Vypadám jak postřelený netopýr a nelze ani upažit, natož vzpažit. Je mi jasné, že tudy cesta asi nepovede. Vzhledem k tomu, že předpověď hlásí sice chladnou Vltavu ale jinak neskutečné horko, balím tenoučký bazénový neopren bez rukávů.  Aspoň mi půjde dobře svlékat a před cyklistickou částí se vychladím….posléze se ukáže, oba předpoklady sice nebyly špatné, ale míru chlazení jsem značně podcenila.

Den D

Máme tady sobotní ráno a klasický předzávodní stresík. Čísla vyzvednuta, věci olepené, v pytlích, snídaňka, živočišné uhlí a pořešit kde bude které dítě.  MHD na start a nachystat depa.

V okamžiku, kdy je vše připraveno a měla bych se klepat hrůzou, se najednou nic neděje a v klidu si dávám kávičku. 

Navléct neopren, dát pusu Michalovi a Adamovi a hurá do startovního koridoru. Profi kategorie už odstartovaly a okolo houstne atmosféra.  Karlův most na dosah, střecha Národního divadla se leskne, chvilka dojetí.

Otužilcem proti své vůli

V okamžiku, kdy vlezu do vody se mi zastaví srdce a do mozku ještě stihne dorazit myšlenka, že jsem to s tím bazénovým neoprenem fakt podělala. Ostatní děvčata mají samozřejmě tlusté „vaťáky“.  Dál už do mozku žádná myšlenka nedorazí, srdce se zpomaluje na rychlost hibernace a netuším, jak tohle přežiju.  Ve vodě budu nejspíš dvakrát tak dlouho než všichni ostatní, takže potěš pánbůh. Pomodlit se ani nestihnu, už jsem mezi bójkami a je odstartováno.  Trochu strkanice, ale to by zas tak nevadilo, aspoň se zahřeju, říkám si. Moc to nepomáhá, zima je jak v ruském filmu.  Okolo mě turisti na labutích, romantika zkrátka musí být. Křeče nenechají na sebe dlouho čekat, takže zážitek je kompletní.  Zkouším chvíli prsa, což je ještě horší, protože křeč se zakusuje do lýtka přesně v místě, kde končí neopren. Možná by pomohl ten nafukovací plameňák, ale teď už je pozdě naříkat.  Přemýšlím, jestli zavolat na organizátory na lodičkách, ať mě radši vytáhnou, nebo rovnou zastřelí, abych se netrápila. Když konečně obeplavu Střelecký ostrov a schytám plno ran od mladších chlapců z age-group, kteří se dostávají přes nás, říkám si, že už je to přece „z kopce“ a nějak to dám.  Vyplazím se z vody jako had (had když jde tak přitom leží) a chystám se to zabalit,  protože takhle zakouslé nohy asi nepovolí. Michal na mě ale volá, že čas vůbec není strašnej (na mě), 43 minut. „Tak teda jo, zkusím to“. Mám takový hřejivý pocit, že mi to v prvním depu pěkně odsýpá (ve výsledných tabulkách pak vidím, že odsýpání vypadá krapet jinak). Ani moc nezmatkuju, jsem fakt dobrá, říkám si.  Jen tepák  zapomenu v helmě a vzpomenu si, až když jí mám zapnutou na hlavě a hrabu se dvakrát ve vysypaném pytli. Nepodstatná drobnost.

Kolem – nekolem – hlavně neeee polem!!!

Tak teď to bude veselejší, těším se. Vyjíždíme na Strakonickou, kolo šlape jak má, nohy trochu povolují a styl had (had když jede, tak přitom leží) konečně zapadá do celkového konceptu. Nacpu do sebe skoro všechny saltsticky co mám v krmítku a hurá na výlet.  Jede se docela fajn, je to moje letošní nejdelší vyjížďka, takže doufám, že bude stát za to, a těším se na pěkná panoramata.  Navzdory všem hrůzným scénářům se mi cyklistická část vážně líbí. Okruh je jezdivý, pár malých stoupání, ale nic dramatického, v průjezdech vesnicemi je třeba trochu koukat na cestu,  přeřadit a vysednout z hrazdy.  Rychlé to moc není, navíc poměrně fouká, ale pestrost mi vyhovuje. Zkrátka cyklistika jak má být, žádné fitness ježdění a žádné balíky.  Šterk je zametený, přejezd opravený, vlaky naštěstí nejedou, takže vše je téměř vynikající.  Kdyby měl povrch lepší kvalitu, přirovnala bych kolo k Rothu – má dost podobný profil.  Jediné, co je nepříjemné jsou nastavené „ocásky“ s točením kolem kuželu na úzké rozbité okresce, která postrádá krajnici.  Jak se tam vytočil  Marek Moflár s trasérem Honzou Štrágou na tandemu mi je záhadou.  Aby nebylo všechno tak růžové, posledních 20 kilometrů se mi chce děsně čůrat. Vypila jsem samozřejmě vagón ionťáku a je pozdě začít šetřit. Slézat se mi nechce a čůrat do gatí teda nebudu ani za nic. Vyděržaj, pijaněr, už jen sjezd z Kopaniny dolů a po Strakonické do druhého depa.

