Vítejte mezi trapáky!

** Má to cenu, aby ses hlásila na IM když běháš tak pomalu?

** Ty trénuj leda tak skoky do rakve.

** Ten, kdo běhá maraton za 4 hodiny nemá na startu co dělat.

** Takový kopyto jsem ve vodě ještě neviděla.

** Plavání nech rybám a běhání černochům.

** Ty si slot na Havaj  nezasloužíš, to je pro jiný výkonnostní level.

** Ve tvýmu věku? Co si chceš dokazovat? Jsi akorát trapnej!

Jasně, jsme trapní.

Tak třeba já a Vláďa Řezníček na náhledové fotce. Je to před startem Grizzlymana na jaře 2023, Vláďovi je 58, mě 46. Podle výše uvedených doporučení nemáme na startu co dělat, měli bychom oba měli skákali do rakve a běhání nechat černochům. Vláďa má za sebou plicní embolii a já jsem nespočetněkrát slyšela, že už si nezaběhám. Tady na té fotce se vracíme do hry, na oba z nás čeká ještě nejeden Winterman a další zajímavá dobrodružství, o kterých zatím jen sníme.

Přesto bychom mohli být ideálním cílem typických sportovních podpásovek. A nejenom my.

Uvedená sbírka toxických vět není samozřejmě žádná fikce – i když zdroje neuvádím.

A pak že sportovci jsou jenom fajn lidé, kteří se vzájemně inspirují a podporují.  Takové a podobné milé větičky mohou ranit možná i více, než když holka v pubertě uslyší od kluka že má velký zadek.

O to je to horší, že zaznívají od dospělých, kteří se pohybují ve sportu, často dokonce trénují druhé a předpokládala bych, že mají srovnané hodnoty, priority a mají určitou dávku pokory a empatie.  

Ale evidentně ne. 

Počkejte až nastavím zrcadlo …

Pojďme se na to podívat z druhé strany.

** Je skutečně ten, kdo vám řekne, že jste na plavání kopyto rychlý jako Michael Phelps?

** Jestlipak ta hvězda, pro kterou je váš běžecký čas v půlironmanu směšný ho zvládne aspoň jako Síma Křivánková?

** A hádám, že troll, kterému leží v žaludku váš Havajský sen se tam asi umístil v první pětce, že ..

** Mimochodem, zajímalo by mě, jestli má Franta z hospody nějaké ty medaile ze světového poháru.  Hlavně, že má pro váš věk a sportování má akorát úšklebek. 

…  a teď klíčová, pozitivně koučovací otázka. Znáte nějakého skutečně dobrého sportovce, který by se takto otíral o hobíky? Já ne. 

Tyhle hlášky mají totiž většinou na svědomí ti, kteří mají sami mindrák a potřebují si shazováním druhých dokazovat svojí vlastní velikost. 

Pohledem profesionálů jsou všichni tihle „sportovci“, kteří se povyšují na druhé akorát tak trapní.   Trapní svým chováním v kombinaci se svými trapnými výkony (pokud bychom opláceli stejným metrem).  

A takto nastavené zrcadlo  bych neváhala použít proti dotyčnému v případě, že chcete ať směrem k vám i k ostatním mlčí navždy.

Mimochodem, to slovo „sportovci“, jsem dala do uvozovek naschvál, protože i malé dítě ví, že sport hrajeme fair-play, jsme čestní a nad nikoho se nepovyšujeme.

Čí výkony jsou lepší?

Tak třeba Pepa se narodí se skvělou vytrvalostní genetikou, od mala ho rodiče vedli ke sportu, má perfektní základy.  Kuba má rodiče oplácané, vychovali ho v lásce ke české kuchyni a když se tomu po letech v korporátu vzepřel, měl 130kg.  5 let už maká, dře na kondici i postavě, ale stejně je sotva průměrný.  

Nebo taková Jana zase dostala do vínku pohybový talent, každý sport, který zkusí hned umí. Maruška je ale od mala nešikovná a něco se naučit jí stojí spoustu dřiny a slz. 

Honza je od přírody „šlacha“ a většina běžců mu závidí postavu, kdežto Tonda, který také miluje hory a běh, má figuru jako běhající kulturista i se 6%tuku. Prostě mu sudičky nadělili trochu více aktivní hmoty.  Do kopců mu to zkrátka neběhá a Honza mu v každém horském maratonu napráská. 

