O čem ženy sní

Pařížská ulice.  Sen mnoha žen – vyrazit sem se zlatou kreditní kartou, provětrat ramínka a proplout ulicí ve stylu Pretty Woman. 

Moje sny jsou z jiného těsta. Místo bot od Blahnika závodní karbonky a proběhnout ulicí na červený (tedy vlastně modrý) koberec Staroměstského náměstí. Letos popatnácté, do klubu zlatých královen a králů pražského maratonu.

O tom, jak nápad postavit se v roce 2001 na start změnil můj život, o tom, jak jsem díky maratonu potkala skvělé kamarády a naučila se toho spoustu o sobě, i o tom, že takhle výzva je skvělou motivací na cestě ke zdraví jsem toho už napsala spousty.  

Bylo – nebylo …

… tenhle příběh píšu už 23 let s partou kamarádů, které jsem jednu květnovou neděli roku 2002 potkala „na dlažbě Staromáku“. Někdy jsme běželi v dešti, někdy na sluníčku, někdy s miminkem v kočárku u trati, někdy s prckem na koníka za krkem do cíle, později s velkáči za ruku Pařížskou a občas si s námi obul tempovky i Míša.  Někdy byla příprava lepší, párkrát to moc nevyšlo a na trati to byl boj s hlavou.  A naposledy to byla velká lekce – maraton bez přípravy a se zraněním se prostě neběhá. 

Letošní reportáž bude o pokoře, o radosti a o zážitcích. A také o tom, „jak se plete z hovna bič“ a proč je důležité vědět jak na to – tady nechám promluvit Michala. Na mě zůstane nelehký úkol to umělecky ztvárnit …

„Bude ako nebolo“

Scházíme se s partičkou jako každoročně – v 8:15 u Bati, což je samozřejmě potřeba jako vždy zdokumentovat. Následuje doladění sportovního outfitu – to se jeví trochu jako oříšek vzhledem k tomu, že asi tak osm stupňů, zima jak v prdeli polárního medvěda a studeně fouká.  Nakonec volím běžeckou sukni a tričko s dlouhým rukávem a letos se poprvé i přezouvám a do úschovny dávám náhradní boty. Mám totiž nové karbonky a nechci jim po závodě přidávat další kilometry až půjdeme hledat hospodu, to dá rozum …

Míříme na start. Roman cestou tlačí svůj obligátní rohlík s marmeládou, a já tajně ukusuju z tyčinky Maurten aby to nevypadalo, že mi rohlík není dost dobrej.  Rychlá fotka před orlojem, pusa Michalovi a Ondrovi a rozloučení s celým fanklubem.  Já, Roman i Honza patříme mezi ostřílené veterány, takže díky stříbrné pásce můžeme zkušeně a samozřejmě s elegancí přeskočit zábradlí přímo do koridoru B.

Utri si sople, ať vyzeráš na fotografii naozaj dobre!

Do startu zbývá pár minutek, nálada je skvělá, atmosféra elektrizující a já mám nepopsatelnou radost, že tu zase stojím.  Ozve se heart-beat, objímám se s kamarády, a už se nemůžu dočkat.  Startovní výstřel a první tóny Vltavy, jdeme na to.  Samozřejmě zase brečím jako stará … maratonská plačka, mohli by mi za to platit. Utírám si nudli, probíhám startem a smrkám a nenápadně si utírám i oči ještě celou Pařížskou, která je nazvučená a plná fanoušků, turistů a možná i náhodných kolemjdoucích.  

Přesně vím, jak mám běžet, jaké tempo, jaké watty, jaké tepy  – tom bude řeč ještě později. Mám to ale nastavené „do pohody“, tak abych si závod užila i při opravdu minimální (až homeopatické přípravě).  A to se daří.  Běžím konstantní tempo, občas mrknu na hodinky, ale většinu času si vychutnávám tenhle běžecký svátek.  Endorfinů a dalších neméně důležitých hormonů je v mé krvi tolik, že kdyby se mohly rozdávat, obří koncerny na výrobu Prozacu, Neurolu a podobných dobrot by čekal strmý pád na burze.

