… nikdy nevíš, jaký kousek zrovna dostaneš ..

Letos to byla hořká čokoláda, okořeněná notnou dávkou chilli, dobře vychlazená a úplně uvnitř téhle vyhajpované pralinky se skrývala sladká karamelová křupinka.

Přejděmež  ovšem k věci.  

Bude to jeden z našich nejdelších článků, ale nechci ho dělit na dvě části. To si udělejte sami – třeba k sobotnímu čaji a nedělní kávě, nebo si udělejte večerní hezkou chvilku a dejte si to pěkně najednou.

První část je moje reportáž ze závodu. Možná jste na krátký report narazili na sociálních sítích, tady je doplněný o veselé historky z trati, můj pohled na závod a odstavce, na který byl facebook zkrátka krátký. Klidně ale začněte druhou částí článku. Je to Michalův pohled na přípravu, tréninkový přístup a výkonnostní analýza závodu. To bude určitě bavit všechny „čísláky“, ale i ty, kteří se chtějí něco dozvědět ze zákulisí a nahlédnout pod pokličku v přímém přenosu.

Girl’s power …

Entreé …

Popravdě, před závody bylo kolikrát i líp. Forma (pokud tak lze výsledek mého letošního pojetí přípravy zvaného intermittent-training nazvat), byla na svém pomyslném vrcholu 14 dní před startem. Její doladění proběhlo za konzumace aspirinu, vysokých dávek vitamínu C, D, Zinku, medicinálních hub, průduškového kašle a dalších víceméně povolených prostředků.  

 Kdyby se mě zeptal kterýkoli jiný závodník či kamarád, jestli je dobrý nápad postavit se na start, obdržel by přednášku přednášku na téma “jak si uhnat myokarditidu snadno a rychle”.   Svoje tělo ale znám a v pátek ráno jsem se cítila o dost líp než v úterý večer. Forma asi nebude, ale vzhůru do Děčína – nemá cenu stahovat kalhoty, když Labe je ještě daleko.  Říkala jsem si, že na to bude cestou případně dost času.

Redakční zkratka, 5:45, zimní přístav Děčín

Cesta do Děčína a  pohled na rozvodněné Labe s  potopenými říčními  bójemi a  naplavenými kládami mě lehce zneklidnil.   Organizátoři měli asi dost bezesné noci jak pro nás zajistit maximální bezpečí a každý ze závodníků byl asi rád za změnu plavecké části.  Rozhodnutí přesunout hlavní část na stojatou vodu zimního přístavu bylo perfektní a považuji to za skvělou volbu. A to navzdory tomu, že coby špatný plavec jsem ráda, že mi proud  Labe nějakou tu minutu na čelo závodu ušetří.  Negativem pro mě byla rovněž nutnost plavat pouze v jednom neoprenu,  protože jsem předpokládala,  že dvoje rukávy bych „na rovině“ těžko přeprala.    Nicméně voda oproti v pondělí avizovaným 11st. nakonec měla krásných 14, takže mě nečekala žádná dlouhá ledová agónie.  

Jako tradičně jsme jeli na start všichni autem, kde jsem do poslední chvíle škudlila poslední zbytky tepla, pak rychle na plošinu, ošplouchnout se vodou z hadice, moc nepřemýšlet a „pojď mi hop“!  Nějak jsem to nakonec odplácala, navigačně to bylo naštěstí pro mateřskou školku, stačilo se držet břehu a vyhlížet,  kde konečně skončí a namířím si to pěkně doprostřed řeky, kde se pořádně svezu.  Křeče byly opět tradiční součástí téhle noční kratochvíle, kdyby na ně někdo měl nějaký skvělý recept, dejte mi vědět J

Závěrečný superspeed v proudu jsem si vážně užila, dokonce natolik, že  mě jeden kajakářů nakonec musel vyhnat z vody se slovy “plav už konečně ke břehu” a nezbylo než poslechnout.  Mít na sobě vaťák (nemyslím wattmetr), jedu si spokojeně až do Drážďan.

