Kam to bude? Ke hvězdám!!

Z vymáchaných neoprenů už vykapala voda, oblečení visí ještě na sušáku (rozbila se nám sušička) a vyprané boty dosychají na topení.. Než reportáž dopíšu a zveřejním, snad mě přestanou bolet lýtka, která značně limitují chůzi ze schodů.  Zkrátka všechno je ještě čerstvé.

Loni v říjnu se mi splnil sen. Dokončila jsem Wintermana, nejextrémnější ironman u nás.  9km v nočním Labi, 180 na kole kouzelnou krajinou národního parku Českosaské Švýcarsko a pak maraton s cílem na Ještědu.  Původně jsem si říkala – splníš si sen a půjdeš dál. Ale WM se stal součástí mého srdce, mého životního příběhu, lidé kolem WM mými přáteli. A tak jsem se přihlásila na další ročník.

Ze závodu  mám velký respekt. Loni jsme s Michalem jakžtakž nějakou přípravu (v mém případě poprvé v životě) udělali a to mi hodně pomohlo závod zvládnout.  Přece jen, plést z úplného hovna bič  si může dovolit Venca Francke, ale Venca je nejen úplně jiná liga, ale hlavně hodně dobrej oddíl. Přípravu na další ročník jsem chtěla pojmout více systematicky – i z toho důvodu, že jsem mezi Michalovými svěřenci nechtěla být úplná kovářovic kobyla.  

Život je ovšem plný překvapení…. 

V druhé půlce března jsem dostala Covid s nepříjemným post-covidovým syndromem a návrat k tréninku mi trval téměř dva měsíce. Načež jsem si  zlomila jsem si ruku. Pravou ruku. Operace, osteosyntéza (to jsou takové dráty kterými se kost zpevní), dlaha … a pak ještě antibiotika pro hnisavé komplikace. Hitparáda.   Nemůžete  ani  … víte co.  Trénovat na Wintermana hlavně.

 „S kým bych asi tak snídal pivo na Malevilu?“ prohlásil David Rosenkranz (mé triatlonové karmické dvojče a pokušitel), když jsem to chtěla vzdát.  Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby.   Díky mému skvělému kamarádovi ortopedovi se dlaha brzy sundala a mohla jsem alespoň začít v pomalém tempu běhat. Na kole se jezdit pro bolest nedalo a plavání nepřipadalo v úvahu.  Po třech měsících jsem ukecala vytažení osteosyntézy.  V létě byly zavřené operační sály, takže jsem tuhle legraci absolvovala jen v lokální anestezii.  „Budeš odolnější“, povbuzoval mě ortoped Tomáš, ale musím říct, že to bolelo jako prase.  Mockrát jsem si na tu větu při závodu vzpomněla.

Na druhou stranu jsem konečně mohla na kolo. Byl srpen. Michal mi upravil tréninkový plán a začali jsme zařazovat tréninky kvality na běhu. Což byla chyba. Velká chyba. Přetížená plantární fascie a ostruha. Takže od půlky srpna pro změnu žádný běh, v září jsem ještě zkusila Czechmana  – měl to být takový testík, ale druhou půlku běhu jsem odtrpěla a pajdala jako Peyrac. Do poslední chvíle jsem byla přesvědčená, že do závodu nenastoupím.  Dva měsíce před WM jsem prakticky neběhala a mezi prací a rodinnými povinnostmi se snažila na kole dohnat, co se dalo.  

Startovat či nestartovat – to je oč tu běží …

Hodně jsem o tom přemýšlela.  Většina lékařů, kolegů,  co nesportují,  mi doporučovala,  ať se na to vykašlu.  Ať si najdu jinou zábavu.  Mysleli tím pletení svetrů, sypání ptáčkům, nebo poklidné lekce hormonální jógy vzhledem k mému věku. Tak to nikdy.  To by mě zabilo!!  Poprvé v okamžiku, kdy bych se vzdala něčeho, co mám ráda – sport a přírodu. Podruhé, kdy bych se postupně stávala starou paní, co chodí po doktorech.  To nechci.  Nejsem a nebudu paní. Řídím se pravidlem – žij dlouho a kvalitně a pak padni mrtvý. A život …? Ať za to stojí. 

