Ako bolo v Terchové – aneb Jánošík XTri #2

Pro všechny, kteří čekají s napětím, jak to celé dopadne, přichází kompletní reportáž z extrémního ironmanu Jánošík. Pokud jste přeskočili úvodu, klikněte si sem ( a zase se vraťte).

Minule jsme skončili na uprostřed Oravské přehrady, přichystaní na skok z lodě. Z plošiny u Labe na Wintermanu je to sice výš, ale tady je pod námi zase hloubš. V Labi tušíte, kde je břeh a i když není vidět, nějaký tam je. Přehrada je velká. Břehy jsou daleko. Jdeme na to.

Plavání : „O zlatého bludišťáka“  

… jsi krajšia než obloha nočná, než motlitba na kolenááách. 

Eláni asi viděli nočnů oblohů nad Oravskou přehradou. Vzlínám si  uprostřed jezera, o půlnoci, hvězdy šajní od kraje ke kraji a na jednom z těch krajů vychází měsíc.  Doufám, že na stáří nebudu mít Alzheimera, abych jednou mohla v důchoďáku na tohle vzpomínat.  Krásné to je.   Ale hlavně je to strašidelné jako prase.  Netuším kam plavat  –  všichni plavou líp než já (nic překvapivého), takže frnk frnk, šneci byli pryč a navigační kajaky také. 

Jejich světla splynula s osvětleními na břehu (ty tři bójky na třech kilometrech dtto) a byla jsem v pěkné prdeli. 

Asi jsem se musela motat někde v kruhu, nebo se dostat do časoprostorové smyčky, protože si neumím vysvětlit diskrepanci mezi časem pohybu na hodinkách a skutečným časem plavání – což bylo dvacet minut!  U poslední světelné bóje mě naštěstí odchytila loď s dobrovolníky a správně mě nasměrovala, jinak si myslím, že tam plavu ještě teď. 

Štastně vylézám z vody, časem se nestresuju – den to bude dlouhý a noc také, nějak se převlíkám a motám z depa ven.

Cyklistika : „Tour d´ Fatra“

Fajn, to bychom měli a vyrážíme vstříc cyklistickému nočnímu dobrodružství. Říkám si, že je to fakt úlet, ve tři ráno se takhle projíždět na kole.  To by člověka nenapadlo co, přitom taková blbost … ukládám si to na harddisk do složky „Na co vzpomínat v důchoďáku“.

Kolem přehrady ještě svítí hvězdy, ale pak padne mlha a není vidět. Je tma a zima jak v prdeli polárního medvěda.  Ještěže jsem si nedala štít na helmu,  to bych už viděla úplné – víteco. Podle předpovědi mělo být 13 stupňů, ale je s bídou pět a v mlze ještě pocitově chladněji. Cesta je slušně rozbitá a  přestože mám dobrá světla, občas vlítnu do díry nebo na štěrk. Jsem ráda, když kluci jedou za mnou a svítí dálkovkami, když to jde.  Často to moc nejde – je docela provoz a překvapivě jezdí i kamiony.

Za začátku je to docela zábava, ale netrvá dlouho a tělo si vzpomene, že touhle dobou normálně spí. Hodiny do svítání se zdají být nekonečné, kilometry moc neubíhají, padá na mě únava a chuť se na to vykašlat.  Zkouším písničku „Okolo Hradce“, kterou proslavil David Rosenkranz na Wintermanu v roce 2020 jako song pro krizové situace. Moc to nezabírá. Tak se zkouším nějak zabavit jídlem a pitím, ale žaludek má zkrátka a dobře půlnoc a neprobralo by ho ani prvotřídní menu v michelinské restauraci, natož gely od Maurtenu.  