Pavla je díky manželovi je skvěle finančně zajištěná a pro triatlon  má všechny myslitelné podmínky – výbava, regenerace, soustředění a spousta času.  Dáša hledá každou skulinku, aby si sportem vyčistila hlavu – stará se sama o dvě děti, na krku má hypotéku a kolo si koupila v bazaru.

Je větší sportovec Pepa, který zvládne dlouhého ironmana pod 9 hodin nebo Dáša, která si splní sen a zvládne zajet „půlku“ v limitu? Čí výkon je lepší? Čí medaile má větší hodnotu? A kdo se tu s kým vlastně porovnává?

Sportujete? Jste elita národa!

Jde skutečně o to, že pokud nejsme špičkoví profesionálové, nemáme skvělou genetiku, somatotyp, talent či podmínky, máme se vykašlat na to, co nás baví?

Nebo si máme sednout v bačkorách k televizi a otevřít si křupky, protože nejsme zrovna generace Z,  ale Husákovy děti?

Pěkná blbost.

Znám spousty mladých sedmdesátníků i starých třicátníků. A pokud jde o pohyb, je úplně jedno, zda je vám dvacet nebo šedesát.

Podle některých statistik je každodenní pohyb součástí životního stylu pouze pro  5% populace, pouze 14% Čechů sportuje více než 5hodin za týden (v součtu) a 70% populace nesportuje ani 10 minut jednou týdně.  

Slušný masakr. 

Navíc je otázka, co všechno se v těchto statikách za sport (také) považuje. Jóga, pilates, chození do fitka, kde se více „fotím než potím“?

Dovolím si tedy odvážně tvrdit, že všichni, kteří to tady čtete budete někde v této mezi těmi 5-14% – pro jednoduchost patříte mezi „horních 10%“. 

A odhadla bych, že ten, kdo se věnuje výkonnostnímu sportu v objemu 8-10 hodin týdně, bude patřit mezi skutečnou „elitu“, řekněme 1-2%populace.

A navíc předpokládám, že pohyb je pro vás neoddělitenou součástí životního stylu – čili  sportujete takto dlouhodobě, konzistentně a plánujete to až do doby, kdy ostatní budou dělat nástěnkáře v domově důchodců. 

Být normální? Jen to ne!

Na osobních schůzkách vždycky říkám, že to, co je populační norma, není zdravá norma. 

• Populační norma je těch 80% populace, která nesportuje
• Normální je mít nadváhu či obezitu (více než 60% populace)
• Normálně se také dožíváme zhruba 80 let, zatímco normální délka dožití ve zdraví je pouze 62let!
• Normální je od určitého věku mít vysoký krevní tlak, léky na cholesterol či na cukrovku

A tak dále.

Co je tedy takzvaně normální, rozhodně není zdravé. A pokud sportujete, normální rozhodně nejste (v pozitivním smyslu slova). Sport vám tak přináší veškeré zdravotní benefity a díky němu posouváte délku i kvalitu svého života.

Sportujte, závoďte a nenechte se „zprudit“!

Není lepší nebo horší sport.

Není lepší nebo horší sportovec.

Nejsou cennější nebo méně cenná vítězství. 

Každý, kdo se ve volném čase věnuje něčemu, co ho baví, v čem se chce zlepšovat a třeba se rozhodne závodit,  je hrdina a vítěz. 

Je úplně jedno, jestli je to v age-group 60+, jestli je to v přespolním běhu, jestli chce uběhnout první půlmaraton nebo je jeho výzvou ironmanská trať. 

A víte co?

Pokud má někdo zapotřebí shazovat vás a vaše sportování – ať už přímo nebo nepřímo,  tak si zaslouží poslat tam, kam slunce nesvítí. 

Nemusíte se nikomu zavděčit a  už vůbec nejste  lék na ničí frustraci. Sportujete pro sebe, pro svou radost, pro zážitky a setkávání s milými lidmi, kteří jedou na stejné vlně. 

Jak řekla jedna naše klientka, nebojte se se snít a sny si plnit. 

K tomu bych dodala – a bez ohledů na to, co si kdo myslí.  

Post scriptum

Tenhle článek není primárně psán pro autory uvedených toxických hlášek – pokud se v nich někdo pozná, tak je mi jasné, že se mu zrovna nezavděčím, pravděpodobně mi dá  unfollow nebo si přečtu nějaké „pozitivní a milé zprávy“ .

Text je určen převážně všem, komu se kvůli těmhle lidem a větám chtělo někdy třeba i brečet. Ale upřímně? Tyhle věty a jejich autoři vám můžou být upřímně fuk.