Každý sportovec se občas potýká s nějakými zdravotními trably. Ať jsou to přetížení, zranění, onemocnění – něco co naruší trénink a přípravu.  Svým pacientům a klientům radím, ať nechodí nikdy přes závit. Že zdraví je důležitější, že jeden závod nedělá sportovce a jedna pokažená sezóna nepokazí lásku ke sportu. 

Lékaři, kteří sami sportují, vědí, že za hranu se chodit nemá, ale na hranu se někdy jít může. Bylo to těžké rozhodování.  Když jsem předem viděla tu tipovačku na FB na vítěze a věděla jsem, co mám za sebou (a před sebou), na sebevědomí mi to zrovna nepřidalo. Věděla jsem, že závod možná skončí v T2 na Malevilu.  Se silnou bolestí v noze nepoběžím. Nechci riskovat únavovou zlomeninu,  ani to, že se budu muset třeba na rok vzdát svého milovaného běhání. Pokud to ale půjde, závod dokončím. A budiž mi to ponaučením, že je třeba si vyčlenit čas nejen na trénink, ale také na strečink a kompenzaci, kterou zanedbávám.

Děčín, město pohádky 🙂 

Tak jako tak, je 9.10. 2021.  Probíhají volby do parlamentu, my hodili lístky do urny a pomodlili se za lepší zítřky, máme  sbaleno a přijíždíme  na místo činu.  Registrace, pokec, ubytování. Chystáme se na povinnou rozpravu, sledujeme výsledky voleb. První sčítání hlasů nevypadá vůbec dobře, Michal vyhrožuje emigrací. V mizerné náladě přemýšlím o tom, jestli se budeme stěhovat na Mallorku nebo do Alto Adige a také o tom, jaké to bude běžet maraton z „voleje“ když máte pocitově v patě zabodnutý špendlík.  Vzpomenu si na legendární scénu z „Life of Brian“  – aneb, jak si to ještě můžu zhoršit.  Ve chvíli, kdy se jdu před povinnou rozpravou ještě vyčůrat, zjišťuju, že i to je možné.  Chlapi, máte se. Ujišťuju vás, že i když to v reklamních spotech vypadá, že neexistuje nic lepšího než tampóny Tampax a dlouhý triatlon, tak to fakt řešit nechcete.  Takže jdeme na brífink, pak do DM drogerie a pak teprv na večeři.  Tam se nálada po Plzni a volebních výsledcích začíná výrazně lepšit.  Nechci do blogu tahat politiku, ale v hospodě to vypadá jak po Naganu a tak se tomu nelze zcela vyhnout.  Kromě optimistické předpovědi na příští roky máme i optimistický výhled na zítřejší ranní přízemní mrazíky, takže ještě přehodnocujeme výbavu do T1 a po dezertu a kávě na dobrou noc jdeme spát.

Jak říká David, kvůli skoku do Labe se vyplatí si trochu přivstat.

Plavání

Na WM jsem podruhé, ale tipuji, že při ukládání věcí do prvního depa to bude víceméně každoročně přes kopírák.  Tma, zima a  mlha jak na Dartmoorských blatech.   Přes zkušenosti z loňska se předzávodnímu stresu nelze zcela vyhnout.  Autem na start, doobléknout, blikačky, čepice, GPStracker, píšťalka. Přijíždí holky TT narůžovo Renča s Kájou, aby mě povzbudily na startu a Michal Hrabec z Running2. Hrozně si toho vážím, kdovíkdy museli ráno vstávat,  aby tu byli.  Fotky, objímáme se. Michal mi radí, ať jsem ve vodě v klidu, a druhým slovem dodává, že by do toho ani náhodou neskočil. Je o parník lepší plavec než já, takže to jednomu na klidu moc nepřidává.  Parník přijde na řadu později, ale to ještě netuším.  Dáváme si pusu.  Ráno jsme se v apartmánu ještě pohádali,  to je kvůli stresu normálka, oba to tak bereme. Michal je můj hlavní support, bude se mnou celý den, bude to mít v mnohém těžší než já, ale vím že se na něj můžu spolehnout.  Na start jdeme s Janou Opletalovou, vzájemně se ujišťujeme že se bojíme strašně.  Z hadice se ošplouchnu jen tak zlehýnka, voda je teplejší než vzduch a nechci před startem zbytečně vymrznout.  Čekám na konci startovního pole. 