Konečně jsme v Oravské Lesné,  nebe začíná blednout a při výjezdu za Zázrivé se slunce  vyhoupne nad obzor. Koukám na to kino skoro se slzami v očích. Je to jako kouzlo Arabelina prstenu. Tadadadada!  Sluníčko mě probudilo na 100% – tělo je během minuty úplně vzhůru, hlava rovněž a začíná pořádná zábavička v pestrém a náročném okruhu.  Kopečky na trase Jánošíka jsou tahavé, výživné, rozbité a místy poměrně dost utažené.  Ale kochat se je skoro povinnost. Ostatně, tady se kochá každý – doktor, právník, učitel, psycholog i stratég. Fatra v časném ránu babího léta, počasí na jedničku, ovečky, pastviny, panoramata a tak pořád dokola.  Prostě pecka.

Není žádný důvod ke stížnostem. Kluci mi sehnali do bidonu kafe se smetanou, zajídám to datlemi s arašídovým máslem, a  připadám jak někde v cukrárně na vyhajpovaném dezertu. Ke konci cyklistiky už se slušně vařím, takže rychlá převlíkačka rovnou do trailového trika, poslední kopečky. Celkově se snažím jet spíš na pohodu, nechávám si rezervu – nevím co mě čeká „na běhu“. Ten bude delší  než kolo s plavčem dohromady. Taky slušný úlet.  Nevím už kolikátý úlet v pořadí to je a kolik jich ještě přijde. Jsme na Jánošíku, takže .. kdo by to počítal, že. Ještě poslední stoupání před Terchovou, trochu si postát na semaforech, prokličkovat frontou aut na horské zážitky a výjezd do T2. Celkem nastoupáno 2700metrů a můžeme vyrazit na dalších 3000 které čekají v běžecké, respektive lezecké části.

Běh: „Tak trochu jiný maraton …“

V T2 čekám pět minut na své „support car“ – kluci uvízli v té dopravní koloně. Dobrovolníci mi nabízí, že můžu vyběhnout sama, že mi někde seženou tenisky. To nevymyslíš. Odmítám, to by se asi špatně řešilo, čekám, dávám pivko a mezitím kluci dorazí. Převlékám kalhoty, Honza bere vestičku, jídlo, pití a jdeme na to.  Koukám na hodinky, jedna mozková buňka konečně dohoní druhou a mě to dochází. S největší pravděpodobností cut-off na 27. kilometru a „blue course“ – tedy plný maraton nestihneme. Letos změnili trasu, nekončí se na Snílkovském sedle, ale sbíhá se dolů do Terchové a proto je limit přísnější. Když jsem studovala propozice, vůbec mě tato varianta nenapadla. Počítala jsem pouze s možností, že white-course (která vynechává Rozsutec a má „pouhých 33km) budu volit pouze z  „bezpečnostních důvodů“, nebo že budu tak unavená, že prostě běžet nepůjde.

Mám slzy na krajíčku.  (Fáze smutku) „Tak to se na to můžu vysrať na toto!“  (Fáze vzteku).  Achjo, tak jsem se těšila, to jsem ale kráva, to jsem looser, měla jsem se víc snažit ..  (fáze lítosti – a sebelítosti).  Honza je ale motivátor a zážitkový závodník. „Hele, vezmeme to na pohodu, nebudem se honit, jo, pěkně v klídku, jsme na výletě, užiješ si to a aspoň to absolvuješ v pohodě“.

No nevím. Tak teda jo. (Fáze přijetí).  

No a od té doby to byla vážně bomba. Zážitek, výlet, v exponovaných místech jdeme, chvílemi poklusávám (nechci si fandit, ale do kopce mi to jde docela dobře), žebříky a schody v Tiesňavách mě baví, na občerstvovačkách konverzujeme s dobrovolníky, kteří jsou super, úžasní a fajn.  Dokonce si „omylem“ dáváme místo nealko pivka normální desítku – že v tom horku ale sedla!   Když běžíme několik (slovy asi dva) kilometry po rovině po asfaltu, štve mě to natolik, že v okamžiku, kdy míjíme benzínku, navrhuji zastávku na kávu a zmrzku. Na další občerstvovačce to Honza zazdí škvarky a dalším Birrelem.