Čas pádí, čas letí …

 Na třináctém kilometru opět probíháme Staromákem, kde se  zrovna koná „ABBA retroparty“ – učiněná potrava pro duši Husákova dítěte.  Jeden by si i zatančil.  

Co mě neskutečně baví je senzační atmosféra kolem trati, bez zbytečného agresivního hluku, ale plná nádherných motivačních citátů, které pobaví, poučí a občas i přimějou k nepatrnému zamyšlení. 

Vybírám z těch nejlepších: „Dělej, zteplá ti pivo!“,  Křeče jsou jen názor“, „Pain is temporary, Strava is forever“,  „Matěji!! Neposer se!“. „Nehty na nohou se zbytečně přeceňujou“.

Absolutním highlightem se ovšem letos stává hláška: „Nevadí, když dneska budeš brzo!!“ 

V Nuslích nás čeká famózní beerfest s klobásou nahozenou nad hlavy běžců na rybářském prutu. Ale nedá se nic dělat, až po závodě. Možná by bylo fajn, udělat si žízeň, ale ještě je čas a tak poctivě střídám mattonku ionťáky a čas od času sáhnu do kapsičky pro gumídky od GU, které proložím dvěma gely.  

Srdce plné maratonu (a nohy taky)

Letos jsem si nešla pro žádný osobák. Tenhle pohár už jsem vypila, bylo to fajn a už je to jinak. Běžela jsem pro radost, úsměv, zážitek a oslavovala návrat k tomu co miluju a co jsem si myslela, že už nikdy nezažiju. Po třech letech trápení s chodidlem jsem o žádné bolesti nevěděla. Nutno přiznat, že od 30.kilometru už si nohy trošku vzpomněly, že by to chtělo v objemu aspoň trochu přitlačit (ano, 20km týdenní průměr není mnoho přátelé ..), tempo malinko spadlo, ale tepy spolehlivě stále okolo 125-130/min.  

Je to tak – srdce mám zdravý a velký – spousta se tam toho vejde.  „ Moje partička“, Wintermani, ironmani, známí, kamarádi. Na trati i kolem ní. Kousek se mnou popoběhla a pokecala ségra, Michal s Ondrou přebíhali od mostu k mostu a do Pařížské, Tomáš Petrák mi přichystal překvápko u tunelu na Výtoni, zdravila jsem se s kamarády na trati na otočkách, v deseti minutách mezi 3:20-3:30 nás byla senzační banda!  Nechala jsem skoro všechny kluky kolem sebe samozřejmě vyhrát, jen Lukášovi Plockovi se omlouvám – vím, že se to nedělá koukat ti na zadek a pak tě v Libni předběhnout.   

No a závěrečnou Pařížskou jsem si proběhla s naším Adamem – pokolikáté už? V cíli jsme spolu za 3:28, dostávám krásnou medaili s modrou šňůrkou a mávám kamarádce nahoru. Taky jsme si cestou leccos řekly.  

Žena, které tančila .. s vlky? Ale prd! V cílové rovince!

Slzy už jsou vybrečené a tak cílovým koridorem protančím s úsměvem od ucha k uchu – čeká tam na mě Michal, který tenhle trapnotaneček natočí a Ondra, který se za mě asi trochu stydí. Nojo, jsem stará, trapná, ale víte co? Jsem  úplně nejvíc šťastná. Popravdě, mnohem víc, než když jsem si v roce 2019 v Třeboni zaběhla osobák. Tenkrát to bylo 3:14 a proč chtít víc – tedy vlastně míň…:) ?

Asi si člověk opravdu něčeho váží až když to ztratí. Tohle byl mnohem větší dárek, větší zážitek. 

Není lepší nebo horší sportovec, lepší nebo horší výkon. To co zůstává je radost, poctivost, nadšení.  Ocenění toho, co nám tělo umožňuje. Zážitky, na které budeme vzpomínat. Okamžiky, na které se nezapomíná.  Je to paráda, mít takovou fyzičku, abychom si je mohli naplno vychutnat. 

