Sportissimo 1/2Maraton Praha

Kdo sledujete sociální sítě, už jste zaregistrovali, že jsme se letos účastnili tradičního pražského půlmaratonu. Přemýšlela jsem, jestli článek psát, ale když už máme pár obrázků, tak si dáme malou fotoreportáž.

Sportissimo 1/2Maraton Praha je již tradiční akce v rámci RunCzech běžecké ligy. V dřívějších letech jsme se ho pravidelně ignorovali. Jednak nám to přišlo dost brzo a jednak jsme v té době často bývali na cyklistickém soustředění na Mallorce- zkrátka se to vždycky nějak nehodilo. Poslední tři roky jsme ale zatím nevynechali. Bereme to jako takovou „rozcvičku“ na klasický maraton začátkem května.

V květnu bude tahle cedulka téměř přesně v půlce trati…

Já a půlmaraton

Mě osobně půlmaratonská trať úplně nesedí. Sice dost vydržím, ale od přírody jsem tvor kochací a lenoch líná.  Přeložím-li to na zátěžové zóny, veškerá moje sportovní aktivita probíhá většinou v pásmu základní vytrvalosti. Běhám tak, abych si mohla přemýšlet o nekonečnosti vesmíru a na kole většinou zrychlím, jen když mám žízeň a hospoda je už na dohled. Intervalový trénink odběhám jen pod pohrůžkou zákazu čokolády a stejně je to jen jednou za uherský rok. A těch řečí, co si ode mne Michal musí vyslechnout. Až je ho jednomu skoro líto.

Zkrátka a dobře, ačkoli to možná zní divně, půlmaraton je na mě už moc velký kvapík. Vyhovuje mi pohodovější tempo a možnost si více rozložit síly. Navíc mám ve vyšších tepových frekvencích jakožto lehký astmatik potíže s dýcháním. Pražský půlmaraton má ale své kouzlo. Připadá vždy na první dubnovou sobotu a posledních letech-ťukyťuk bylo vždycky super počasí. Jarní sluníčko, rozkvétající stromy, atmosféra na trati-když vás to jednou chytí, už vás to nepustí.

Příprava vrcholí

Čísla vyzvedáváme v Expu v pátek večer na poslední chvíli a samozřejmě se zdržíme do zavíračky. Musíme si prohlídnout všechny stánky, pozdravit se se známými a já navíc samozřejmě nutně potřebuju spoustu věcí. Například nové ponožky od Compressportu a běžeckou čelenku Bjež. Tam jsme se krapet zapovídali, protože nás napadlo, takové pěkné čelence by slušely i naše barvy a je možné udělat zakázkovou limitu. Myslím, že by mohla být vážně šik. Zvláště s tím EKG a srdíčky… Odcházíme těsně před osmou, takže čas nemáme nic moc.  Plánovali jsme se ještě před závody vyklusat, ale nějak jsme to kvůli povinnostem nestihli. Večeře taky nebyla a na pasta-party můžeme vzhledem k pozdní hodině zapomenout. Co s tím? V rámci předzásobení sacharidy do sebe nacpeme zmrzku na mekáči a jdeme si protáhnout nohy na setmělou Letnou. Má to své kouzlo. Praha je krásně nasvícená a užíváme si chvilku večerní romantiky.

Ráno jako první přichází na řadu správná závodní snídaně. Každému vyhovuje něco jiného. Michalovi chleba se šunkou, já dřív přísahala na ovesnou kaši, teď ujíždím na avokádu s banánem.

Jak na to? banán, malé avokádo, lžíce kokosového másla, lžíce medu, lžíce kakaa nebo macy (maca u mě momentálně „frčí“ víc). Rozmixovat do pěny, čímkoli vyšperkovat (chia semínka, sekané mandle, skořice, kardamom) a na posezení sežrat. 

Vypadá to možná jako úlet, ale lepší „loading“ si neumím představit. Dobře stravitelné tuky, rychlé i pomalé cukry v ideálním poměru a zcela přírodní podobě. Na mě spolehlivě funguje i před maratonem a delšími závody, takže doporučuju.

