Wintermanské příběhy #2 – cyklistika

Není možné se netěšit. 180 km nádherné a náročné cyklistiky v krásné a malebné krajině Českosaského Švýcarska. Počasí slibovalo, že pršet nebude a přízemní mrazík mě nerozhází.
Odhodlání by bylo, dobrá nálada po zvládnutí depa v apartním župánku rovněž a teď už ujíždím mezi závodníky, kteří svítí na cestu jako Karafiátovi broučci směrem k Hřensku.

Cyklistika ve WM není  žádné fitness ježdění po dálnici na jeden převod.  Pestrý profil na kole mě baví, ale tohle bude jiná liga.  Přehazování si užiju až do aleluja a o zábavu nebude nouze.  Na trati WM nečekejte příjemně zvlněný terén, ale kopce jako prase, sjezdy o držku –  to vše v součtu okolo 3000 metrů převýšení na 180 kilometrech krásy a nádhery.  Ideální kombinace.

Ke kopcům musíš mít láááásku, vtlouká mi do hlavy už léta můj bratranec a druhým dechem dodává, že se mnou nikam už nepojede, protože do kopce mi to nejede a z kopce se bojím. Na každém kopci na mě většinou čeká tak dlouho, že by se mezitím stihlo natočit pivo a ohřát svíčková.

Počkej, já ti ukážu, ty zmetku, říkala jsem si loni o Vánocích, když jsem pod stromečkem našla slot na Wintermana hned poté, co mě opustila vlna hrůzy, která mým tělem i duší při rozbalení tohoto „dárku“ projela.

Už jsem mu takhle ukázala jednou. V šerém dávnověku mých 25ti let směrem ke mně pronesl, že jsem se přes státnice nějak „vyžrala“. Počkej, já ti ukážu, ty zmetku.  Na truc jsem se přihlásila (coby naprostý nesportovec) rovnou na pražský maraton a za tři měsíce jsem se na něj „z voleje“ nějak připravila a  uběhla ho za 4 hodiny a 20 minut.  Tehdy jsem se zamilovala na celý život.

Uvidíme, jak to bude s WM. Lásky na celý život může mít člověk klidně dvě, ne?

Nástrahy přípravy …

Na výjezdu z Děčína je tma jak v pytli, ale postupně se rozednívá.  Do Hřenska se jede po rovině kolem Labe. Je fajn si to užít, protože rovina se už určitě opakovat příštích 160 kilometrů nebude.

Trasu znám, projížděli jsme ji s Michalem v létě, ale nevím, jestli výlet s obědem, kávou, několika pivy a zastávkami na focení, lze považovat za profesionální najíždění trati.

Moje celodenní menu je vcelku vychytané a rozhodně to nejsou normální gely, tyčinky, lepivky , ale o tom asi ještě až někdy jindy. To co jsme ale tak úplně nevychytali bylo balení a přístup k jídlu. Do krmelce se všechno nevešlo, tak jsem část svačin nasypala do  ustřiženého bidonu.  To, že se z něj svačiny loví dost blbě a o to hůř na  TT koze  tlustou rukavicí, zjišťuji vzápětí.

Vím ale, že WM na dva gely neodjedu, takže je třeba riskovat pád do škarpy a stát se lovcem a konzumentem svačin.

Každopádně na to, abych vylepšila své „svačinové segmenty“ budu mít celý den.

Nástrahy zdravotní …

Ve stoupání z Hřenska na Mezní louku mě míjí David Rosenkranz.  Nějak mi nesedí, že jede na kole za mnou.  Vím sice, že je romantik, ale že by se kochal až tak moc? Zjišťuji, že jenom kocháním to  není, má potíže se zády, nemůže ležet v hrazdě a  očividně se trápí.  V autě máme plně vybavenou lékárničku včetně té kapsicinové náplasti, co jsem jí na obličej nakonec nepoužila. Když vidím Michala v doprovodném vozidle ve Vysoké Lípě, hlásím mu problém a dávám instrukce, ať Davida nalepí a namaže na další cestu. Davida ale nějaká drobnost jen tak nerozhází a jak jsem se dozvěděla později, náplast, mast, jeden Ibalgin a písnička „Okolo Hradce“ mu pomáhají překonat tuto krizi.