T1 : zdržovat se v depu fyzicky i popisem je ztráta času, v obou případech. Pobavme se pouze laškovní situací, ve které se všichni svlíkáme do naha a pokoušíme se oblíknout něco, co je suché. Velmi brzy se ukáže, že je to zcela zbytečné a měli jsme po vzoru Petra Vabrouška vyrazit rovnou v neoprenech.

Cyklistika  

Chčije a chčije. Je pět stupňů a fouká vichr z hor, který láme větve a vytváří z vysokých ráfků neřiditelné plachetnice. To holt musí mít člověk rád, jako třeba Zorro. Snažila jsem se, ale lásku k boji s živly se mi za těch 180km probudit nepodařilo. Zastávek na čůrání bylo víc než dost, mokrý jídlo mi nechutnalo a do kopců, na které se vždycky těším, mi to nechutnalo taky. Ale není nad to, vypotit zbytky nemoci v lijáku na kole. Mám-li hledat v tom marastu něco pozitivního, tak to bylo kafe do bidonu, které bylo prověrkou manželské lásky a první ostrý test nových karbonových kol Equator – dopadl na výbornou!! Konečně jsem měla něco co je lehké, jede to a hlavně to krásně vypadá a pozvedne mou silničku na úroveň haute couture.  Pokud si toho tedy měl někdo čas všímat a neviděl přes mokrý štít kapku rozmazaně . V okamžiku, kdy přestalo pršet a jenom foukalo,  se mi značně vylepšila morálka (tedy dokud foukalo do zad).  Nejkrásnějším momentem celé téhle romantické vyjížďky byla chvíle, kdy jsme se sešly na světlech nad Chřibskou s Hosťou a Pavlou Opoleckou. Zastavila u nás paní Galandrová (která byla celou dobu cyklistiky naprosto úžasná, fandila a nešetřila úsměvy) a nabízela bábovku a rozdávala čokoládu.

Třešničkou na dortu bylo závěrečné stoupání z Kytlice na “nový kopec”, který byl nezapomenutelným kulturním zážitkem a hádám, že převody tady nestačily nikomu. Drápala jsem se nahoru tak nízkou kadencí, že hrozilo převrácení na záda, a pronášela výrazy dámy nevhodné. Nakonec mě ale pánbůh za ta slova nepotrestal a šťastně jsem dorazila do T2. 

T2:   Malevil, mekka cyklistické části!  

Volejte sláva a tři dny se radujte!  Takže sundat mokré gatě, odložit kolo (teda opačně) a pohlédnout daleko a vzhůru – Ještěd čeká! Nekašlala jsem, nepršelo, byl jen vítr a přede mnou byl celý maraton. Co víc si přát? Snad jenom aby mě ty první kilometry netrápily křeče v prochladlých svalech. Trochu chodím, takže mě Pavla Opolecká na čtvrtém kilometru předbíhá se slovy že „tu Belgičanku musí dostat“. Popřeju jí štěstí a raduji se z toho, že po třech letech můžu víceméně normálně běžet – a dokonce maraton v ironmanu.   Jíst, meditovat a běžet – neexistuje větší krása! Na 14 kilometru se z tohoto transcendentního zážitku stal happening přátel a kamarádů – přijeli mě podpořit Soňa s Michalem, Soňa se mnou běží ze 14-33 kilometr a Michal zbytek.  Se Soňou si děláme holčičí pohodu na trati. Přemýšlím, jestli chcete znát pikantní detaily naší konverzace. Nechcete.  

Mezitím: 21 kilometr běhu, Michalův telefon:

SMS, píše Jirka Novotný. Je to náš společný kamarád, legenda zátěžového testování a diagnostik pro repre moderního pětiboje. Bude asi stát za nejednou olympijskou medailí. Má chalupu v Žibřidicích, je mu už dost přes 60, figuru má jako z obálky časopisu pro dámy a jeho specifikum je, že každému, kdo nemá 2% tělesného tuku vynadá, že je tlustej. Takže píše:  „Hele, někdo mi tady běhá u chalupy, nějaký cáklý lidi s číslama. Nejste to náhodou vy s tím bláznivým Wintermanem?“ „Jo, jsme. Máš  asi dvě minuty na to udělat Hance kafe do porcelánu, tak sebou laskavě hoď! “ No a pokračování celého coffee-stopu na půlmaratonu  znáte z videa, které se bylo ve storíčkách. 