Formu už samozřejmě nevyladím, ale outfit vyladit můžu, rtěnka nesmí chybět. Historie se neptá, za kolik jsem to běžela, ale jestli jsem u toho dobře vypadala, že…

Předáváme děti babičce a dědovi, domlouváme se, kde budou na trati fandit a přesouváme se na místo startu.

Takhle vypadá správně natěšený sportovec…za  pár dní mu bude padesát, tak je na osobáky nejvyšší čas…:))

A ještě jedna společná, úsměvy a těšíme se na společný den. Cardiolabteam v akci….. 

Předstartovní atmosféra

Plné metro lidí s čísly, na Staroměstské by nepropadnul špendlík, fronta na schodech….narvaný „Palacháč“ a  předzávodní atmosféra. Běžci zabalení do fólií, honem se protahují, rozklusávají a mažou všemi mastmi….Kdo maže, ten holt jede :))

Předstartovní klasika….

Já jsem nervák a vždycky mám předstartovní horečku. A vždycky jsem v chaosu. Je zima? Není zima? Co si nechám na sobě a co dám do úschovy?

Jo, na běžeckých závodech se dá chaos ještě vcelku ustát. Horší je to se mnou na triatlonu. Absolvuju tak jeden do roka a jak to nemám „najeté“, jsem vždycky zralá minimálně na panáka, lépe rovnou na Diazepam. Věci na plavání, kolo, na běh, srovnat, nachystat a nic nezapomenout. A ať dělám co dělám, stejně v depu vždycky nechám dvakrát až třikrát delší čas než normální smrtelník. Jediné, co mě nechává v klidu je starost, abych se po vyběhnutí z vody orientovala, kde mám kolo. Je to vždycky to poslední, takže se splést vážně nemůžu. Ale to jsem trošku odbočila.

Honem ještě vyčůrat!! Ježíšfronta!!!!

All runners are beautiful. A nejvíc ve frontě na Toitoiku ….

V rámci akce „osmičkový rok“ se rozdávají české vlaječky, takže se hned pěkně vyzdobíme.

Neodpustím si malou pikantnost.  Známý sportovní úraz chlapů – běžců je, že si nepřelepí bradavky a rozedřou si je do krve o triko. Michal na to dost trpí  a ráno na náplast zapomněl. Vlaječka přišla vhod a posloužila místo náplasti, takže může reprezentovat skutečně stylově 🙂

Vlaječky kam se podíváš ….

 

Pro jistotu šoupneme do žaludku jeden gel, věci do úschovy a boj o to dostat se včas do svého koridoru.

Michal tradičně startuje z „áčka“, já mám koridor „C“. Vždycky přemýšlíme, podle jakého klíče je to rozdělené, ale v Michalově případě jde zřejmě o nejlepší historické běžecké časy a v mém případě zřejmě počet startů v rámci pražského půlmaratonu a maratonu. Jiné vysvětlení nemám.

Vybíháme

A je to tady. Smetanova Vltava, šineme se směrem ke startu, všichni tleskají, sluníčko svítí. Nikdy se neubráním lehkému dojetí, i slza ukápne. Běžecký svátek začíná….

Rozeběhnout se na prvních kilometrech moc nedá. Je tu  tlačenice, silnice je poměrně úzká, musíte dávat pozor kam šlapete, nesrazit spoluběžce, mávat všem okolo trati a usmívat se do kamery. Teprve někde u Výtoně se to trochu lepší a přebíháme na Strakonickou. Na otočce vidím v protisměru Michala, je kousek přede mnou a povzbuzuje mne. Občerstovačkám se zatím důsledně vyhýbám, hlady ještě nikdo na půlmaratonu neumřel a horko není. Nač riskovat pád mezi kelímky, říkám si a probíhám středem. Asi by mě žádný běžecký guru nepochválil, ale žádný ultratrail neběžím a než budu mít žízeň, budu v cíli. A tam bude určitě pivo, tak co.

Na Čechově mostě je dav lidí, mezi nimi babička s dědou a dětmi-fandí a mávají, zdravím je a čeká mě stejně jako mé spoluběžce druhá polovina trati.