Jdeme na to.  Do vody skáču jako jedna z posledních zhruba tři minuty po oficiálním startu. Tady není kam spěchat – plavu špatně a je zbytečné, abych se v chumlu někde topila. Labe stačí samo o sobě.  Voda je kupodivu docela teplá, mám stejně jako loni dva neopreny, kuklu, čepici, ponožky. Spodní vrstva je Thermal od Petra Vabrouška, naprosto skvělý neopren do těchto podmínek, otestováno předem.  Zima mi není. Za to je vidět úplný … víte co.  Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet je možná Děčín. Ale těžko říct.  Občas nějaké červené světýlko, občas probleskne čelovka kajakáře.  Zdá se, že jsem v řece úplně sama.  Kromě sumců.  Jsou strašidelní a číhají pod břehem. Je jim určitě jedno, jestli chcete ještě dneska běžet na Ještěd. 

Najednou před sebou vidím světla, za chvíli identifikuji loď. Nasměruju se za ní, říkám si, že mi bude rozrážet vodu.  Mohlo by se to zdát jako prima nápad, kdyby nejela proti proudu. To samozřejmě netuším.  Nevidím vedle sebe více než jeden dva metry, loď se ztrácí a já  ztrácím orientaci – mám podobný pocit jako na lyžích, když vjedu do difuze.  Panika, křeče. Najednou slyším na kajaku někoho,  jak volá: plavete špatně, plavete proti proudu!! Cože? To přece nejde, v Labi!! Evidentně jde. A nejenom mě.  Vidím pár  červených světýlek kolem mě, nějak jsme se otočili  a vyvrhlo nás to někde na mělčinu.  Kromě orientace ztrácím i pojem o čase, mám pocit, že se tu plácám hrozně dlouho. Bojím se, že tu uvíznu navěky, bojím se sumců, bojím se, že trefím bójku, kterou neuvidím.  Zkouším si lehnout na záda a nechávám se nést proudem, abych se zorientovala a uklidnila. Po píšťalce nesáhnu, mlha se trošku rozpouští, chytám se proudu.

Nějak tam doplavu, říkám si, když míjím loděnice.  Trvá ale nekonečně dlouho, než se konečně objeví Děčín a první most.  Rozednívá se.  Naplavu si doleva a pod druhým mostem se stáčím ke břehu.  Už je tu ledová Ploučnice – nic víc mě nemůže v tu chvíli potěšit. Chlad mi nevadí, vidím ohně na břehu a mám neskutečnou radost, že to mám za sebou.   Dobrovolníci mi pomáhají z vody, igelitky v ponožkách samozřejmě kloužou, upadnu, už je tu Michal.

Čas 1.27, o 20 minut horší než loni – dáno zablouděním a pomalejším tokem Labe.  Motám se do depa, Michal mi pomáhá, jeden neopren, druhý neopren, horká voda, župan, vývar a oblékání v několika vrstvách.  Helma se štítem (půjčená od Michala, skvělá věc v té zimě), reflexní prvky,  zapnout světla, Garmin (později se ukazuje, že se napároval jen jeden pedál ale nevadí),  nic nezapomenout. Start byl letos o půl hodiny později, takže je už skoro světlo, pojede se lépe.

Tak ještě svačinu na cestu a můžeme. Těším se.

Cyklistika

Teplota je sice pod bodem mrazu, ale nálada nikoli, ta je vynikající. Na cyklistiku se vyloženě těším a když mě předjíždí Renča s Kájou v autě, zdravím a užívám si jediný rovinatý úsek na trati kola – od Hřenska se po rovině už následujících 160 kilometrů nesvezu. 