Po kofeinové vzpruze nás čeká ta krásnější půlka běžecké části včetně mé oblíbené pasáže  s výhledem na hřbitov před Osečnou.   Michal Hrabec fotí, Adam mixuje drinky, Ondra jí Brumíky a paří na tabletu v autě a Míša – manžel, trenér i svačinářka a vrchní logistik v jedné osobě mi přezouvá boty (aby zraněná noha vydržela), nevyžádaně informuje o pozici na trati a vyřizuje pozdravy od kamarádů online.  Je to celé krásné, romantické, přátelské a musím říct, že si to fakt užívám – nemám žádnou zásadní krizi a tempo (respektive výkon) je víceméně konstatní.

Okolo páté hodiny nasazujeme kšandy, bereme blikačky, chystáme čelovky a na 32.kilometru podruhé měním boty a vyrážíme do závěrečného stoupání.  Brzy předbíháme Belgičanku Emilii, přejeme hodně štěstí, Soňu střídá Michal Hrabec a trochu mě s Míšou vypruzují ať to zmáčknu – v jednu chvíli  jsme všechny tři první ženy v jedné minutě, na dohled od sebe.

Přátelé, řeknu vám na rovinu, pěkně mě tím serou.  Jako chápu, že to mají chlapi jinak a závodili by i kdyby za zatáčkou číhala srdeční zástava.   Já se na to dívám takhle : na kole jsem nemohla podat výkon,  který jsem podat chtěla a část sil mi vzala nemoc i na běhu. Vážím si svého těla i své důstojnosti natolik, že si nebudu sahat na dno fyzických rezerv, nebudu čůrat do kalhot, nebo do sebe nebudu lít litry Redbullu ani sypat Brufen, abych urvala pár minut –  pro mě je mezi hobíky tohle legrační.  Koneckonců, kdyby tu byla profesionálka jako Tanja loni, tak se tomu z auta leda tak zasměje.  Trvá jim to, ale nakonec to kluci přes svůj testosteron nějak vstřebají.

Stoupáme pomalu serpentinami vzhůru, šeří se, nad námi svítí vysílač, který se přibližuje.  Vždycky mě to dostane. Z tečky na obzoru je obří svítící lampión nad mojí hlavou.  Od Výpřeže je to přece jen už trochu na morál, ale kamarádi, kteří dokončili přede mnou a jedou už na ubikaci mě zdraví a povzbuzují, že už je to jen kousek. Ten nejdelší kousek, nejdelší půlhodina celého závodu. 

A pak to přijde. Je to pořád stejné a stejně krásné. Jsme na odbočce, zdravíme se s WM anděli, ukápne mi slza, když zdravím Romana Čípa, který roky závodil a teď tu s ostatními celý večer stojí a pomáhá.  Svítící Liberec pod námi, pohled, který se nezapomíná.  A pohled nahoru, nad kameny, k vrcholu. Ten zůstává na harddisku těch nejsilnějších vzpomínek. Tak, jak to má být.  Jdeme na to. Letos poprvé si kameně dáváme jako rodinný teambuilding – lezou s námi oba kluci, Ondra i Adam, kteří s WM vyrůstají do slušných sporťáků. Adam dělá vpředu cestu a Ondra dělá vzadu legraci z toho, jak je máma prošitá.  Tradičně s námi leze i Michal od Soni a vzpomínáme, jak jsme tu jeden rok přešli odbočku.  A samozřejmě když jsme v největší ráži, cvakne nás Martin Vinař – to  ať máme hezkou památku …

A jsme nahoře.  Není už  kam spěchat, tyhle chvíle se nezapomínají.  Sbíháme pěšinkou mezi borovicemi, kde „docvakneme“ našeho kamaráda Davida Rosenkranze – náhody neexistují. David, který mě před pěti lety uvrtal do WM větou, že je to závod přesně pro mě. Měl pravdu.

