Aktivní sport v těhotenství – ano či ne?

Kdy je ten pravý čas začít učit sportovat svého prcka? Co takhle už při pobytu u mamky v bříšku? Dnes si povíme, proč je fajn začít s dítětem sportovat skutečně od malinka. Láska ke sportu bude mít pevné kořeny a pro nenarozeného prcka to přináší mnoho výhod. Dnes se na ně společně podíváme.

Pokud jste nečetli předchozí díly, mrkněte semhle – na první díl našeho miniseriálu a pak na ten druhý semhle.

Většina laické i odborné veřejnosti je bohužel vůči sportování v těhotenství zatížena předsudky. Obvykle narazíte na doporučení ve stylu, že když už cvičit, tak pomalu opatrně, a pokud možno se nezadýchat. Takže  maximálně procházky, plavání (stylem paní radová), jóga či cvičení na míči.

Nic zlého netušíc jsem vyrazila zhruba ve čtvrtém měsíci na kurz jógy pro těhotné.  Ze setkání se samými zenovými ženami v batice jsem se cítila krapet divně a chápu, že ačkoli podobně pojaté kurzy jsou možná relaxační a super, pokud jste zvyklá na aktivní sport, asi vás to samo o sobě neuspokojí…..

Pro maminky sporťačky je ale určena dnešní motivační super-message: nejste žádné „divnomatky“, ale naopak prospíváte svému dítěti více, než pouhé  relaxační cvičenky.  Proč tomu tak je a proč u rozumně pojatého  výkonnostního sportu převažuje přínos nad riziky? Co znamená rozumně pojatý výkonnostní sport? Mrkneme na to…

Dostatek kyslíku

Názor, že cvičením matka ubírá kyslík dítěti je mylný. Tedy částečně.

Za normálních (aerobních) okolností je přítok krve do placenty stálý. Kromě toho je zvýšený objem krve, čímž se přenáší více kyslíku, a ten se i snadněji v placentě uvolňuje. Pokud matka cvičí, mění se nejenom její tepová frekvence (TF), ale zvyšuje se i tepová frekvence u dítěte (normální rozpětí je 120-160/min, při cvičení se pohybuje tep kolem 145-150/minutu, tedy v tzv. „bezpečné zóně“).

Důležitá je, že čím je sportující maminka zdatnější, tím méně se mění rozpětí tepové frekvence plodu.

Riskantní je ale sport ve vysoké intenzitě (například intervalové tréninky, sprinty, a podobně). Při trénincích tohoto typu  jedete delší dobu na tzv. „kyslíkový dluh“, to znamená v anaerobním pásmu. Tak se snižuje okysličování plodu přes placentu. Podobně to funguje u těžkých kuřaček, kdy je zvýšené riziko potratu a tzv. intrauterinní růstové retardace plodu (zpomalení vývoje a růstu).

Mami, leží se mi tu vcelku dobře. Jdi se teda klidně proskočit, ale žádné 10x800m „na krev“. Ambice si nech po porodu, ok?

Rada pro aktivní sportovkyně zní: při tréninku se pohybovat téměř výhradně v aerobní zóně, hlídat si tepovou frekvenci a nesahat k hodnotám okolo anaerobního prahu. Tuto hodnotu tepové frekvence většinou „sporťačky“ znají.

Krátkodobý vzestup nevadí, ale v zásadě to v praxi znamená: žádné sprinty, žádné intervalové tréninky, žádné krátké závody typu 10km.

Délka a intenzita zátěže

Jsou ženy, většinou vrcholové nebo výkonnostní běžkyně,  které v těhotenství odběhnou i maraton. To je trochu jiný případ.  Samozřejmě je to možné pouze tehdy, pokud jsou schopné takovéto výkony pravidelně podávat a nečiní jim to absolutně žádné problémy.