Oblečená jsem teple, bunda z Decathlonu se loni skvěle osvědčila jako svrchní vrstva, jakmile se oteplí,  plánuju jí sundat – není příliš prodyšná a také to není žádný přehlídkový model. Nefotíme ale do Vogue a účel světí prostředky. Kluci co měli helmu v depu u kola  škrábali štíty. Já měla helmu v krabici, takže jsem nic neškrábala a tudíž nejsem zbytečně ve stresu. 

Ve stoupání na Mezní louku dojíždím Libora Odvářku, upozorňuji ho na různé přírodní zajímavosti, v ten okamžik mě předjíždí Michal v autě a chytá se za hlavu že se zase kochám.  Libor má vzadu 25 kazetu, to by mě spolehlivě zabilo.   Loni jsem jela na koze, letos jsem se přiklonila k variantě silničního kola s lehátky. Je to lehčí, pohodlnější a  bezpečnější, i když mám starší Madone 5.5, bez kotoučů.  Prvních 60 kilometrů kola je nádherných.  Nejsem unavená, jede si mi dobře, kopce mi nevadí, i když ve sjezdech dost probrzdím, protože se bojím.  A hlavně ta příroda.  Jak z pohádky. Pomalu vychází slunce, ozařuje ojíněnou krajinu, kopce, pastviny, lesy, skály. Impozantní vjezd do Jetřichovic a údolí kolem Srbské Kamenice. 

Skutečné cyklistické porno…

Doktore, zase se kocháte!!

Z České Kamenice začíná přituhovat, čeká nás nejnáročnější hodinka a nejtěžší stoupání a sjezdy. Odkládám bundu, doplňuju u Michala jídlo  – rýžové svačinky  jím ale jen během zastávek, protože se mi rukavicemi špatně vybalují, na kole spoléhám na gely. V tom mrazu jsou asi všechny stejně hnusné, letos kombinuji osvědčené Agave a Maurten. Docela to ujde. V Zahradách dojíždím Davida, stěžuje si, že má málo najeto a tak šetří na běh (což se později ukáže jako zbytečné, ale o tom bude ještě řeč).  Poradím mu písničku „Okolo Hradce“, která mu loni v krizi zabrala a lákám ho, že si dáme malinkou pauzičku na kávu na Vlčí Hoře. Bohužel to nevyjde ani mě ani Davidovi – Michal mě teprve předjíždí a kafe nestíháme. 

Tak třeba příště. 

Otepluje se, na další zastávce odkládám návleky, sjíždíme do Mikulášovic a k otočce na Dolní Poustevně. Tam ve sjezdu předjíždím znovu Davida, čekají nás táhlá stoupání ke Šluknovu. 

“Dopředu si to nezošklivuj“, radí mi Michal. Jak si to asi nemám zošklivit, stoupání jsou to hnusná.  Support ovšem funguje parádně.  Michal se vždycky ptá co, potřebuju, domlouváme se, kde zastavíme a co mi podá.  Snažíme se zastávky optimalizovat a ačkoli to k ideálu to má ještě  daleko,  je to  oproti loňsku výrazný posun. Hodně pomáhá i lepší roztřídění věcí a dobře vyřešené doplňování jídla včetně teplého čaje a polévky.   

Do Rumburka je už větší provoz –  tenhle úsek nemám ráda. Naopak údolí směrem ke Krásné Lípě je naprosto jedinečné, lepší než loňská trasa.  Za Krásnou Lípou zastavuji, potřebuju doplnit bidon, něco sníst a přemýšlím, zda sundám i spodní triko pod dresem – je mi horko.  Jakmile se rozjíždím, zjišťuji, že je něco špatně.  Píchlé přední kolo!! Defekt!! Naštěstí ve vhodnou chvíli – nemusím nic řešit ani výrazně čekat. Máme náhradní přední kolo, probíhá akce ve stylu F1, během chvilky je vyřešeno a pokračuju dál. Michal vyměňuje duši, kdyby se situace náhodou opakovala, abychom byli připraveni (naštěstí ne) a doprovod mi chvilku dělá Michal Hrabec.  Pomáhá, organizuje, fotí, užívá si závodní atmosféru.