Já krizi zatím nemám, nicméně dopíjím první bidon a Michal nikde, ani na domluveném místě pod stoupáním na Růžovou.  Je mi divné, že by Davida olepoval náplastmi tak dlouho a jsem naštvaná, protože tady zrovna poučka „hlad je převlečená žízeň“ v obráceném pořadí fungovat nebude. Samotnými gely asi žízeň nezaženu.

Chvíli uvažuju, že zastavím u Kamenice a naberu z ní vodu do bidonu, ale při představě, že si bakterie z místních splašků udělají v mých vnitřnostech soukromou olympiádu a na můj závod se nebudou dvakrát ohlížet, tuto možnost zavrhuji. Nakonec před Růžovou poprosím support jiného závodníka o něco k pití, dostávám plný bidon Magnesie a  tímto ještě jednou děkuji.  To je jeden z momentů té vzájemné pomoci a solidarity na trati.

To, že Michal nebyl včas s bidonem „na značce“ protože s Danielou WM řešili, že mi nefunguje GPS tracker, protože jsem vyfasovala „černého Petra“, v podobě poškozeného vodotěsného pouzdra a můj avatar tak zůstal topící se viset někde v půlce Labe, jsem zjistila až později. Michal mě s novým GPS Trackerem dojíždí před Janovem a pod Arnolticemi zastavuje.

Beru pití, jídlo, čůrám, svlékám svrchní bundu (jako jo, je z Decathlonu, a co jako:) ) a pokračuju v krasojízdě.

Středověké počasí jak má být. Bláto, zima, jinovatka, deprese, mor a cholera …. a nebo COVID … Moje postavička je ta vlevo vpředu …

Nástrahy trati a kávička za odměnu …

Takhle to nějak víceméně stále pokračuje.  Je zima, vlezlo, teplota atakuje nulu,  tomuhle počasí říkáme důvěrně středověké. Občas ale probleskne slunce a slibuje, že bude líp. Silnice je mokrá a já žehnám Michalovi, že mi dopředu dal kolo s hliníkovým ráfkem, se kterým lze účinně brzdit i v prudkých sjezdech. Jako jo, z kopce se bojím i tak, ale v tomhle počasí bych se špatně brzdícím vysokým karbonovým ráfkem byla vyklepaná hrůzou.

Nejtěžší kopce čekají mezi Českou Kamenicí a Mikulášovicemi. V České Kamenici beru od Michala další bidon (doprčic – nemá to připravené!!!) a vzápětí blbě odbočím, asi jak do kopce vidím rudě (doprčic – to jsem ale trubka!!). Organizátoři mě posílají zpátky a vyrážím vstříc šíleným zalamovákům, kde má člověk chuť slézt z kola a jít pěšky.

O tomhle úseku vím a taky vím, že na 84.km víceméně končí.  No a na 84.km je co?  Na 84.km je vesnice. Ta vesnice se jmenuje  Vlčí Hora.  Ve Vlčí Hoře mají dobré kafe. Takže hádejte, milí čtenáři, co plánuju udělat na 84. Km? Vše klape jak má.  To je přesně ten mentální oraz, který jsem si naplánovala a který potřebuju a těším se na něj.  Přibržďuju u krajnice před kavárnou Nobilis Tilia a dáváme si s Michalem espresso. Pěkně z porcelánového hrnečku, jako slušní příbramští kavárníci. Ostatní závodníci nevěří svým očím.