Smějeme se, vykládáme vtipy a užíváme si to. Já, moje rodina, mí přátelé. Víceméně společně probíháme  cílem.  

Není moc co říct. Jen se se všemi obejmout.

Omlouvám se reportérovi ČT, s tím, že si musím ještě něco vyřídit, otáčím se k vysílači a zamávám nahoru.

Kruh se uzavřel.

P.S. 1: Děkuju ještě jednou všem co byli se mnou, podpořili mě a byli živou či onlinovou součástí mého skvělého support-týmu kamarádů, přátel a rodiny. Děkuju Míšovi nejen za to, že jí co mi upadne od pusy a sežene kafe, ale hlavně za to, že věří mojí cestě a podrží mě i v situaci, na kterou se dívá jinak.

A holky, víte co je skutečná „girl’s power“? Já jo. Mít blízké duše, které ve vás dokážou probudit to nejlepší. Fakticky kámošky. Ladí s váma. Rtěnkou, WM tričkem a hodnotama. Krásný ve svý opravdovosti, křehkosti a vnitřnímu ohni, kterej nikdo nemůže zhasnout. Denčo, Peťo, vy to víte. A Peťo, my nejsme na trati nikdy soupeřky, vždycky parťačky. Víme, o co tady jde. Jela jsi krásně a miluju, jaká je s tebou cestou sranda!

P.S. 2:  Ne, není to obyčejný závod. Může být hodně neobyčejný, když chcete. Pro mě přišel WM přesně ve správnou dobu. Na těch dlouhých cestách od Jakub k Ještědu jsem pomalounku objevila svojí podstatu. Shodila masky, poztrácela zbytky ega, naučila se trpělivosti, pokoře a dokázala jsem díky němu překonat těžké chvíle – na trati i v životě. Poznala jsem skvělé lidi, skutečné přátele, a objevila dary tam, kde jsem je nečekala.  Moc za to děkuji. 

Adélko, Danielo, Vláďo – vytvořili jste něco,  co bude navždycky.

A Dane, vzal jsi to letos za správný konec a vím, že to s tebou pofrčí dál. Přeju ti, ať je to skvělá jízda!

Část druhá – WM očima trenéra a svačinářky

Pojďme ke slíbeným číslům a analýzám. Jak jsem předeslala, druhá část článku je zhodnocení závodu z Michalova pohledu – co se přípravy, závodní strategie i zhodnocení výkonu týká.  Neschováváme žádná trumfová esa, vychytané strategie či využití zakázaných látek.  To co radíme ostatním, sami žijeme – ve sportu, v životním stylu, v jídle – a dělíme se o to s vámi. 

Možná vás to bude zajímat, bavit, inspirovat  –   budeme ze srdce rádi!  

Pár upřímných slov k přípravě

Mám v tréninkovém vedení průběžně okolo 15 svěřenců – triatletů a běžců.  Hanku ne. Hanka je pankáč, trénuje intuitivně, podle toho jak má čas, chuť a náladu. Občas mě požádá, abych jí to trochu „učesal“ – to je asi tak stejné jako pokusit se učesat dredy.  Většinou se to děje tak dvě měsíce před závody a  dopadne to zpravidla tak, že vytvoříme společně hrubou kostru s klíčovými tréninky a ona si to už „ohne“ podle sebe. „Ohne podle sebe“ například znamená, že místo tréninku na dráze vyrazí běhat nahoru a dolů na Třemošnou (její oblíbený tréninkový kopec v Brdech), nebo dvouhodinové kolo na trenažeru vymění za vyjížďku na gravelu, na který si odmítla dát wattové pedály – prý aby jí to nekazilo kochání.  Ale ať jí zase nekřivdím, tréninky nikdy neodflákne a pokud je potřeba odjet nějakou důležitou kvalitu na trenažeru, tak to udělá  i když maximální délka tréninku kterou na stacionárním kole zvládne je zhruba hodina a půl. 