Stoupání nad Českou Kamenici je dlouhé, ale vím, co mě čeká, šetřím síly a údolí Kamenice si docela užívám, i když už toho mám poměrně dost.  Od Kytlice už je toho přespříliš a ještě dvě stoupání před Dolní Světlou – a je toho už za hranu. Nějak se tam vymotám a sjíždím na Malevil.

Později se dozvídám, že ve sjezdu na Malevil měl David pád na kole, naštěstí to skončilo odřeninami, naraženými žebry a šitou bradou.  Sice ho prý na chvilku napadlo, že si dá na bradu kapesník a poběží na Ještěd, ale kapesník byl přece jen slabý kalibr, stejně jako písnička „Okolo Hradce“.  Lze vlastně říci, že David si dal letošního WM mnohem více na krev, než ostatní závodníci.  No a tak jsme tu avizovanou snídani na Malevilu  operativně přesunuli na příští rok.  

Cyklistickou část jsem zvládla dobře, o dvacet minut lépe než loni, ale už se těším, až slezu. Na Malevilu čeká můj běžecký doprovod Petr Válek, který se mnou běžel i loni. Přijel mě podpořit i Radek Brunner.  Kluci jsou neskuteční – Radek čerstvě vyběhl stříbro na Spartathlonu a Petr minulý týden běžel Ultrabalaton – 212 km. Proto se mnou půjde jen půl trati – pokud tedy vůbec tu půlku doběhnu. Uvidíme jak to půjde, nemá cenu stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.  Pokud to trochu upřesním, stahuju kalhoty cyklistické, natahuju kraťasy a tričko a s díky odmítám Radkem nabízeného utopence.  Asi něco slyšel o labském sumci. 

Takže vyrážíme.  

Běh

Závod je pro mě extrémně psychicky náročný právě proto, že nevím, jestli budu schopná dokončit. Běh  je mojí nejsilnější disciplínou, a dnes se nemohu spolehnout vůbec na nic.  S Petrem vyrážíme na čestné kolečko kolem Malevilu a díky dobré viditelnosti vyhlížíme Ještěd na obzoru. Přijde mi neskutečné, že bych tam mohla dneska dorazit.  V běžeckých botách mám na míru udělané vložky, sáhla jsem po lehce pronačních Kayano, udělala jsem maximum aby měla bolavá noha aspoň trochu komfort.   Díky tomu, že jsou šlachy zahřáté z kola, není to tak hrozné.  Zkracuju krok a zvyšuju kadenci, sleduju STRYD a hlídám, abych běžela nízké watty. 

Začátek trasy vede po trávě a šotolinových cestách, za normálních okolností by to bylo fajn, ale já se víceméně těším na asfalt.  Uběhneme pět kilometrů. Je to dobrý. Deset kilometrů. Pořád docela dobrý.  Svítá naděje, že to zvládnu.  V Lemberku je trošku změněná trasa, běžíme po naučné stezce kolem studánky sv. Zdislavy.  A hele, zázračná voda – to možná zabere!!  Zastavujeme na pár minut, beru hrneček.  Patnáct kilometrů. Začínají mě bolet i jiné věci než ta pata. O té vím, ale je to přijatelné. Lepší než včera cestou k registraci. Takže vynikající. Dvacet kilometrů.

Pořád běžíme zhruba pod 6/km, což je dobré, malinko zpomaluji. Petr mi vypráví celou cestou příběhy z Ultrabalatonu, takže to ubíhá, ale zpětně zjišťuju, že si toho moc nepamatuju.

Na půlmaratonu mi ale říká něco,  co se nezapomíná. „Hele, teď už to v nejhorším dojdeš.  Kdybys měla jen jít, tak to dáš a stihneš to v pohodě v limitu. “  Není ještě ani pět odpoledne.  Má pravdu. To dám. Mám vnitřně vyhráno – tím myslím sama nad sebou.  V nejhorším to dojdu. Ale já nejdu. Nepřecházím do chůze, sice pomalu, ale pořád běžím. Krátký krok a myslím jen na ten další. Michal se mě pravidelně ptá, jestli něco nepotřebuju, vždycky se jen trochu napiju nealkopiva nebo ionťáku občas trochu Jesenky. Jinak už nic nechci.  Spoléhám na svůj met-flex a nízkou intenzitu zátěže. Gely nemůžu už ani vidět.

