Rande se zbojníkem

… aneb triatlonové radovánky pro starší a pokročilé …

Jánošík je zkrátka něco extra   

Extra Xtri.  Pro ty, kdo nevědí, jedná se o extrémní ironman – tj. standardní vzdálenost 3,8-180-42, nicméně na velmi nestandardních  tratích.  V Jánošíku je specifikem půlnoční start, cyklistika za temné noci a běh, který během vůbec není, neboť se z převážné části odehrává ve skalnatém a pestrém terénu plném řetězů, kramlí a  žebříků. Jinak by to ani nešlo, při celkem 3000 výškových metrech na maratonu.  Jo a nečekejte rozhodně davy fanoušků podél trati – uslyšíte tak leda krkavce, kterému musíte sami vysvětlit, že teď ještě fakt ne. 

Jánošík je neuvěřitelně náročný – tenhle závod si fakt nechoďte „jen tak zkusit“. Fyzičku prověříte tak, že se vám o tom ani nezdálo. Musíte být opravdu připravení  –  tady se chyby neodpouští.  Potřebujete perfektní support, který o vás ví víc, než vaše maminka, protože bez toho se můžete jít akorát klouzat z Bobot po prdeli dolů.  

Lyrika, epika, punk i romantika

Hlavní ale je, že je to závod neskutečně nádherný od začátku až do konce.  Plavete s hvězdami a  měsícem nad hlavou (a bouřkou na obzoru), jedete potmě (a v lijáku) na kole přes spící vesničky a města, stoupáte horami, kde vidíte jen úzký proužek silnice před sebou, nad vámi se blýská a hřmí. Projedete nebo mlhou, že by Rákosníček nenašel rybník a spoléháte na dálková světla svého doprovodného vozidla.  Zmoknete asi dvacetkrát,  usínáte za jízdy a když se rozední,  čeká vás posledních 80 kilometrů přes Malou Fatru která vám své nejkrásnější výhledy schovala v dešti a mlze.  Závěrečný běh se odehrává v tak neskutečných kulisách, že propojení s Přírodou, Vesmírem i vlastním nitrem přestává být klišé z ezopříruček – tady to prostě žijete, běžíte, jdete.  A kdybyste náhodou měli nějaké masky, Jánošík se s vámi nebude mazat – nemilosrdně vám je to strhne a hodí z nejbližší skály dolů.  Tady jste sami sebou, úplně až na dřeň.  Stoupání skrze vodopády v Jánošíkových dierách je zážitek, který si ponesete na dně svého srdce už navždycky a dokončení tohoto závodu v ruku v ruce se svým support týmem je to, co vás spojuje s vašimi nejbližšími a přáteli, které jste ve svém životě nepotkali náhodou.  

Prosila bych modré tričko …

Já sama jela do Terchové s tím, že bych se chtěla pokusit stihnout limit na „plnou verzi“ závodu (modré tričko), která zahrnuje výstup na Velký Rozsutec.  Cut-off je ale velice přísný a stejný pro hobíky, profíky, kluky i holky. Natrénováno jsem plusmínus něco měla a věřila jsem si, že bych to mohla zvládnout, spoléhala jsem i na svojí (konečně opět) silnou běžeckou disciplínu. Tajným přáním bylo, abychom stihli limit já i Hosťa, obě jsme dostaly slot na MS Norsemana,  protože co může být lepšího, když dvě kámošky nejsou na trati soupeřky, ale jedou si společné zážitky a dobrodružství. Velitelem supportu a oblíbenou roli svačináře měl samozřejmě Michal a na běžeckou část se mnou šel náš společný kamarád David Rosenkranz, který mi slíbil, že to spolu dáme, že mě nahoru na kopec rozhodně vystrká, kdyby mě měl seřezat kopřivou.  To, že to bude nakonec jiný kopec než Rozsutec a že kopřiva se ukáže jako slabý kalibr, jsme netušili ani jeden. 

Jánošík z Wishe

A tak mě napadá, že to byl vlastně takový Jánošík z Wishe .. něco jsem si objednala, a dostala jsem něco ale úplně jiného.  Začalo to docela nenápadně. Týden před závodem mě začalo bolet na levé straně žeber, přičítala jsem to novému nastavení hrazdy na silničce, nataženému úponu či bloklému žebru. Nic moc na to nepomáhalo, ani fyzioterapie, ale nějak dramaticky mě to nelimitovalo a říkala jsem si, že to je vcelku drobnost, kterou rozdýchám, rozhýbu, natož aby to ovlivnilo závod.  