A tak jsme šli s celou partou k Pinkasům a večer ještě do Kolkovny.

Vyfotili jsme se tričku s nápisem: Co maraton spojil, člověk nerozlučuj. A tak to bylo –  since 2002 – a tak to i bude. 

Michal: očima  trenéra a  „čísláka“ 

Na přípravu na maraton jsme měli extrémně málo času. Věděl jsem, že Hanka má výborné vytrvalostní předpoklady, ale to k úspěšně zvládnutému závodu jaksi nestačí, pokud chybí poctivá příprava. A ta by v případě maratonu měla trvat čtyři měsíce. Měli jsme pouhé čtyři týdny (přesně od doby, kdy se Hanka vrátila z nemocnice po druhé reoperaci zlomené ruky). Proto nezbývalo, než vymyslet co nejeefektivnější strategii a k té je zase potřeba zjistit co nejpřesněji aktuální výkonnost. 

Testuj, přemýšlej a teprve pak běhej!

Takže jsme začali Hančiným velmi neoblíbeným, leč velmi užitečným CP (tedy prahovým) testem na běžeckém ovále.  Po jeho odběhnutí jsme zjistili že výkonnnost není optimální (kde by se také při 50-70 naběhaných kilometrech za měsíc asi tak vzala ..), ale katastrofa to také nebyla.  

Vzhledem k tomu, že Hanka je zkušená běžkyně, zvolili jsme odlehčený model přípravy kvalitního maratonského běžce. Odlehčený proto, že aktuální trénovanost nebyla téměř žádná, navíc se Hanka  v minulých třech letech potýkala s rupturou plantární fasice, která jí prakticky vyřadila z tréninku a vysoké objemy a intenzity si už nemůže v přípravě dovolit.  

Domluvili jsme se na čtyřech běžeckých trénincích týdně. Jeden dlouhý (za celou dobu jsme šli pouze 2x přes 20km, maximum bylo 24km cca 14 dní před závodem), dvakrát „kvalita“ – z toho 1x prahový intervalový trénink a 1x dlouhé intervaly v půlmaratonském nebo maratonském tempu. Čtvrtý trénink byl jen klus kolem 50 minut. 

Věděli jsme, že je to na kvalitní přípravu na maraton málo, ale nemohli jsme riskovat zranění nohy – za to žádný maraton nestojí.  Proto jsme doplnili objem a jednu nadprahovou kvalitu na kole.  Tento model není pro každého, ale v Hančině případě je ideální.  Tak bylo spektrum tréninku doplněno i VO2max úseky, dostali jsme se na slušný celkový objem a neriskovali ortopedické zranění.  

A ještě jednou testuj!

5 dní před samotným maratonem jsme se domluvili na druhém výkonnostním testování pro stanovení optimální strategie pro závod a vyhodnocení efektu tréninku. Na první testy jsme zvolili tréninkovou tempovku, na finální test závodní karbonky.

Porovnáním obou testů jsme zjistili, že se nám podařilo „sundat“ za necelé 4 týdny přípravy téměř 14 sec/km a že teoretické maximum, na které by Hanka mohla jít bylo až někam ke 3hodinám 15 minutám.  To sice vypadá na první pohled hezky, ale na tomto místě je třeba odložit svěřencovo i trenérovou ego (což nebyl ani v jednom případě velký problém:)   

Jít takto na hranu by i při Hančiných zkušenostech byl zbytečný hazard a nesmysl.  Cílem bylo si závod užít, nikoli se z něj měsíc léčit.   

Závoď chytře!

