Hanka ŠtefaničováTak si už skoro měsíc říkám, jestli šestá reportáž z Wintermana, o kterou jste si napsali na facebooku nebude jen vymáčený pytlík čaje. Bude to zase o studeném Labi, kopcovatém kole a kameněch. Bude vás to ještě bavit? Nebo to napíšu trochu „ezo“ a riskuju, že to možná nebude bavit nikoho.
No ale pustím se do toho – vidím to na kombinaci obojího a výsledek posuďte sami. Když o tom tak přemýšlím, tak tyhle wintermanské sondy píšu ráda právě i z těch „ezo“ důvodů. Na rozdíl od jiných závodů je totiž pro mě každý Winterman tak trochu duchovní cestou.
Vláďa Pešek, držíc v ruce kameru, se mě na startovní plošině v Jakubech ptal, proč se na Wintermana vracím. Tahle otázka už mockrát zazněla a našla bych na ní každý rok jinou odpověď a všechny budou platit.
Třeba to, že Winterman skutečně spojuje lidské příběhy a otvírá lidská srdce. Že příběh Wintermana, Adélky a Peškových je natolik silný, že díky nim tenhle závod pomáhá tam, kde je potřeba. Nebo že se tu sejde vždy parta úžasných lidí, a závod se stává happeningem přátel a kamarádů. Nebo to, že tady skutečně platí fair play, na trati nejsou soupeři ale spolubojovníci a platí tu: „Jeden za všechny, všichni za jednoho – a všichni na Ještěd“. Taky proto, že příroda a krajina je překrásná a máte jí při závodě na dosah svého srdce. Nebo proto, že tady se odkopete opravdu na dřeň, shodíte všechny masky (i ty, o kterých nevíte), někde v Labi se utopí vaše ego a na trati objevíte v sobě něco, o čem jste dosud nevěděli. Odvahu, sílu, vytrvalost a schopnost se zvednout a jít dál, když se třeba zrovna nedaří.
Jo, někdo se vypraví do Santiaga de Compostella, někdo druhou říjnovou sobotu zamíří do Děčína.
Teďko přijde ten ezo odstavec, takže ho klidně přeskočte …
Na těch cestách z bodu J (Jakuby) do bodu J (Ještěd) si pokaždé prožiju to, co zrovna potřebuju a mám spoustu času pokecat si s opravdovou Háňou. Do Hřenska po vodě pustím to, co už nepotřebuju, vítr na kole mi napoví, jestli jedu dobrým směrem a s nohama na zemi a hlavou v oblacích můžu dát energii svým snům.
Konec odstavce a zpátky na start.
A tak na té plošině, kdy vám z nadledvinek stříká adrenalin až na druhý břeh Labe a vaše tepová frekvence je v červených číslech, odpovídám větou, která tohle všechno shrnuje: Protože mě to baví.
Padne ještě pár nekorektních vtipů, které ještě před startem prohodíme s Kubou Otáhalem a Lukinem Pazderou – souhrnně bych emoci téhle chvíle popsala jako sex (latexové outfity k tomu přímo vybízí) -drogy (co jiného jsme si asi před startem dali) a rock’n’roll (před startem je třeba poskakovat v rytme). Místo elektronické kytary ovšem zazní Adélčino startovní zatroubení a můžeme jít na to …
Plavání
Je 12.10., 5:30 a je odstartováno. Máme krásně. Je relativně teplo, kolem 11 stupňů, voda má krásných tradičních 13 není mlha, je dobře vidět a teče to docela slušně. Po komplikované zlomenině pravé ruky pořád ještě nemám v prstech cit. Když prochladnu, je to docela problém na kole při řazení, takže jsem dostala povolení na rukavičky. To je prima, mrzne mi jen obličej, ale zase hůř cítím proudnici. Tím, že je dobře vidět, fajn se mi orientuje podle vedoucího balíku a chvílemi vedle mne jede i kajakář. Letos poprvé nemám ve vodě křeče, což asi nebude úplně tím, že jsem nějak super otužilá, ale pořádně jsem se nabalila do dvou kvalitních neoprenů. Ve vodě se cítím překvapivě dobře, vnímám řeku, vodu, s živly nebojuju – jsou to mí kámoši a kámošky. Vlastně bych řekla, že si to užívám a tenhle pocit si nesu celým závodem. Žádný boj, žádný stres, jen radost a flow.