Bohužel opak byl pravdou. Trpěla jsem už ve vodě, s každým záběrem, který jsem nedokázala dotáhnout (o dost víc než to nedokážu normálně … 🙂 )  to bylo horší a horší a nádechy byly mělčí a mělčí. Ve vodě (plavecká část byla kvůli počasí náročná a pro všechny výrazně delší) jsem tak nechala nejen spoustu času, ale hlavně sil.  Na kole to nebylo o moc lepší, žebra a mě bolely v hrazdě i v sedě, zkoušela jsem víc dýchat do bránice a břicha, ale moc to nezabíralo. Výkon se propadl hluboko pod tempo pohodové cyklistické vyjížďky a síla v nohách mi byla úplně k ničemu.  Na 130 kilometru už jsem byla psychicky na dně, nebyla jsem schopná se na kolo pořádně poskládat a dokončila jsem jen díky kouzelné růžové pilulce.  

To už jsem tušila, že limit na „modrou verzi“ bych stihla jen pomocí zázraku a upřímně jsem si nedovedla představit, jak bych se tam v tomhle stavu škrábala po skálách a chytala za řetězy, když potřebuju sílu v obou rukou (já se o levou nemohla bolestí opřít).  V T2 jsem se sice převlékla do běžeckého, ale to bylo všechno, co měly následující minuty s během společného, protože nešlo ani jít.  Záda se mi prostě kompletně zasekly – a hlava taky. 

Zážitky ryzí ..

Chtěla jsem si sednout a brečet, ale nesedla jsem si, brečela jsem a pomalu jsme s Davidem přece jen šli. Říkala jsem si, tak, to je třetí zásek do nepovedené do série (po loňském DNF na Swissmanu a WM, který jsem jela ještě nemocná).  Tekly mi slzy, bylo mi to prostě neuvěřitelně líto. Nejsem cvok, věděla jsem, že to nebude jen tak nějaký trailíček, takže zvládnout to v tomto stavu se jevilo jako čirá utopie. Pomalu jsme došli k odbočce na Noclahy.   Půl hodiny trvalo, než jsme to společnými silami nějak srovnali.  Potřebovala jsem tam oba kluky. Davida, který tam prostě jen byl – pozitivní a podporující a v klidu.  Míšu, který mě zná jako svý boty, dorazil za námi z T2 a udělal tu klíčovou a důležitou věc – řekl – hele, zkuste prostě kousek. Vrátit se můžete vždycky. Noclahy jsou sice 500 výškových metrů, ale nejsou tam tak exponované úseky, které by se nedaly zvládnout. Vyrazili jsme tedy nahoru procházkovým tempem s tím, že se David podívá, že je to tady krásné a potom sejdeme na silnici a závod ukončíme. Nahoru jsme si povídali, jedli bio-gumové medvídky a  dělali hodně nekorektní vtipy, kterým jsem se bohužel nemohla vůbec smát, protože mě to šíleně bolelo. Těsně pod vrcholem jsem přelezla jeden žebřík a zkusila pár rychlejších kroků. A ještě pár. Z kopečka jsem začala ťapat. 

Říkám, hele, ono to nějak jde, jsem dobrá, co?  A ono to šlo. A byla jsem dobrá.

 Pamatuju si přesně ten moment – pila jsem vodu z potoka a bylo mi jasné, že se z toho neposeru.  Ani z toho potoka, ani z toho, že to prostě nevyjde a že místo svojí výkonnosti na téhle trati musím prodat svojí vnitřní sílu.  Nepodívám se na Rozsutec a neodnesu si modré tričko. Vezmu to, jak to je.  S pokorou, respektem, ale odhodláním. Udělat další krok. A další.  

Michal nás potkal na občerstvovačce, kde jsme si dávali škvarky, slaninku a nealko pivko, abychom zajedli ty medvídky, a měl ohromnou radost.  Přečetl nám všechny vzkazy neuvěřitelné online podpory.  Sledovali jsme na trackeru Hosťu, která o parník vedla dívčí sekci a fandili jsme jí, aby stihla limit. Jako druhá byla kousek před námi Maďarka, která nás předběhla ještě v Terchové.  

Triatlonové radovánky

Znáte ten večerníček „Radovanovy radovánky“? Jak se malý Radovan vždy radoval z toho, že ty kopřivy krásně pálí a voda, do které spadnul je nádherně studená? Tak takhle vypadala naše běžecká část Jánošíka, prostě Hániny a Davidovy triatlonové radovánky pro starší a pokročilé. Smích přes slzy a hluboké filozofické úvahy o životě, společně s nekorektním humorem. 

 No a tak se místo nudného popisu trasy pojďme společně pobavit. 

** 10:30 „Já to nedám Davide, to nejde ani začít, natož dokončit“

** 17:30 „Já jsem tak šťastná, že jsem to nevzdala“

David mě chce namotivovat do závodního výkonu: „ Hele, ta Maďarka je 1700 metrů před námi, to je v pohodě, to dáme natotata. Hele, já znám jen jedno maďarský slovo. Fekete“ „Já znám taky jen fekete“. Přemýšlíme, co to je, takže přehlídneme fáborek a hodíme asi kilometrový kufr.  

