Dnes je to jedenáct dní, co se téměř 11.000 běžců postavilo na start pražského maratonu. 42 kilometrů a 195 metrů jarního běžeckého svátku. Setkání s přáteli, chvíle se svými nejbližšími, osobní výzva. Běh po Karlově mostě, radost z každého uběhnutého kilometru, podpora fanoušků, historická jarní Praha. Euforie na posledním kilometru, radost, štěstí v cíli, úsměvy, objetí a štěstí. To všechno může být maraton. Ten letošní mě inspiroval k malému zamyšlení.
Motivace těch, co stojí na startu je různá. Elitní běžci se chystají pokořit traťový rekord, pro profesionály je to boj o pozice na špici závodu – závod skoro jako každý jiný, jen možná na krapet zajímavější trati. Výkonnostní běžci posouvají své hranice a bojují o „osobáky“ a umístění v kategorii. Ostřílení hobíci a rekreační běžci se každoročně těší. Podaří se mi natrénovat? Užiju si to? Budu o trošku lepší než loni? A pak jsou tu ti, kteří stojí na startu poprvé. Mnozí mají odběhnuto spoustu kratších závodů, mají za sebou půlmaratóny, poctivě trénovali.
Jdou se postavit své životní výzvě….
Přesně takhle jsem stála poprvé na startu pražského maratonu já před 17 lety. Bez jakékoli sportovní historie. Prostě jsem si jednoho únorového večera řekla, že to zkusím. O tréninku jsem nevěděla skoro nic, neznala jsem žádné trenéry ani kamarády běžce. Nikdo z mého okolí netrénoval, nikdo mi s ničím neradil, nečetla jsem žádnou knížku o běhání a internet byl v plenkách. Měla jsem jedny boty, jednu sportovní podprsenku a můj systém tréninku byl z dnešního pohledu naprostá šílenost. Ale jsem zkrátka srdcař. Za tři měsíce jsem si obula své jediné běžecké boty, nasadila kšiltovku, připnula číslo a vyrazila na start. Na start mě doprovodila má „neběhací kamarádka“ a věděla jsem, že na trati budou rodiče a táta mi po cestě podá tyčinku a Redbull.
Když jsem přišla na Staromák, atmosféra mě naprosto strhla. Samí lidé naladění na stejnou vlnu. Nadšení, natěšení, pozitivní a veselí. Těšila jsem se i bála. A bylo to prostě boží. Uběhla jsem to napoprvé tuším za 4.20 a zamilovala jsem se na celý život. Říká se, že lásky na první pohled nevydrží. Ale tahle vypadá na „žili spolu šťastně až do smrti“. Patříme k sobě-běh a já. Navždycky. Pomáhá mi vyčistit si hlavu, být sama se sebou, utřídit si myšlenky. Nejlepší nápady mám po ránu v lese s keckami na nohou. Mnohokrát jsem díky běhu překonala těžké chvíle a splíny. Je to pro mě určitá forma meditace. Miloš Škorpil to tuším nazývá „bůh běhu“ a můžu mu to 100% podepsat.
Typické setkání s „bohem běhu“ vypadá nějak takhle…..
….a jednou za rok máme speciální rande….
Na svoje začátky a na všechny, kteří to mají podobně jako já jsem si vzpomněla nedávno, když jsem na sociálních sítích narazila na debatu profesionálních a výkonnostních sportovců o pražském maratonu. Zazněly tam názory, že na start maratonu se postaví každý, že je to drahý happening ve sportovních dresech a tak trochu „hra na sport“, protože to spousta lidí vzdá a vlastně se to dá ujít pěšky. Vyznělo to celkově tak, že každý, kdo to běží přes 2.30, tak se na to má rovnou vykašlat a radši zůstat na gauči. Musím říct, že mě to mrzelo. Mrzelo mě to za velkou část z těch 11.000 lidí, kteří se přišli minulou neděli postavit na start pražského maratonu. Protože většina z nich to za 2.30 vážně nedá.
Jedna věc je dělat sport na profesionální, nebo téměř-profesionální úrovni. Mít všechny podmínky. Být zdravý. Mít dobrou genetiku a talent. Být od mala veden ke sportu a pohybu. Mít zázemí, podporující vztahy a rodinu. Mít na sport čas a prostředky. Mít zaměstnání, které to umožňuje. Ani to není samozřejmost. A ani tak, když to budete všechno mít a budete mít vůli, odhodlání a vytrvalost, nemusíte patřit k těm nejlepším. Pro Keňany, kteří běhají za 2.05 a 2.08 může být marný každý to dává přes 2.15, protože to prostě není soupeř, ale o level nižší výkonnostní kategorie. Pro špičkové běžce je 2.30 čas absolutně na nic. Strašně rychlý, ale přitom reprezentace v nedohlednu. Pro výkonnostní sportovce je mekka pod 3.00 a pro ně mohou být trapní ti, kteří by rádi, aby to dali pod čtyři hodiny. Kdo se tu s kým porovnává?
Kde je ta hranice? Co všichni ti, co sportují pro radost, zábavu, pro zdraví a dobrou kondici? Já mám radost z každého, kdo zvedne zadek z gauče a jde se hýbat. Svoje poslání a životní vizi vidím v tom, inspirovat lidi ke zdravému a šťastnému životu. A k tomu patří pohyb, radost ze svého těla, ze splněných výzev a snů. A pokud se pro vás stane jakýkoli sport láskou na celý život, tak jako to mám já s maratonem, mé sny se plní.
Smekám před mamkou třech dětí, která chodí do práce a najde si čas na trénink až večer, když děti usnou. Smekám před lékaři, kteří mezi služby v nemocnici nacpou trénink a odjedou v hobby kategorii Ironmana. Profesor Pirk ve svých 70 letech běhá půlmaraton za 1.45. Je horší sportovec než profesionálové? Podle mě ne. Smekám před rodinami, které vedou své děti ke sportu a účastní se nejrůznějších sportovních akcí. Smekám před lidmi, kteří se poprali vážnou životní situací, nemocí či handicapem a ve sportu objevují radost a smysl života.
To jsou pro mě hrdinové a mají můj obdiv.
Podle mne je úplně jedno, jestli jdete maraton za 2.45, 3.15, 4.00 nebo 4.45.
Na pražském maratonu dostane medaili každý. Jak ten, kdo první protne cílovou pásku, tak ten kdo dobíhá poslední a za ním jede už jen sanitka….
Běhejte pro radost. A sportujte pro radost. Ať je to desítka, půlmaraton, maraton, Ironman, nebo Spartanrace. Ať je to MTB Transalp nebo Sudety. Není horší nebo lepší sport, horší nebo lepší čas nebo horší, nebo lepší sportovec. Vycházejte z podmínek, které máte a věnujte se tomu, co vás baví. Ne pro výsledek. Pro radost. Ano, snažte se vylepšit své osobáky a buďte poctiví. Nebuďte líní a překonávejte překážky. Ale neztraťte po cestě za rekordy sami sebe. A neztraťte své srdce. Protože život je sport a hra a ne boj.
Myslím, že se docela hodí, když budu na závěr parafrázovat Václava Havla. „Dělejte sport pořádně, ale neberte to zase tak vážně“…
Hezké jaro všem a za rok začátkem května v 9.00 zase na Staromáku. Na všechny se těším.