Teploměr atakuje třicítku, a po vyšplhání k rozhledně v Terchové si říkám, ještě pár kiláčků a jsme v Jánošíkových dierách.   Jo, pár kiláčků.   Chvilku běžíme trailovými pěšinkami lesem – to by bylo pohodě, ale najednou, bác ho. Kde se vzala, tu se vzala, panelka na přímém slunci, se sklonem asi tak 25%. Asi to tu postavili jen pro nás, protože hlava mi nebere, kdo by tudy, kam a hlavně čím – jezdil.  Když se po půlhodině vydrápeme nahoru, a myslíme si, že je konec – tak zjistíme že fakt teda není.  Pokračujeme dál bahnitým úvozem, kde se sklon ještě utáhne.  Nahoře nás za odměnu čekají panoramata, stádo oveček s nefalšovaným bačou a dvěma ovčáckými psy.  Honza chválí organizátory – to jsme ještě na žádném závodě nazažili, aby pro autentický zážitek někdo najal ovce i s bačou : ))

Smějeme se tomu asi deset minut, užíváme výhledy na Terchovou a konečně sbíháme k Jánošíkovým dierám.  Kolem občervovačky proudí davy turistů vyšňořených na odpolední procházku, pro které je pozorování závodníků vítaným zpestřením sobotního odpoledne – a také nevyžádanou ambulancí první pomoci.  

Těsně před námi se na občerstvovačku dostavila taková XXL paní, jestli by nebylo možné ošetřit dceru, která na výletě upadla. Maminka sháněla u „jánošíkovských dobrovolníků“ obvaz, dlahu, sádru a analgetika. Dcera prý usedavě plakala, naříkala a maminka ji přivedla za ruku. Dceři bylo dvacet, měla XXXL rozměry a na koleni nepatrnou odřeninu. Bohužel jim nebylo možno vyhovět (sádra ani analgetika na občerstvovačce nebyly). Tak snad sehnali sanitku nebo vrtulník.

My analgetika nepotřebujeme, dáváme  si točené nealko, já zastavím krev z nosu, která se mi spustila, utírám si obličej, Honza pošle další škvarky a s dobrovolníky kontroluje povinnou výbavu. Beru vestičku s nepromokavou bundou, dlouhými kalhoty i trikem, čepicí, čelovkou, litrem pití, dvěma gely.  I když je aktuálně pětatřicet stupňů, jsme v horách  a tady se nesmlouvá.

Čeká nás nejkrásnější část závodu. Jánošíkovy diery je vlastně kaňon s vodopády. Běžíte po povalových chodnících, zdoláváte žebříky, skály, stupy, několik řetězů.  Je třeba se vyhýbat turistům, na některých místech prostě musíte čekat, ale je to úžasný zážitek.  Uteče to rychle, na místě kde se trasa rozděluje dostáváme od dobrovolníků nekompromisně bílou pásku a míříme přes Boboty do Terchové.  To je ještě asi 400 výškových metrů nahoru a 500 dolů. To už je jen kousek, říkám si a na občerstvovačce u kolib si dávám slaninu a škvarky i já.

Ve stoupání dopíjíme plechovky s Birrelem, nahoru to zmákneme v pohodě, ale  z kopce je to o dost horší –  žebříky, řetězy, kramle, schody a podkluzující šotolina.   Už toho mám po 17 hodinách závodu docela dost, koordinace je náročná, jen to nějak domotat, říkám si, a nezabít se.  V tu chvíli nás předbíhá závodník z modré. Smyk napravo, smyk nalevo, po žebříku jako Mach s Šebestovou, kramle bere po dvou – připadám si jako batole vedle  Kiliana Jorneta. Tak třeba příště to bude lepší, že jo.  Jsme dole.

