„Bude ako nebolo“ … aneb Jánošík XTri

Nikdy?

Nikdy! Nech si to všetci zapametajůůůů!!

Už žádné závody – dokud nebudu bez bolesti běhat a mít možnost normálně  trénovat.  Tohleto jsem si  loni v říjnu po pochodovém cvičení Malevil-Ještěd odpřísáhla. Na holý pupek.  

Zahojit potrhané šlachy na noze je běh na dlouhou trať, zkouška trpělivosti a přiznejme si,  pro milovníka běhu i lekce pokory.  Tím pádem pro nešikovného plavce nám ze smysluplného  tréninku  zbývá cyklistika – a skoky do rakve .. Z toho logicky vyplývá, že žádná přihláška na Wintermana 2023 se nekonala.

Nikdy neříkej nikdy …

Jenže, co čert nechtěl.    Porušme povinnou mlčenlivost a pokračujme jmenovitě.   Čert zřejmě zařídil, že WM Vláďa Řezníček loni vyhrál v tombole testy u nás, a čert také Vláďovi napískal, aby totéž  doporučil svému kamarádovi WM Michalovi Šubrtovi.

Což je extrémista, excentrik, vytrvalec a šílenec, který přebírá bláznivé nápady Petra Vabrouška a kopíruje je ve vlastním neortodoxním stylu. Je například jediným Čechem, který dokončil epický závod  Epic5. Prosimvás, pokud jste o tom ještě neslyšeli, najděte si, co to je a dejte si rovnou panáka …

V prosinci Michal přišel s tím, že trošku vypadl z tréninku, ale plánuje jet v květnu HimalayanXtri, tak jestli bychom mu nemohli kapku pomoct. No … trošku vypadl z formy byl slušný eufemismus, ale nerozmazávala bych to, ostatně to by bylo na samostatný příběh a asi pouze po předchozím GDPR schválení.  Uzavřela bych to větou, že se vše v dobré obrátilo, Michal do Nepálu odjel, závod absolvoval, my jsme fandili na dálku a kochali se úžasnou atmosférou tohoto legendárního Xtri závodu.  

Definujme „smíšené pocity“ …

Koncem května přišla dojemná SMS od Míši Šubrta, že za vše děkuje, s dovětkem,  že se uvidíme v září v Terchové. V Terchové?  V jaké Terchové?  Další zpráva byla od Vládi, něco o vrabcích na střeše a o startovce Jánošíka. Otevřu příslušnou stránku.  9.9.2023, číslo 9, Hana Štefaničová.  

Jestli nějak definovat smíšené pocity, tak je to přesně tahle emoce. Dojetí, vděčnost, slzy – když vám kamarád dá takovýto dárek ( božeee dyť i čokoláda je moc!!)  Mírná nasranost – zbláznili se ti kluci nebo co?  Strach, respekt, pocit zodpovědnosti… Proč? Komu to ten čert napískal?

Ptám se doma …

„No oni kluci volali a  ptali se, jak to máš s tím tréninkem a s běháním. Říkal jsem jim, že běhat moc nemůžeš, ale že jezdíš teďko trochu na gravelu a že můžeš chodit. No a ono se to prý celý jde …“

Jak říká můj kolega v práci – ty píšťalo.

Přípravičky ..

V červenci si dávám na „zkoušku nohy“ polovičního Grizzlyho.  Milovníkům punku vřele doporučuji  – na mě to bylo místy skoro až dost, ale člověka to zocelí. Kromě toho zjišťuji, že ačkoli  na běžecké závody po rovině nelze ani pomyslet,  chůzoběh v terénu je relativně v pohodě a navíc mě baví. 

Prázdniny se nesou v zlehka duchu Českého poháru,  na který letos cílí Michal –  druhé místo v Otrokovicích, první v AG na Slovakmanu,  takže samá pozitiva a sociální jistoty. A taky se jdeme kouknout do Pelhřimova, ať víme,  do čeho jdu. 

Za Pelhřimov prosím dosaďte Terchovou.

Zatímco Michal po Slovakmanu leží jak vyvržený vorvaň,  beru svojí fešáčkou trailovou vestičku, že teda omrknu ty Jánošíkove diery a Rozsutec,. „Ty se tady ověšuješ jako na UTMB, zatímco jsi byla nejdál u nás doma na Třemošné“.  Má samozřejmě pravdu.  S lezením, ultratraily ani horskými maratony nemám žádné zkušenosti. Bojím se výšek, závrať mám většinou už na židli, přičemž ve vrcholové partii Rozsutce přijdou ke slovu kramle, řetězy, skály a tak dále, a tak podobně.  Zatímco přemýšlím o třech opěrných bodech, kolem poletuje a kráká krkavec – hele hochu, ještě neeee. Nějak to přelezu, ale trochu mě to přece jen zneklidní –  co tady budu jako dělat na dvoustém kilometru  závodu? Co když už budu třeba unavená? Na normálním maratonu si člověk sedne a počká na sběrné auto, ale co tady? Míša Šubrt mi píše, že prý mi to v závodě ani nepřijde.  No nevím.

„Bude ako nebolo“

Využijme redakční zkratku, máme tady září a  odjíždíme do Terchové.  Michal se ujímá své oblíbené role „řidiče a svačinářky“ (což uznávám, že bylo místy výrazně náročnější než samotný závod) a běžecký support mi bude dělat Bonelli Honza Rieger (jak jinak než WM), milovník Malé Fatry a znalec místních skal i poměrů.  Míša Šubrt s Vláďou jsou dreamteam naprostých stoiků, které nerozhodí ani výpadek kávovaru večer před startem. Na startu bude 31 lidí – z toho 4 holky. Ty tři zbývající jsou zhruba o 15 let mladší zahraniční závodnice a vypadají, že si odskočily z nějaké horské stomílovky. No nic, nejhorší je smrt z vyděšení. Místo espressa si dáváme zalievanů kávu (přelož jako normální turek) a vyrážíme směr Oravská přehrada.  8.9  ve  23.30 si beru světelnou bóji a za doprovodu folklórní kapely  nastupujeme s Míšou Šubrtem a ostatními statečnými na loď.

Zatím se mějte fajn a pokračování příště 🙂

Pro milé komentáře prosím zpátky na FB sem 🙂