**Fekete podvádí a zkrátí si o několik kilometrů trasu, takže najednou je před  námi  6 kilometrů (něco z toho byl ten kufr, ale 4 kilometry podle trackeru řízla). 

„⁠Tak ať si ten slot strčí do prdele, stejně už tam jeden má a proto jí má tak velkou“

**„Michal už ví že podváděla, na drevenici už se pálí maďarské vlajky“

**Cestou k Jánošíkovým dierám: „Cardiolabáci, to jsou chlapáci, zajdou si na Jánošíka po práci“

Zapomněla jsem napsat, že David týden před Jánošíkem šel IM Podersdorf a navíc má artrózu v kyčli – léčí to závody a odolává úspěšně operaci.  Tohle hlavou nejde pochopit, to se musí zažít.  Běží se mnou celou trasu, ale jsme jak polní lazaret na výletě. 

**Michal: “Já jsem si, když jste byli na běhu lehl v autě a nařídil budíka za 10 minut, po devíti minutách jsem se probudil a vůbec jsem nevěděl, kde jsem a co tam dělám” 

⁠**David :  „Jestli tu je nějakej medvěd, mě už je to jedno, ať si se mnou dělá co chce“

**Lezeme z Bobot dolů asi 20 minut hrozným mordorem (kameny, kořeny, mokro, kopřivy). „Háňo už asi budem dole ne??“ Nevím, jak na to přišel, protože zrovna koukáme dolů z Nuseláku, když dole jede sedmička. No možná by ty Nuseláky byly na sobě dva .. nebo tři 🙂

**Šplháme po kolmé stěně dolů držíce se za kovovou tyč, kramle nikde.  Jeden druhému říkáme ať se nedívá dolů.  David: „Hele, to je jak když lezeš od milenky po hromosvodu.“  Bojím se zasmát, je to dost o hubu.  

Každopádně od téhle chvíle má Winterman kameně a Jánošík hromosvody.  

No a když se dostaneme na „koleje sedmičky“, tj. do údolí, je to k soše Jánošíka už coby kameněm dohodil.  Schody vícméně i vyběhneme a  probíháme cílovou páskou – nejen já, ale všichni tři.  Tak díky kluci.  

Tahle akce se rozhodně zapíše na můj harddisk do oblíbené složky „ Na co v důchoďáku vzpomínat“. 

Michal prohlásil, že to celé bylo jako takové vejce, teprve uvidíme, co se z toho vylíhne. A to bych podepsala. 

Každopádně celý náš český tým, naše WM parta odvedla fantastické výkony a  Rozsutec byl velmi epickou pasáží, o které se bude ještě dlouho vyprávět.  Maďarka, která před námi byla v cíli pár minut,  dostala za podvod penalizaci, takže nakonec jsem byla v pořadí druhá a Hosťa vyhrála mezi holkama i když jí cut-off o kousek utekl. Odnáší si domů nádhernou valašku a důvod se sem ještě vrátit.  

Mimochodem, tahle holka je pro mě je se svou nenápadnou energií, pozitivním přístupem k nepohodlí a schopností pohybovat se mimo komfortní zónu s  grácií a úsměvem trvalou inspirací.  Tak nějak jsme se spolu shodly, že by bylo hezké spojit cyklistiku ze Swissmana, běh z Jánošíka (a já bych hlasovala za WM plavání) a to že by se nám hodně líbilo.  Peťo, děkuju za tvé přátelství a společné zážitky.

A děkuju za ně všem, kteří byli s námi na trati i podél ní, celé naší WM partě i  přátelům, kteří s námi byli online.  

Obrovský dík patří organizátorům tohoto neuvěřitelného „podujatia“ a fantastickým dobrovolníkům.  Smekáme před dokonalými občerstvovačkami se slaninkou, pivkem a vývary – chyběl opravdu jen ubrousek a příbor, protože servis to byl lepší než někde v grandhotelu.

P.S. Jak jinak, na závod jsme měli pekelné počasí a druhý den na vyhlášení svítilo sluníčko, Fatra nám nastavila téměř pornografické výhledy a my si Míšou ještě „skákli“ na Horné diery na pivko. 

Bolo ako nebolo! 

P.S.2:  Sám sobě doktorem.  Nakonec se ukázalo, že jsem neměla ani prasklou plíci ani sval, ale šlo o tzv. interkostální neuralgii, zkrátka zánět mezižeberního nervu, pravděpodobně po banálním nachlazení zhruba 14 dní před závodem. Proto nepomohla ani fyzioterapie, ani se to nedalo „prodýchat“ – spíš to celou situaci zhoršilo.  Je to vlastně blbina, ale dokáže to bolet jako prase, kdo měl někdy pásový opar tak to vypadá dost podobně.