Wintermanské příběhy #1 – plavání

Hanka Štefaničová16.10. 2020

Co je pro někoho havajská Kona, to je pro mě Českosaské Švýcarsko, to je pro mě Winterman. Splněný sen.
Winterman je příběh, závod s obrovským srdcem a darem spojovat lidi.
Můj příběh s WM si nechám na jindy, ale první část reportáže, jak se můj sen postupně splnil, je tady:)

WM – part 1 – plavání

Povídají si dvě morčata : „Co uděláš, když uvidíš před sebou hada? „???“ „Nemusíš dělat nic, had udělá všechno za tebe …. . Zaměňte hada a Labe – a máte tady plavání ve Wintermanu. Labe udělá za tebe všechno. Tedy skoro všechno…

Jsem hrozná posera, jsem zimomřivá a neumím moc plavat. Pro start na Wintermanu je to ideální psychologicko-fyziologický profil.

Příprava na plaveckou část WM tedy rozhodně nezahrnovala pravidelné tréninky v bazénu. Tam se toho moc zachránit nedalo. Ať plavu, jak plavu, v polovičním ironmanu lezu z vody vždycky s posledními opozdilci a moje kolo čeká smutně v depu na svou paničku. Výhoda je, že ho nemusím nijak hledat.

Cílem tedy je v Labi přežít, nezmrznout, neutopit se a hlavně v Děčíně z vody včas vylézt, aby mě organizátoři nemuseli lovit podběrákem někde v Hřensku.

Co se týče otužování, občasný bazének v sauně a pravidelnou konzumaci zmrzliny v létě asi nelze zrovna považovat za Wim-Hofovu metodu, takže zůstalo u obstarání kukly a neoprenových ponožek od Petra Vabrouška a vypůjčení Michalova neoprenu jako druhé vrstvy. Zkouška plavání ve dvou neoprenech u nás ve Vltavě nedopadla valně. První pokus skončil tím, že jsem se plácala půlhodiny na místě v protiproudu a nebyla schopná se hnout z místa, při druhém zřejmě došlo na bájné vypouštění Orlíka ze dna přehrady, voda místy zamrzala a já rovněž. Vydržela jsem to půl hodiny a zima mi bylo ještě týden, takže přílišným optimismem jsem neoplývala. Dát si přes sebe ještě třetí neoprenovou vrstvu už mi připadalo zbabělé a popravdě nevím, jestli bych v podobném outfitu vůbec zvládla upažit.

Support

Mým základním supportem, svačinářkou, psychologem a řidičem je po celou dobu závodu Michal. Pro běžeckou část a podporu na trati máme připravené další členy týmu, ale o tom až později. Michal přebral roli nezáviděníhodnou, ale jeho to baví a já jsem za to ráda. Delší dobu tuším, že obyčejný běžecký závod, kam lze vyrazit s batůžkem, to asi tak úplně nebude. Od mého legendárního Ironmanu v Rothu uběhlo už devět let a ani běžnou závodní triatlonovou rutinu nemám vůbec „najetou“.

Závod podobného typu jako je WM absolvujeme oba poprvé. Jsem nervák, chaotik a týden před závodem strachy pořádně nespím. Michal to toleruje, pomáhá balit, předáváme děti babičce a dědovi a vyrážíme na romantický víkend za krásami a romantikou triatlonu do Děčína.

Sobotní registraci, nezbytnou kávu a přivítání s Danielou, Vláďou a pomalu se trousícími závodníky k Děčínskému mostu následuje zkouška vody. Ve dne působí Labe docela optimisticky, ale těžko říct, jak budu trefovat výlez z vody až budu vidět úplný … však vy víte co.

Ubytováváme se na penzionu (díky @Lukáš Kolář), vše proběhne perfektně, ladíme detaily a vyrážíme na pre-race carboloading s Tomášem Petrákem a jeho supportem Ondrou Kyselou. Předzávodní brífing zakončujeme vychlazenou Plzní a pomodlíme se k triatlonovému pánubohu.

Start

Jak říká můj kamarád a karmické triatlonové dvojče David Rosenkranz, kvůli skoku do studeného Labe se vyplatí si kapku přivstat.

Budíček v 1.30, trochu času se ušetří, protože full-face makeup nedává smysl a bude nahrazen vrstvou kapsicinové masti a kosmetické vazelíny.