To jen tak na úvodu k Hančinu pojetí tréninku a přípravy na závody.  Letos na jaře byla přihlášená na Swissmana, takže trochu systematiky tam bylo, po něm  následovala fyzická i mentální výrazná pauza a poté během prázdnin víceméně živelná příprava na WM – rozhodnutí na závod jet padlo až koncem srpna.

Živelný trénink – taky trénink 🙂

Vypadalo to zhruba tak, že když bylo hezky, jezdili jsme venku na kole. Když byla práce, pracovali jsme (hodně).  Část prázdnin jsme ale trávili na chalupě, což bylo prima.  Kombinovali jsme práci na dálku,  výlety s dětmi a na střídačku – i společně trochu té cyklistiky.  Jediným zádrhelem bylo odebrání se silničního kola (původně mého) do věčných lovišť, takže Háňa střídala Adamovo (původně svoje) kolo a svůj gravel. Až v srpnu jsme pořídili nový stroj (zde se sluší poděkovat Honzovi Riegrovi alias Bonellimu z ProgressCycle), takže se poměr směrem k silničnímu kolu přece jen posunul.  Běhu bylo ovšem méně i než by snesl homeopat (průměr cca 20km za týden – říká Hanka, já říkám – kdoví jestli ..)  a co se plavání týká,  tak to nesplňovalo přes léto ani ty homeopatické dávky.

Nevěřte doktorům!

Hanka od Wintermana 2021 bojovala s běžeckým zraněním, které se na „obyčejnou“ plantární fasciitidu a patní ostruhu hojilo dost dlouho a proto přes prokulhaný Czechman a další závody v roce 2022 i Winterman tehdy skončil pochodem Praha-Prčice (totiž Lemberk- Ještěd).   Sonografie a pak i magnetická rezonance ukázala rupturu plantární fascie a bylo z toho dost proplakaných večerů.  Hanka běhala vždycky ráda, z nevelkého tréninku byla schopná zaběhnout docela pěkné výsledky a  triatlon byl  pro ni spíše „příležitostným sportem“. Když máte dle slov kamaráda a primáře v jedné osobě černé na bílém, že už si nezaběháte, na psychické pohodě vám to nepřidá.   Běh tak více než dva roky netrénovala vůbec, respektive pouze v délce do pěti kilometrů následované několikadenními bolestmi v chodidle.  Mělo to ale i svůj pozitivní aspekt, protože začala více jezdit na kole, pořídila si staršího gravela a pomalu přicházela cyklistice na chuť.  Loni jí kamarád Míša Šubrt bez vědomí (ne v bezvědomí ale bez jejího vědomí) přihlásil na extrémního Jánošíka s tím, že se musí dostat z depky a  když nemůže běhat, může přece chodit. A Jánošík se přece chodí, takže to bylo vlastně v pohodě a Hanka začala místo běhu „chodit kopce“, kde není potřeba velký odraz a chodidlo netrpí nárazy.  Už na loňském WM se tak blýskalo na lepší časy, protože celých 42 kilometrů absolvovala více méně běžecky ( i když ještě pokulhávala a bylo to pomalé). 

Co z toho plyne?

Nevěřte doktorům, i když to s vámi myslí dobře. Všechno jde, ale pomalu a chce to trpělivost. Kombinace malých dávek běhu a přesun zátěží na cyklistiku ukázalo jako dobrá strategie, tělo si našlo svojí cestu, postupně se adaptovalo a běh se pomaloučku  lepšil.  

První normální běh (ve smyslu závod) Hanka absolvovala čtrnáct dní před letošním WM, kdy jsme se setkali s kamarády v České Lípě, že si společně zlehka odběhnou půlmaraton. Běželo jí to tak dobře, že v trailu a s celkem nemalým převýšením zaběhla čas 1: 38 v tempu 4:44/km (zhruba na úsilí třicetikilometrového závodu).  Hned následující den jsme vyrazili otestovat Wintermanskou trať.  Tam i v únavě (a jak sama říká dost na morál) objela celou cyklistiku na 150W NP – zapamatujte si to, bude to důležité.