„Had, když jede, tak přitom leží“ – děkuji za krásnou fotku @gabihejtikova. Povšimněte si prosím barevně vyladěného bidonu s rámem,  helmy, kalhot a bot, topu s ponožkami a hlavně – a to už je fakt vymazlené – přesky na botě, závodního čísla a závodního náramku!! 

Romantika na náplavce

Prvně v životě se mi daří sundat boty na kole, takže se nemusím zdržovat a šup pro kecky.  V depu se zdravím s Honzou Hniličkou, jde na přezouvání s námořnickou rozvahou – prý není kam chvátat.  Nevím jak on, ale já chvátám poměrně dost. Ptám se dobrovolnic, kde je první toika, prý na druhém kilometru. První dva kilometry celého půlmaratonu byly tím pádem na osobák. Pak se to prudce zhoršilo. Tři okruhy přes náplavku a po Strakonické představují to horší z trasy klasického pražského maratonu. Jako bonus vedro jak na Sahaře, hlásí se zakřečované nohy (poslední saltsticky jsem si omylem vysypala na zem), ale nějak se probíjím od jedné občerstvovačky k další.  Mám pocit že na zastávkách nechávám spoustu času – voda, led, ionty, led, voda, a tak pořád dokola.  Zdravím se se spoustou lidí,  mává mi Michal s Adamem, táta s Ondrou, spousta kamarádů a přátel mě povzbuzuje a fandí mi.  Jsem z toho dost  naměkko. Spoustu spolubojovníků v protisměrech jsem nepozdravila, za což se dodatečně omlouvám. Buď jsem vás neviděla, protože jsem viděla rudě, nebo jsem měla přilepený jazyk v puse a nemohla jsem ho odlepit.

Platí to jen pro běžce nebo taky „All triatlets are beautifull … ??“ 

Červený koberec pro každého

Konečně poslední kilometr.  Adam mě chytá za ruku a vbíháme  na červený koberec a do cíle. Euforie, dojetí, medaile, pusu s Michalem, můj největší fanoušek Adam mi bere z ruky Birrela – musí si to taky užít. Vše je na svém místě a země se zase točí 🙂  Na derniéru dobrý, říkám si, zážitek parádní.  Sprcha, pivko, spousta pozdravů, potkáváme plno přátel, kamarádů, klientů, dost často je to „all in one“, zkrátka celý ten triatlonový spolek a blázinec je tady. Nemůžu vás ani všechny vyjmenovat ….byli jste všichni skvělí! Podali jste parádní výkony a děkuju, že jsem tam mohla být  s vámi !!!!

Jasně že vím, co na tom triatlonu všichni máte :))

Sladká tečka – derniéra nebo obnovená premiéra?

A bonus na závěr? Ve své kategorii jsem zajela 4. nejlepší čas na kole (fakt nechápu, co to do mě „vjelo:)“), 2. na běhu (to jako fakt??) a to šílené plavání mě poslalo celkově na 6. místo v kategorii. Je z toho slot na MS v Šamoríně na příští rok, takže míříme ještě na vyhlášení a afterparty.  Jsem z toho trochu v transu protože plánovaná derniéra se asi nekoná. Díky vám všem co jste tam byli se mnou a naplánovali mi místo běhání po lese příští triatlonový rok.

Michale díky, že do mě pořád rejpeš, protože častá kapka i kámen proráží a je občas fajn vyskočit ze své komfortní zóny. Tak já jdu vyfouknout toho plameňáka ať nedělám ostudu.  Howgh. 

P.S. V tom transu to chtělo navlíct si kompresky.  Nechodila jsem ještě dva dny. Zachránil mě až kompreskový priessnitz (návleky namočit a přes to lyžařské podkolenky). Je to děsně sexy model, ale funguje a všem ho doporučuju. Nedávejte si mezi to igelit, hrozně to šustí a budí to děti.

Jak vidíte, fakt jsem zapomněla. Ale ten cider byl prima!