Cyklistika
První depo je jako vždy legrace, ale zvládneme ho v sehraném týmu i s Adamem vcelku dobře, beru si pro jistotu jeden bidon navíc, zapnout světla a vyrazit. Cestou do Hřenska se zdravíme s ostatními závoďáky, úsměvy, přejeme si sílu štěstí. Čeká nás krásných 180 kilometrů zábavy. Ve stoupání na Mezní louku mě dojíždí Honza Bonelli Rieger, jedeme vedle sebe, kecáme a v tu chvíli nás předjíždí Michal v autě, Adam nás komentuje a vzniká náš nezapomenutelný virál, který zbořil sociální sítě. Největší úspěšnost měl ve skupinách s názvem „Jak zabít cyklistu“ a hejtů jsme sklidili víc než kombajny, které překročily pětiletku. Tak ne každý si přečte popisek a pochopí, že jízda vedle sebe do kopce v závodě je povolena a už vůbec neví, co je Winterman. My to ale víme, takže se kocháme okolím a víceméně až do České Kamenice jedeme s Honzou pořád kolem sebe. V ostrém kopečku na Bynovec upozorňuju Honzu na hříbky u cesty a malebnost panoramat s barevným listím, v tu chvíli mi pípnou Garminy a objeví se zpráva: „Vaše doba regenerace se prodloužila na 120 hodin“.
Tak jsme teprve na začátku 🙂
Dejme si teď malou pauzu a moderní „POV“ (point of view pro boomery)
Vybaví se mi nějaký vtipný příspěvek na sociálních sítích s tématem Apple kontra Garmin. Apple když vyjdeš 4 patra: “ Tvoje kondice roste, jsi největší hvězda, sportovec, jednorožci, duha, VO2max letí nahoru“. Garmin poté když zmákneš ironmana: „Jsi úplně v háji, všechny ukazatele letí dolů, dostaneš ukrutnej poj.eb, HRV v pekle, spánek na prd, nejvyšší čas jít k doktorovi …“
Asi tak, samozřejmě tým Garmin.
Vraťme se zpátky na trať, která příjemně ubíhá. Potkávám se se Sašou Pavlišenem, který místo gelů fasuje do svého supportu Petra řízek s chlebem. Já mám zase vychytané kávičkové zastávky. K Michalovi a klukům se přidává tradičně Michal Hrabec, zajišťuje čerstvé horké kafe, černé jako sumci v Labi. Dostávám do něj Jesenku a k němu čokoládu- to abych si zpestřila Infinite menu, tyčinky od Maurtenu a mojí stálici – bio gumídky.
Od Lobendavy nám fouká do zad, což je prima, ale začíná mě zlobit přehazovačka – nejde mi řadit na lehké a někde to drhne. U elektrického řazení divné, ale a co s tím, že … postupně se problém zhoršuje, a kopec z Chřibské musím vyjet na 36-20, chvílemi vestoje. Nahoře si dávám čůrací pauzu a kluci zjistí, že byla povolená patka – máme nářadí, rychle to spraví a můžu pokračovat v krasojízdě. Adam mě upozorňuje, že jsem tím ztratila asi dost času, vidím, že výkon ve wattech a průměrná rychlost nejsou úplně v korelaci. Tím se mi prohloubil minimální odstup na Pavlu Oppoleckou s Renčou Pokornou, ale nevadí – aspoň jsem v klidu bez „tlaku na bednu“, což platí absolutně i přeneseně. A protože se mi jede už zase super, tak si poprvé za všechny Wintermany opravdu užívám údolí Kamenice, pokračuji radostně, kochám se, svačím a těším se na krásná závěrečná stoupání před Horní Světlou. Na Malevil je to i přes Krompach coby dup.
Běh
V T2 už mě čeká partička, Michal s oběma klukama (Adam točí a fotí) a Michal Hrabec, který se mnou vyráží na úvodní trailovou část. Chvilka zaváhání u krabice s oblečením, láká mě apartní oranžová sukýnka, ale nakonec vzhledem k počasí volím kraťasy od Bjež, které se super osvědčily na Jánošíku. Mají khaki barvu, hodí se tedy jak do lesa s medvědy okolo Terchové, a budou ladit i s lišejníky na kameněch. Mohla bych dělat módní stylistku.
A jak se běželo? Poté, co se mi trochu sesedly bederní obratle a povolily záda natažené jízdou v hrazdě (fitting na novém kole potřebuje evidentně ještě vychytat), to je prostě boží. Na „benzínce“ už na mě čekají mí skvělí kamarádi Roman s Peťou, se kterými zažívám každoroční maratonské dobrodružství už od roku 2001 a Roman mi dělá doprovod. Kluci chystají občerstvení, mám výběr jako v Intercontinentalu. Zajímavé, že letos mám chuť na slané brambůrky, zapíjím Birrelem a kombinuju s gely. Funguje to skvěle, ale v žaludku to tedy musí vypadat :)). V Lemberku nevynecháme ani zázračnou studánku – z pověrčivosti i z tradice, a v Žibřidicích mě čeká už obligátní kávička do porcelánu od našeho kamaráda Jirky Novotňáka, který tu má chalupu. V Křižanech se k nám na pět kiláčků připojuje Péťa, konverzace mi už trochu vázne, ale s kamarády na trati je to prostě nejvíc. Začíná se šeřit, míjíme hřbitov v Osečné a nasazujeme reflexní prvky.