Seznamte pánaboha se svými plány … 

Hanka to sice veřejně neříkala, ale její pátý WM měl být „poslední“ a chtěla si ho konečně užít slušně připravená, zajet na sebe pěknou cyklistiku a předvést i plusmínus normální běžecký výkon. Ale jako to tak bývá, když se něco může pokazit, tak se to taky pokazí.  Týden před závodem bylo stresu více než je zdrávo a spánku o to méně, tři dny před závodem začala kašlat a zvažovali jsme, zda se vůbec postavit na start. Pokračování už znáte, ale do Děčína jsme odjížděli s tím, že se asi zázrak nebude konat a bude to spíše o účasti,  a když to dobře dopadne tak o žlutém tričku.  Více jsme vzhledem k okolnostem a den před závodem dobraným „rychlým“ antibiotikům ani nechtěli.

Nebýt to pátý, plánovaný poslední start a desátý výroční ročník, asi bychom to odpískali.

Pojďme teď na analýzu a komentáře jednotlivých disciplín ..

Plavání  (42 minut):

To už je klasika.  V plavání je Hanka slabá, takže na dobré plavce ztrácí, což na běžné plavecké části proud Labe poněkud zmírňuje. Pokud tedy plavete jako ona (jako sekera),  je to pro vás super zpráva – vyzkoušejte Wintermana a získejte sebevědomí!  Vaše rozdíly na čelo závodu se dělí dvěma – jsou spíše jako na půlce než jako na celém IM.  Délka  a charakter letošní plavecké části tento poměr zachovala.  V porovnání s jinými roky – celkové časy byly cca o 30 minut kratší, ale odstupy zůstaly vlastně spravedlivé a shodné s jinými ročníky. To proto, že to, co se rozdělilo na 1,2km klidné vody, to je jindy v podobných rozestupech v 9km dlouhém úseku po proudu Labe.

První depo (13 minut)

Depa umí náš Adam, ale my dva jsme trochu jako Pat a Mat. Minimálně 3-4 minuty by šly sundat, doufali jsme, že to dáme lépe –  ale zase to zkrátka úplně nevyšlo. 

Cyklistika (7:35 min) 

Hanka si letos věřila na svůj nejlepší cyklistický výkon, ale bohužel okolnosti byly proti – celkový NP byl stejný jako v jiných ročnících a zhruba o 10W méně, než si přála a na co reálně bylo.  Ale to se prostě děje.  Celkový výkon ani tak špatný nebyl, povedlo se zajet lepší variability index, Hanka se díky novému kolu s hydraulickými brzdami méně bála ve sjezdech a neprobrzdila tolik jako jiné roky.   Po rovině se také díky špatnému počasí méně kochala a více jela, a jak sama říká,  s karbonovými koly to bylo konečně pěkné svezení.  To, že zřejmě někde prodřela plášť a dojela se zhruba polovičním tlakem v zadním kole jsme zjistili až ex post.   Zkrátka  a dobře, z  toho mála co po/při nemoci zbylo se podařilo uplést vcelku slušnou cyklistiku.

Zhodnocení výkonu:  Průměrné watty – první půlka na 129W,   druhá na 124W.  Poslední půlhodina opravdu lehce, čemuž od kopce nad Kytlicí napomáhal profil trati. 

Celkové NP 143W, variability index tedy 1,14. Na rovné trati by to byl absolutní propadák, na WM trati asi nejlepší Hančin VI doposud.

V původním plánu bylo jet 150-155W, na což (i při srovnání s testovací vyjížďkou – viz výše) za normálních okolností reálně bylo.

T2 (5 minut):  To se vcelku povedlo, napravili jsme reputaci z prvního depa, i s horkým vývarem na cestu to byla fakt rychlovka.