V Žibřidicích se Petr odpojuje,  přeje mi hodně štěstí, loučíme se a vítám se se svým dalším sparingem – kamarádem  Romanem  Jankotem.  Známe se už skoro dvacet let a pravidelně spolu na jaře běháme pražský maraton.  Příští týden se chystá do Třeboně, takže to pro něj bude takový ideální výklus před závodem.  Plánuje se mnou doběhnout až na Ještěd. Hned na úvodu ho varuju, že jsem hodně unavená, že se mi nechce konverzovat a běžecky to bude na něj extrémně pomalé.

Romanovi to vůbec nevadí, těší se na zážitek, panoramata a  aniž bychom byli předem sehraní, skvěle se ujímá role mého doprovodu.

Nasazuji si reflexní kšandy a pásek, čelovku zatím dávám na ruku a pokračujeme dál. Roman běží podle pravidel dva kroky za mnou, organizuje s Michalem zastávky a případné občerstvení a stíhá cestou fotit.  Chvílemi si povídáme, ale pauzy, kdy je ticho se postupně prodlužují.   Počítám kolik mi ještě chybí kilometrů.  Ještě 18, ještě 14. Nezastavuji ani v kopci kolem hřbitova, který znám z loňska a taky z trasy Hamrmana. Třicátý kilometr.  Už toho mám tolik za sebou, ale to nejtěžší mě čeká. Nejnáročnější hodina a půl z celého závodu.

Na 32. kilometru zapínáme povinnou čelovku a blikačku, a začíná stoupání k Ještědu.  Vysílač mi připadá ještě nekonečně daleko .. a vysoko.   Pozorujeme kouzelný západ slunce nad horami a  červánky.   Beru si od Michala bundu a čepici, později i rukavice, ale pokračuju v kraťasech.

Vbíháme do lesa, už je šero, postupně světla ubývá a začínají nekonečné serpentiny. Do dlouhého ticha pronesu: „Tady je tma jak v prdeli, co?“ a opět dlouhé minuty ticha, kdy slyšíme jen svůj dech a naše kroky. Teplota padá prudce dolů, postupně se ochladí až k nule. 

Konečně dobíháme k odbočce pod Ještěd, kluci jedou na parkoviště do cíle a já pokračuju s Romanem k lanovce, nahoru k vysílači polezu už s Michalem. Vidíme nasvícený Liberec a Ještěd přímo nad sebou. Je to neuvěřitelné – zdá se  nadosah.  Roman počká v cíli, Michal jako můj hlavní support se mnou jde závěrečný úsek.  Zážitkový úsek.  A ten bolí  jako prase.  Bolí mě pata, bolí mě achilovka na druhé noze, bolí mě celá chodidla, ramena, záda,  bolí mě celá Háňa.  Přiznám se, že si zabrečím,  že to už nedám, že tam nevylezu. Oba Michalové mě povzbuzují, že jo, že je to v pohodě, že už je to jen kousek.

Nejdelší kousek z celého závodu. Ok, jdeme na to. Lezu po kamenech nahoru, jde mi to pomalu, Michal mě zezadu jistí, ale má víc energie a já mu nestačím.  Občas mi ukápne slza, vysmrkám se do rukávu.  Pomaleji prosím. „Dělej, je to na hraně, dáš to pod 14“ To se mu řekne, dělej. „Mě je u prdele, jestli to bude pod 14!!“.  Těsně pod vysílačem odbočíme špatně mezi kameny a musíme se kousek vracet.  Je mi to už jedno, ještě pár výškových metrů.

Konečně jsme konečně nahoře.  Ještěd, dole Liberec… nezapomenutelný pohled, nezapomenutelné vteřiny.

Kam to bude? Ke hvězdám..!!