Ještě kousek údolíčkem do Terchové a po schodech k Jánošíkovi. Šplháme nahoru, beru to svižně, mám pocit, že bych mohla klidně pokračovat – v cíli maratonu mi bývá o poznání krušněji.  Zkrátka a dobře, jak říká můj bratranec, jsem svině líná, ale trvanlivá.  Slyšíme milé, vtipné a nezaměnitelné hlášky Vlado Barona, probíháme poslední metry a finish-line.  Zvedám hlavu, sluníčko se sklání k obzoru a mávám nahoru do nebe kámošce, co taky milovala hory a byla tu dneska celý den se mnou. Dávám si pusu s Míšou (Honza si s ním pusu nedává), fotky, úsměvy, kamarádi, přátelé, spoluzávodníci a celá Bonelli family. 

Tak to bychom měli. Hezké to bylo.  

Následující den afterparty, závěrečný ceremoniál, předávání slotů na Norsemana, pivko, spievanky, focení a všechno co patří k pozávodní atmosféře.  

Čo je to také Jánošík?

Jánošík je ikona extrémních ironmanů, to je fakt.  Náročnost tratě, délka závodu a výjimečný technický horský maraton na závěr z něj dělají spíše survival závod, než triatlon. Ale tři disciplíny se tu střídají, tak mu to označení ponechme – i když, co si budeme, těžké je to jako prase.

To, co mě osobně táhne na podobné tratě je nádherná příroda, kterou člověk zažije až do morku kostí napříč všemi disciplínami.  Jánošík je skvěle zorganizovaný, stojí za ním milovníci sportu, triatlonu a hor – a je to na něm vidět.  Úžasní byli dobrovolníci, kteří měli pro nás vždy úsměv, milé slovo a něco dobrého na zub, na trati závodu byla pohoda a zásobování občerstvovaček bylo na jedničku – moc za to děkujeme.

Mě osobně Jánošík opravdu bavil! Vrátil mě zpátky do triatlonové hry a přesvědčil, že na skoky do rakve je ještě čas. Vyzkoušela jsem si vlastní limity, poznala rezervy (a že jich je) a namotivovalo mě to k další práci na sobě.  Krom toho jsem přišla na to, že mě do hor docela srdce táhne, takže asi budu muset  občas na nějaký ten kopec vyrazit …

Special awards for:

Díky Míšovi Šubrtovi jsem si mohla na tenhle závod sáhnout – mě samotnou by nikdy nenapadlo se na něj přihlásit  – i kdybych byla stoprocentně zdravá, připravená, s většími zkušenostmi a o deset let mladší, tak bych se hodně rozmýšlela.   Takto jsem měla možnost poznat, že „anything is possible“.   Stačí mít kolem sebe ty, kteří vám věří víc, než věříte vy sami sobě.

Jinými slovy: zvládnete i to, co vám naplánoval Míša Šubrt, což je třikrát víc, než na co si troufáte sami a desetkrát víc, než by vám dovolila vaše maminka.

Obrovské poděkování patří Honzovi Bonelli Riegerovi, za to, že mi dělal průvodce, parťáka, sparinga a fotografa. Snášel moje blbé kecy, botanické komentáře i  romantické vzdychání nad přírodními scenériemi prokládané občasnými sprostými slovy, nějakou tou slzou i  holčičí depkou. Dokopal mě, abych občas sežrala svačinu, nesl mi pití, házel vtipné hlášky a dával pozor, abych se někde nezabila.  Jeho skvělá rodina mě úžasně podpořila, děkuju babičce za krásné fotky a Toníkovi za kousek běžeckého doprovodu.

No a závěrem – díky Míšovi za perfektní support. Ostatně, to je dost, žes mě po tom letošním Českém poháru taky někam vyvez, táto 🙂 Ale vážně – nejen ta ranní kávička na kole neměla chybu. Asi nás to spolu docela baví a ještě nás to bavit bude – nehledě na aktuální AG. Den po závodě jsme si udělali prima výlet na Jánošíkovy diery jako spořádaní turisté, nakoupili slaninku, bryndzu a žinčicu a poseděli v kolibě u skleničky vína.

Bolo ako nebolo. Jo a  Jánošíku! Hádám, že jsme si ještě poslední slovo neřekli.

Zpátky na FB prosím tudy 🙂