Běh (4:50 minut)

Běžecká část byla nejlepším Hančiným výkonem v rámci celého závodu a zvolená strategie slavila úspěch. Přes minimální běžecké objemy v tréninku i přes dobíhající zánět průdušek Hanka vyrovnala svůj nejlepší běžecký výkon z prvního a druhého ročníku, což považuji za malý zázrak – v některých aspektech byl výkon letos i lepší.   Prokřečované části a přezouvání bot jí stálo 8 minut ztrátu v celkovém čase, ale bylo vidět,  že si běh opravdu užívá,  že jí dělá radost a slaví si svůj vnitřní běžecký comeback.  

Přiznám se, že jsem byl na ní dost naštvaný, že nezabojovala o první místo, protože jsme se trochu názorově rozešli v tom, jak pojmout závěr závodu – já byl proto vydolovat všechny síly a doběhnout si pro první místo, Hanka si chtěla závod více užít.  Na jednu stranu to chápu, ale taková miniaturní manželská krizička to přece jen byla. 

Zhodnocení a porování běžeckých výkonů:

Letos 1. část (1-32km) 182W, tempo 6:13/km  i přes kopečky (400m stoupání) na 30km a křeče v první části (ztráta 8 min celkem), druhá část (od 32 km) k odbočce na kameně: 175W (7:37/km)

Loni: 1. Část 164W, tj. 6:44/km, ke kamením jenom 130W (kameně se loni nešly) 

Oproti loňsku celou dobu víceméně vyrovnaný výkon bez zásadních propadů. 

Celkové zhodnocení:

Pokud se úplně vrhneme do analytiky, na kole chybělo 7% výkonu. Na běhu  chybělo  zhruba 8% proti předpokládané predikci  – tedy proti tomu jaký výkon mohla za ideálních okolností zajet a pro jaký bychom šli.  Před závodem jsem Hanku instruoval, ať běží na 180W  – a šla na 181, kdyby byla zdravá, rozkaz by zněl 190W.  Na kole to bylo zmiňovaných cca 10W, které chyběly a které Hanku mrzely – nejvíc jí asi štvalo, že do kopce jí to tak nejede a „tahá výkon z paty“.

Výkon nebyl dokonalý, ale byl perfektně zvládnutý za daných okolností.

Velkou radost vedle samotného faktu pátého dokončení v řadě a stříbrné pozice mezi ženami přineslo i zjištění, že je 29. nejrychlejší chlap 🙂

Závěrem od Hanky …

Vážně to bylo naposledy?

Na Malevilu se mě Adélka ptala, jestli už jsem tady letos naposledy.  Říkám, já nevím Áďo, co myslíš ty?  „Myslím, že bys měla ještě jet“.

Vnímám to tak, že chci být součástí téhle party. V jakékoli roli.  Možná přijedu a budu závodníkům rozdávat na trase kávičky, koláčky a rýžové tyčinky. Vezmu zásobu magnézia, náplastí na puchýře,  tejpovačku, termofólii, a nějakou tu glukózu pro případ nouze.  Možná budu stát u kamení a každému závodníkovi dám pusu na cestu k vrcholu. Klukům i holkám.   Možná budu ještě někdy závodit.

Uvidíme. Se.  Háňa

Special thanks:

Progress Cycle – je to černé, je to krásné, brzdí to a jede to. Díky Bonelli, i za ty pláště, které byly opravdu tak rychlé, že jsem se bála!

Equator Stores – moje první vopravdický karbonový kola, lehký jako pírko. Na 28 pláště.  Furt jsem nechápala, co na to všichni máte. A už to vim! Je to fakt gamechanger, a jak říkám, hlavně to nevypadá, že jedu nakoupit rohlíky! Děkuju moc, dostanou ještě polepky v barvách, až nebude Švarcík v chaosu : ))

Martin Vinař – fotky snů. Martin umí.  Filmová hvězda je u něj každej. I když je má namleto, teče mu nudle, má výraz dementa nebo brečí. 

Running2  –  fotky, videa, storíčka z trati, vtipy, pohoda, sranda. Děkuju moc, jste prima dvojka!

Atex –  nejkrásnější a nejfotogeničtější hadry ever. Letošní závod ovšem ukázal díru na trhu – chce to  WM cyklistickou kolekci do listopadové plískanice, která udeřila v půlce října.  Je to výzva, pánové!