To nejlepší nakonec …
Těším se na 32. kilometr, kde se zdravíme s ostřílenými dobrovolnicemi, které tu jsou pro nás každý rok a mají připravený úsměv a slova podpory. Začíná se pomalu smrákat, na loukách je mlha a do tmy září okénka chalup jak svatojánští broučci – vypadá to jako v pohádce a s Romanem si pochvalujeme tu romantiku. Pokaždé je to jiné – zažila jsem tu velkou zimu, nádherný západ slunce, teplý, skoro letní večer, ale i vítr a sníh nahoře na Ještědu. Dnes poprvé vysílač není vidět, Ještěd je schovaný v mraku. Za chvíli do něj vbíháme a jsem promočená. Kašlu na převlíkání, pokračuju v tričku a kraťasech – je to jen 5 kilometrů pod kameny, tak si říkám, že to nestojí za zbytečnou námahu a beru si jen čepici a rukavice. Kluci mi hlásí, že Pavla s Renčou jsou přede mnou zhruba 10 minut a bojují o druhé místo, my udržujeme vlastně stabilní odstup na čtvrté pozici, což nás nijak netrápí.
A už jsou tu kameně. Letos tu zavíráme – jsme poslední, koho na ně ještě pustí. Je mokro, mlha, není vidět, a je to už docela o ústa. Kdybychom to ale vzali okolo, tak bych holky předběhla a to by nebylo fair. Hlavně bychom ale přišli o nádherný zážitek a to by byla velká škoda. Jde nás nahoru celá parta, smějeme se, užíváme si to a vysvětlujeme Pétě, která je tu poprvé, že tam dole, co není nic vidět je normálně vidět Liberec a jak to tady je krásné. Za chvilinku stojíme u vysílače, okamžik, který se nezapomíná. Ta chvíle není jen moje, je společná, zůstává navždycky v našich srdcích. Sbíháme mezi klečí po pěšince, není kam spěchat, tím cílem to vlastně končí a já bych tuhle chvíli ráda prodloužila. Ale už je tu asfaltka, parkoviště, přidám do kroku a běžíme do cíle.
Finale grande ve stejných kulisách, podobném hereckém obsazení, s jinou výpravou. Žádná repríza, jen stejný námět. Obsah tvoříme my sami. Tím, co žijeme, jak závod pojmeme, jaký příběh se uvnitř nás odehrává a co nám přinese.
Poprvé pošesté …
První Winterman může být jen jeden. Jeho příběh byl pro mě rozloučením s blízkou duší, která se mnou na trati tenkrát byla a v cíli jsme byly první obě dvě. Druhý byl útěk, protože nebyl mezitím čas si poplakat, když to bylo potřeba. Utekla jsem poměrně daleko a vysoko, ale potřetí už mi ten někdo nahoře řekl – hele Háňo, takhle ne. A tak bylo třeba přestat běžet, a chvíli jen jít. A počtvrté se vrátit – jen tak pro radost. Popáté pro kamarády, se kterými jsme si slíbili společnou cestu pro žluté tričko.
A letos? Bonelli mi ve chvíli, kdy jsem měla ten velký seznam „proti“ do sloupečku „pro“ přihodil – pak už jen 4x a máš jich deset. Stejně nemáš druhou říjnovou neděli co na práci.
No a tak jsem pošesté zažila jen čirou radost. Ne z vítězství, ne z času (ty jo, musela jsem si dohledat kolik to vlastně bylo), ale z toho, že na sebe můžu být pyšná. Věděla jsem, že měsíc po Jánošíkovi to nebude o výsledku, přesto jsem zvládla na trati odvést poctivou práci, neodfláknout to a přesto si to užít. Řekla bych, že za ty roky, kdy se extrémní triatlonové zážitky staly součástí mého života se tělo vcelku adaptovalo a nesesype po závodě jako domeček z karet – ať se Garmin třeba uvzteká.
Mimochodem přísné kombo Jánošík-WM jsme dali ze startovní listiny tři – právě Honza Rieger, Libor Odvářka a já. Bylo mi ctí, pánové.
Na dveře mi klepe „pade“, v práci sedím jedním zadkem na třech židlích, mám doma puberťáky a rodiče 80+. Najít si čas na konzistentní přípravu a zároveň si nevybít úplně baterky je mistrovství a přiznejme si, že před 10 lety to bylo o parník snazší. Před dvaceti lety – ani nemluvit, ale to jsem chodila z večírku rovnou do práce :)) Na druhou stranu, tohle mistrovství je podle mne klíčem k tomu, abychom byli zdraví za 10, 20, 30 let, bavil nás život, byli v přiměřené kondici a měli energii na to, co děláme rádi.
Co bude příští rok, těžko říct. Nechám to na tom borcovi nahoře, ať ho zbytečně nerozesmívám svými plány. Pokud to bude další díl WM seriálu, budu vděčná, že můžu.
A za letošní sezónu, která začala jako značně nejistá, ale nakonec byla vážně prima, upřímně děkuji.
Děkuji Wintermanu, děkuju Wintermani. Jsme rodina.