Svatba na trati

Když už jsme u těch spoluběžců…Na letošním půlmaratonu si řekli své „ANO“ Soňa Kotulková s Michalem Hrabcem z blogu Running2.  Známe se osobně-jednoho krásného dne přišli k nám do laborky, začali jsme spolupracovat a  stali se z nás přátelé. Oba jsou sporťáci tělem a duší a naše krevní skupina. Jejich společný příběh je tak trochu jako z pohádky, ale myslím, že není na škodu si občas trochu té hollywoodské romantiky dopřát.  Soňa a Michal se spolu seznámili  na pražském půlmaratonu před třemi lety a letos vyběhli do společného manželského života. Prvních dvanáct kilometrů ruku v ruce jako snoubenci, na 12. kilometru pod Letenskými schody si vyměnili prstýnky a do cíle doběhli jako manželé.  Nezapomenutelné, dojemné a krásné.

A mrkněte,  jak moc jim to slušelo. (Foto Šárka Martinů)

Tak hodně šťastných kilometrů !!!!

V cíli jako manželé….

Pokud byste si chtěli pobrečet u svatebního příběhu, přečtěte si u Soni a Michala na blogu.

Soňa s Michalem mají obřad  v 11 hodin pod Letenskými schody, startovali z prvního koridoru, Michal se s oběma zdravil cestou, ale já je nikde nevidím. Mrzí mě to, ale zřejmě jsem je musela minout právě na některé občerstvovačce, protože pod Letenskými schody ještě nikdo nestojí.

A do cíle

Na 14.kilometru zaregistruji modré kompresky a nátělník lékařského triatlonového klubu. Nezaměnitelný outfit kardiochirurga profesora Pirka. Tak vypadá kardiovaskulární prevence v praxi-krásný styl a klobouk dolů. IKEM rulezzz!!

Otočka na Libeňáku a poslední 4 km do cíle. Nebudu dělat Zagorku a dám si trochu ionťáku, poslední kilometry jsou vždycky nepříjemné.  „Husákovo ticho“ nemám ráda, ale tentokrát se s ostatními spoluběžci vracím do dětských let a houkáme v tunelu jak mašinka Tomáš. Následný výběh k nemocnici na Františku po dlažebních kostkách je vážně depka. Polary mi  po vypadnutí GPS ukazují 12.30/km a do cíle jsou to ještě dva kiláky. Kdyby to byla pravda, radši jedu tramvají.

Před sebou vidím Michala, na 20. km ho dobíhám … a předbíhám. Ještě kousíček. Z kopečka, kolem úřadu vlády, zatáčka s muzikou, most, dav lidí, červený koberec. Probíhám časomírou a Michal je pár vteřin za mnou. Dáváme si ulepenou pusu….Nejkrásnější okamžiky celého závodu.

Tak každý půlku  a dnes to máme dohromady maraton pod 3.20…. je to vážně hezké, když i po deseti letech dává manželství smysl :))

Potkáváme se s kamarády, zdravíme se, užíváme si sluníčko a pozávodní atmosféru. Michal má svůj stařecký osobáček, endorfiny na všechny strany, spokojenost. Dáváme si Birella, pak ještě jednoho, projdeme si expo a pomalu se vydáváme se přes Čechův most na Malou stranu.

Poslední stateční právě dobíhají do cíle. Všichni mají podporu fanoušků, všichni jsou stateční, že dokončili.

Fandí i kluci ze záchranky…“to už dáš, už je to jen pár metrů……“

Fotka na mostě nesmí chybět……

Stejně jako nezbytná cílová prémie…osvědčená klasika-iontový nápoj je přece jen iontový nápoj…

Po dobrém nápoji procházka po Kampě, na tramvaj a hurá za dětmi a rodiči. Užili jsme si to vrchovatě.

Gratulujeme samozřejmě profesionálním sportovcům, speciální gratulace Evě Vrabcové-Nývltové nejen k osobnímu, ale českému rekordu na půlmaratonské trati v čase 1.11.01.

Gratulujeme ale všem, kteří tam byli s námi. Všem, kteří měli odvahu se postavit na start, bojovat, dokončit a užít si to.

Ať žije 21.ročník a uvidíme se na startu klasické maratonské trati 6.května.