Škoda, že jsem si závěr přestávky na kávu pokazila tím, že jsem si zapomněla dát do košíku naplněný bidon a vracela  jsem se 500 metrů po trati zpátky. To neplatí, to mi ujelo, no. …Mezitím se ukazuje sluníčko, nádherná krajina potěší oko a tu těžší část cyklistiky máme za sebou.

Budu poctivá, tahle fotka je z najíždění trati … ale ze stejného místa. Při závodě jsem neseděla s nohou přes nohu na lavičce 🙂

Děvčátka, na slovíčko 🙂

Co se týče pití a čůrání. Vím, že pít musím i za tu cenu, že budu prostě zastavovat. Fakt si nebudu čůrat do nohavice. To ani náhodou. Jako holky, nevím. Prostě tohle mají chlapi výhodnější. Buď to zvládnou za jízdy ven, nebo za jízdy do bidonu, nebo teda zastaví někde u stromu. Ale my, i když to zvládnem někde u patníku nebo za autobusovou budkou, musíme to kolo prostě položit, dřepnout si a zase se narovnat a poskládat na kolo. Je to vážně nefér!!  Za celou cestu jsem stavěla myslím asi 4x nebo 5x, z toho jednou jsem si myslela, jak jsem to super vychytala za autem..  v tu chvíli z přilehlé stavební buňky vylezli 4 muži tmavší pleti a šli mi fandit.

To jednoho potěší.

Pozdní sběr v akci

Do 130. kilometru se mi ale jede celkem dobře, před Krásnou Lípou mám menší krizi, ale nahoře v kopci před Českou Kamenicí mě kromě Michala vítá a mohutně povzbuzuje kamarád Tomáš Rudolf z naší dream-party „Pozdní sběr“. Dělá roztleskávačku, mažoretku, pouští muziku a vlévá mi do žil optimismus.

Těším se, že si užiju údolí Kamenice přes Kytlici, je to nádherná část trasy, dlouhé, ale „hratelné“ stoupání podél potoka. Předjíždím Aničku Selníkovou, jedoucí na druhém místě, vypadá dost zvadle, ale už to máme jen kousek. Stoupání se utahuje, kolem se válí mlha, stoupá únava, zatímco klesá teplota a nálada. Naštěstí jsou opět po ruce Tomáš s Michalem, paří na křižovatce pod stoupáním na Dolní Světlou Queeny a dávají mi poslední bidon s teplým čajem a Salko. Gely a rejži už nechci ani vidět.

V kopci před Kamenicí na cca 140km, zatím úsměv na rtu 🙂 

Nějak se vydrápu na hřeben a posledních 10km totální euforie, že jsem to dala.

To, že poběžím ještě celý maraton mě v danou chvíli vůbec nedochází.

Cyklistickou část mám za sebou, zvládla jsem ji  za 7 hodin 37 minut, včetně zastávek – teď už vím, že mě stály dvacet minut v součtu. Prý to byl mezi děvčaty nejlepší čas a prý i nejlepší holčičí čas „ever“. To vše jsem se ale dozvěděla až později a popravdě by mi to bylo jedno. Těším se, až z kola slezu a hodím ho do pangejtu.

Na Malevilu mě vítá obrovská banda lidí, organizátoři, podpora, kamarádi, spoluzávodníci, Michal mi pomáhá převléct se komplet do běžeckého, sundavám i proklaté kompresní podkolenky, které mě neskutečně vytáčí.

A co je to hlavní. Čeká tady na mě kamarád, skvělý ultraběžec Petr Válek, který se mnou poběží celou maratonskou trať až na Ještěd.

Těším se hrozně moc.

Fakt.

Pokračování příště:)

P.S. Budu ráda, když mi napíšete něco milého nebo vtipného (nebo oboje)  – ideálně zpátky na FB tudy 🙂 

P.S.2: Pokud vám unikla plavecká část, tak jí najdete tadyhle 

Děkuji za nádhernou fotodokumentaci závodu: copyright © 2020 Winterman Xtreme Triathlon