Cestou k depu se zdá, že zpoza mostu vyběhne pes Baskervillský. Tma, mlha, zima. Následuje oblékací neoprenová procedura, s mastí vynechávám oči a jedeme na start.

Pátá ranní se blíží. Nervozita vrcholí, ověšuju se blikačkami, GPS trackerem, dávám si třetí čepici. Zima je jak v ruském filmu, jsou asi 4 stupně a všichni vypadají hrozně odhodlaně jak se polévají studenou vodou z hadice. Je mi trapné to napsat, ale já odhodlaná nejsem ani trochu. Kromě zimy se klepu i strachy a říkám si, že jsem měla poslechnout maminku a do téhle šílenosti se nepouštět.

Odvaha ovšem nespočívá v tom, pustit se do podniku o kterém vím, že dobře dopadne.

Takže jsem na řadě a pojď mi hop!

Vodníci a jiné báchorky

Světýlka lepších plavců z mé startovní vlny mizí v dáli. To je nevýhoda startu ve vlnách, který jsme museli absolvovat kvůli COVID opatřením. Pokud bychom skákali všichni najednou, měla bych kolem sebe (alespoň chvíli), víc lidí. Voda je teplejší než vzduch, aspoň nějaké pozitivum.

Vím, že pokoušet se v mém případě o jakýs-takýs plavecký styl (když za běžných okolností zcela chybí) postrádá ve dvou neoprenech zcela smysl. Jediné, co mě těší, že se v nic prakticky nedá potopit. To se ovšem Titaniku říkalo taky ……

Včera jsme řešili v které třetině řeky je nejlépe kde plavat. Je mlha, z vody se kouří, nelze identifikovat břeh, natož třetinu vzdálenosti od jednoho k druhému.

Kromě zimy, tmy, hluboké vody a strašidelné loděnice, o které vím, že je cestou, se bojím ještě obrovských říčních bójí. Řetězy, na kterých jsou bóje přivázané vedou určitě někam do pekla.

Petr Vabroušek si o jednu z nich rozbil loni obličej, ale já se vážně bojím, aby zůstalo jen u nosní přepážky, kdyby došlo na nejhorší. Je na nich sice světlo, ale to není v mlze skoro vidět. Když kolem mě jedna z nich prosviští rychlostí meteoritu asi metr, uvědomím si, jak je proud Labe silný a že moje obavy o střet nebudou úplně liché.

Kdo má běžet na Ještěd, ten se v Labi neutopí!!

Pak se to nějak zlomí. Paradoxně mě ta temná voda, ve které jsme každý sám za sebe, uklidní. Nechávám proud, ať mě nese. Prostě se tomu odevzdám. Důvěřuju vodě, důvěřuju řece, důvěřuju sobě, že to zvládnu.

Koukám se víc dopředu, sleduju navigační kajaky, občas nějakou tu blikačku před sebou, občas vidím zelené světlo bóje a snažím se plavat plusmínus ve středu Labe kde vím, že nejsou. Na hodinkách sleduju ubíhající vzdálenost, je to takový fičák, že by Michael Phelps zblednul závistí. Míjíme strašidelné loděnice a za chvíli už vidím před sebou osvětlený Děčínský zámek. Pak už to jde ráz na ráz. Most, nechat se vynést do zatáčky, naplavat ke straně a včas zamířit ke břehu. Je tma, na břehu hoří ohně a vítá mě mohutná podpora. Vylézám z vody (asi na mráz, ale to nevnímám) a už je tu Michal a pomáhá mi do depa. Všechno co mám na sobě letí postupně na zem, Michal na mě leje horkou vodu z lahve. Župan, ručník, postupně se jakžtakž obléknu do cyklistického, teplé rukavice, návleky, přidávám ještě jednu bundu, helma, reflexní kšandy, blikačka, zapnout světla na kole.

Brýle si neber … volá na mě ještě Daniela … budou se ti mlžit!! Strkám je prozatím za dres, později do kapsy a temným mrazivým Děčínem, kdy se noční baroví ptáci trousí domů, vyjíždím vstříc Hřensku, úsvitu a krásnému dni.

Zvládla jsem to!! Jsem na sebe pyšná. Plavání je moje nejhorší disciplína a ve WM jsem se ho opravdu moc bála. Já, triatlonový neplavec, jsem zvládla 9km v Labi za 1.09‘. Tím mám první část WM za sebou a čeká mě 180 km náročné a nádherné cyklistiky s téměř třítisícovým převýšením v Česko-Saském Švýcarsku.