Proto jsme zvolili konzervativní stategii, která mířila na čas těsně pod 3:30. Hanka na startu maratonu přesně věděla,  jaké watty má držet.  Atmosféra přesto zapůsobila, Hanka začala trochu rychleji (4-5 sec na km) a tím, že naběháno bylo málo, tak v posledních 10km musela  o to samé zpomalit, a tak výsledný čas byl vlastně takový jaký byl původní plán. Celkový čas tedy byl 3:28, na průměrných tepech okolo 130/min, což odpovídá tempu lehce nad aerobním prahem při IF 0,84 (poměr mezi prahovým výkonem a výkonem závodu). To znamená že běžela na 84%svého prahového výkonu. Pro doplnění je potřeba upřesnit, že její hraniční – tedy „správný maratonský IF“ –  po plné přípravě (cca 4 měsíce) by byl 0,91, tedy o 7% rychleji. 

Mimochodem, bylo z toho 11. místo v kategorii 45-50let z celkově 247 žen.

Chtějte testy, trénujte chytře, závoďte s úsměvem!

Z tohoto popisu mezi řádky můžete vyčíst, jak je důležité mít přehled o své výkonnosti. Tak je možné si při  správně zvolené strategii tréninku i závodu „jít si pro slušný čas“, vědět, že na to mám, že si to užiju a že to bude fajn.  Tento přístup k tréninku a závodům lze uplatnit od elitních závodníků, přes výkonnnostní běžce jako je Hanka, až po úplné hobíky. 

Hobíci a začátečníci z této strategie a přístupu těží  vlastně ze všech nejvíce, protože jim chybí zkušenosti, které mají výkonnostní a elitní závodníci.  I pro úplného nováčka lze tak stanovit, jak má běžet závod na 10 kilometrů, půlmaraton, nebo třeba i maraton.   

Kromě toho precizní výkonnostní data umožní vytěžit maximum z tréninku, nezranit se, nepřetrénovat se, nevyhořet a čas, který sportu věnujeme využít co nejefektivněji. 

V „Cardiolab tréninkovém týmu“ je aktąuálně okolo 20 sportovců všech věkových i výkonnostních kategorií a všichni z tohoto přístupu těží.  Na Bratislavský půlmaraton si tento model paralelně vyzkoušela i Soňa Hrabec Kotulková (@running2), která po dvouměsíční systématické přípravě dokázala ubrat několik minut ze svého osobního rekordu na půlmaratonu. A už  teď víme, že má v rezervě několik dalších minut. 

„Uběhnu to, pane Lorenc?“ – aneb Hančino P.S. 

Většinou si dělám z Michala legraci, že jeho svěřenci nemusí závodit, že jim to spočítá. Uběhnu to pane Lorenc za 1:42? Ne. A za 1:44? To už jo. A to platí. 

Každopádně být u Michala v tréninku je super. Je opravdu je skvělý analytik i trenér a pokud ho budete poslouchat, tak pro vás závod bude třešničkou na dortu kvalitní přípravy. Dodržíte-li i domluvenou strategii, tak nepřepálíte tempo, udržíte konstatní výkon (případně se vám podaří i negativní split) a v druhé půlce budete předbíhat   pochodující davy. To je samo o sobě velmi pozitivní, motivující a závěr závodu vás nabije energií – víte, že jste to zvládli, že na to máte a že (na rozdíl od ostatních), nemusíte pochodovat, zdolávat občerstvovačky jako výškové tábory nebo v horším případě jet tramvají. 

Co napsat závěrem? 

Každoročně se začátkem května téměř 11.000 běžců postaví na start pražského maratonu. 42 kilometrů a 195 metrů jarního běžeckého svátku. Setkání s přáteli, chvíle se svými nejbližšími, osobní výzva. 

Běh po Karlově mostě, radost z každého uběhnutého kilometru, podpora fanoušků, historická jarní Praha. Euforie na posledním kilometru, radost, štěstí v cíli, úsměvy, objetí a štěstí. 

To všechno může být maraton. Příště tu můžete stát i vy.  

P.S.2: Jo, a kdybyste se chtěli teď hned otestovat abyste si zaběhli v červnu třeba nějaký pěkný závod a kdyby se vám i líbilo nastavit si perfektně jídelníček, tak máme ještě pár míst na našem vychytaném workshopu, který se koná příští týden – klikněte si tady!