Kvůli tomu to děláme. My všichni co tu dnes jsme. Co celý den bojujeme na trati.  Všechny naše masky jsme poztráceli cestou.  Není tu žádná rivalita, každý jsme tu za sebe a všichni spolu.  Fair-play a s čistou esencí sportu a extrémního triatlonu. Jak říká Venca Francke – zážitky ryzí z extrémních krizí.  Obohacují náš život. Na doraz našich schopností a možností, v bolesti a těžkých chvílích nalézáme svojí odvahu, svojí sílu, své srdce i svou duši.  Tady jsme skutečně sami sebou. 

Tady jsem sama sebou i já.  Vyčerpaná, zpocená, špinavá, bolavá. 

Můžeš sem vyjet lanovkou. Můžeš hledat v životě zkratky. Ale bez náročné cesty, bez toho, že se odkopeš až na dřeň, bez toho, že stokrát ztratíš naději že to dokážeš a po stoprvé se zase zvedneš a půjdeš dál, bez toho  nepřijdou žádné odměny.   Je tma, ale o to jasněji jsou vidět zářící  hvězdy a měsíc, které vesmír rozsvítil nad člověkem.  Září měsíc,  nasvícený Liberec, světla hvězd,  Ještědu, dole pod námi září cílová brána a oheň. A v našich srdcích odvaha, síla, vytrvalost, naděje a láska.

Můžeš sem vyjet lanovkou, ale tak své srdce nikdy nenajdeš.

Pod 14? Vždyť je to úplně jedno. Ještě pár set metrů dolů do cíle trailovou cestičkou. Svítíme jak svatojánští broučci.  Už jsme tu,  parkoviště, obíháme kolečko, dokonce zrychluju krok a za zvuků zvonců vbíháme s Míšou do cíle. 14.01. Tomáš Petrák, můj kamarád, skvělý ironman a dvojnásobný winterman (letos v neskutečném osobáku na celkově 12.místě),  který mě vítá v cíli a miluje magii čísel (jeho magické číslo je 41) je nadšený.   Slzy, smích, objetí, kamarádi.  A nahoře, mezi hvězdami, moje nejlepší kamarádka Martina, která mě hlídá.  Všichni, kdo mi věřili a podporovali mě na mé cestě jsou tu se mnou.   Jste skvělí, děkuju.  Pusu Daniele, fotografie, emoce –  level tisíc. 

Wherever you go … whatever you do … 

..  I’ll always be here, supporting you. Láska je. A má mnoho podob.

Díky, Míšo, bez tebe bych do cíle nedorazila. Jsi nejlepší parťák a podpora na cestě.   

Do Labe by možná neskočil (leda bych ho tam strčila)  a na kole je mu zima  i když prší ve virtuální realitě, ale dokáže vymyslet skvělé strategické plány pro trénink a závod. Nebojí se netradičních přístupů a řešení.  Sám dává přednost klasickému triatlonu a sní o Klagenfurtu a možná Havaji, zatímco já  miluju přírodu, dobrodružství, zážitky.  Naše sny jsou možná utkané z trochu jiného přediva, ale to podstatné je respekt, podpora a společná cesta. 

Díky za tenhle den. Rodinný teambuilding nemůže mít lepší podobu 🙂 

Teď doma uklidím, navařím a napeču. Slibuju. 

Díky Daniele a Vláďovi za mimořádný zážitek.  Díky WM andělům, kteří při nás celou dobu stáli.  Díky za pozitivní energii, kterou závod šíří a spojuje lidská srdce.  Je to dar pro všechny – pro závodníky, supporty a všechny, kteří se na závodě podíleli. Mnoho z nás má své, mnohdy těžké příběhy.  Občas se ztrácíme v temnotě.  Stačí si vzpomenout na to světlo, které jsme vnímali nahoře na Ještědu a víme, kudy se máme vydat. 

Uvidíme se na cestě.

Napište mi,  budu mít radost : ) klik sem 

P.S.  Za foto děkuji:  @Martin Vinař, @Tomáš Racek, @Running2.cz @Karolina Řeháková @Roman Jankot