Můj osobní názor je, že i tak je maraton přece jenom trošku moc.  Ačkoli mám s touto tratí zkušenosti a vytrvalostní zátěž mi nečiní vůbec žádné problémy,  v těhotenství bych do toho nešla.   I pokud bych ho pojala tzv. „na pohodu“, a šla bych třeba o hodinu, hodinu a půl déle než normálně, budu na trati hodně dlouho. To mi nepřijde jako dobrý nápad. Výkon to pak není náročný co se týče intenzity, ale spíš co se týče délky, otřesy tělu moc neprospívají a regenerace bude pomalá. Tělo musí odplavit spoustu toxických zplodin, rozpadlých svalových vláken a všechno se bude filtrovat přes placentu Vašeho prcka. Děkuju, nechci.

Půlmaraton v pohodovém tempu, zvláště někde na měkkém povrchu už mi připadá vcelku hratelný. Podmínkou ale je absolutně znát své tělo a vědět, co si mohu a nemohu dovolit. V těhotenství je tabu jakákoli „challenge“. I tak bych doporučovala to pojmout v natolik pohodovém tempu, které se pocitově blíží aktivnější turistice. Prostě jít to skutečně „na pohodu“, hlídat si tepy, únavu, hydrataci a doplňování minerálů a energie. V případě extrémně špatného počasí (velké horko, nebo naopak déšť a zima), celou akci odpískat.

Holky, klidně…pokud se na to cítíte, není to zásadní problém, ale žádné blbnutí…

Pamatujte si, že rozumně pojatý výkonnostní sport v těhotenství znamená: aktivity spíše rekreačního typu, žádné sporty s vysokými rizikem úrazu či pádu, žádné náročné tréninky, hlídat si tepovou frekvenci, poslouchat své tělo a dostatečně kompenzovat, regenerovat a odpočívat…

Sportem ku zdraví – a k růstu

To, že svým tréninkem maminka stimuluje děťátko k růstu je ne příliš známá, ale o to víc zajímavá informace. Cvičením se plod povzbuzuje k pohybům, ty stimulují růst svalů a nervů a tak miminko dobře prospívá.

Endorfiny jako bonus

Při cvičení do krve matky dostávají stresové hormony. Tyto látky – (adrenalin, noradrenalin) zajišťují během pohybu vyšší výkon organismu. V zásadě je to stejné, jako když pračlověk prchal před lítou šelmou nebo chtěl ulovit mamuta-známá to reakce boj nebo útěk. Po ulovení mamuta, (v našem případě po skončení tréninku) se vyplaví známe endorfiny, neboli „hormony štěstí“. Tak miminko připravujeme na budoucí stresové situace a následnou dobrou pohodu. Prostě dodávka endorfinů až domů-vše jednoduše, přes placentu, přímo z maminčiny krve.

A příběh ze života?

Pokud jde o mě, ačkoli běh je pro mě nejlepší relax a mám ráda spíše delší tratě, v těhotenství jsem běhat nemohla prakticky vůbec. Oba prckové se zřejmě usadili tak blízko močového měchýře, že jsem krátce po vyběhnutí hledala nejbližší keřík, což se opakovalo zhruba každých pět minut. Nepomáhaly žádné podpůrné pásy na břicho ani jiné „zlepšováky“. Pomáhalo jedině neběhat.  Bez sportu se ale vydržet nedalo. Cyklistika bylo pro mě dobré řešení i co se týče těhotenských nevolností (o tom jsem psala minule), a kromě toho jsem si dala takovou soukromou psycho-challenge.  Rozhodla jsem se, že je načase udělat zásadní životní změnu a  zkusit  se naučit plavat kraula. Do té doby jsem nedokázala přeplavat ani jeden bazén, takže to bylo poměrně velké vystoupení ze své komfortní zóny……

…a  to je on, mého srdce šampión-bazén mých plaveckých začátků. Hloubětín se slanou vodou-značka „ideál“. Mise byla splněna. V den termínu porodu jsem byla schopná už plavat půlhodiny prakticky v kuse. A jen tak na okraj. Moc jsem se od té doby nezlepšila. Zato můj syn Adam, kterému bylo teď devět, plave už rychleji než já. Že by ta těhotenská průprava měla něco do sebe??

Tak a jsme na konci dnešního dílu. Přejeme příjemné těhotenské cvičení a můžete se těšit na další pokračování našeho „sportovního seriálu“. O čem to bude, zatím nevím…:)) Tak se nechte překvapit.