Třeboňský maraton 2018

Hanka Štefaničová21.10. 2018

Miluji jižní Čechy. Jako dítě jsem každé prázdniny trávila měsíc na chalupě u Týna nad Vltavou, ráda se tam každé léto na pár dní vracím a mám tam vyježděné „své“ trasy na kole. Třeboň a okolí znám velmi dobře a tak když jsem se dozvěděla, že se letos pořádá první ročník Třeboňského maratonu v půlce října, bylo rozhodnuto. Závěr sezóny bude právě tady!

Compressport Třeboňský maraton

Nechci tvrdit, že na Třebońsku znám každý kámen, ale proježděné na kole a prochozené to tu mám vcelku dost. Za povšimnutí stojí, že asi jediné, co mě v okolí Třeboně zatím minulo, bylo běhání. No, všechno je jednou poprvé. Organizátoři akce (přesně Compressport Třeboňský maraton) slibovali parádní zážitek. Trasa v nádherném prostředí CHKO Třeboňsko, malé celkové převýšení, pěkný povrch trati. Dalšími bonusy je termín závodu – polovina října slibuje minimální turistický ruch, většinou ideální běžeckou teplotu (což bylo splněno na 100%) a tím že je trasa schovaná v lesích, nebude vás otravovat žádný protivný vítr. Navíc start na historickém náměstí v Třeboni – co víc si přát?

Tak takhle vypadá podzimní atmosféra prakticky v centru Třeboně – rybník Svět ( foto Petra Jankotová)

Asi týden před termínem závodu se domlouváme s mým maratonským parťákem Romanem, že poběžíme spolu a předběžně, že i den předem zvládneme gala večer RunCzech běžecké ligy.

Večírek v prvorepublikovém stylu nakonec kluci zvládli i za mě, zkrátka mi to neklaplo, ale slušelo jim to, všechna čest…

Návštěva v polním lazaretu

Jak už to tak bývá, není nikdy vše úplně 100%. Deset dní před závody mě začaly trápit bolesti zad a Roman se nachladil. Týden ladění na závod by měl vypadat asi trochu jinak než fyzioterapie, rehabilitace, infuze nebo Aspirin a čaj. Ale co se dá dělat. Tentokrát je zkrátka srdce silnější než rozum, jakžtakž se dáváme dohromady a nevzdáváme to. Nicméně ráno u registrace oba pofňukáváme, že to asi žádná hitparáda nebude. Do toho přizvukuje Michal, že celý závod rozhodně se svýma bolavýma achillovkama nepoběží, takže rozvažuje, na kterém kilometru se k nám přidá. Zdravíme se ještě s mým kamarádem Petrem (skvělým běžcem, triatletem a primářem příbramského ARO), kterého pro změnu bolí koleno. Co dodat. Zkrátka nálada jak v polním lazaretu. Romanova žena Péťa, která dělá roli svačinářky, psychologa a hlavně skvělé fotodokumentaristky krotí vlastní droboť včetně psa a myslí si své. Je to jako vždycky. Fňukáme, brečíme ale stejně si nedáme říct a spoléháme na zázračný analgetický efekt startovního výstřelu. Po závodě se vytahujeme, že jsme to dali i když jsme byli vlastně úplně na umření. A kdybysme na umření nebyli, určitě bysme předběhli i Keňany. Řekla bych, že to tak mají všichni běžci :))

Tak to jsou oni – naši skvělí maratonští sparingpartneři – Petra a Roman s Šárou, Bárou a Klárou – o psu nemluvě :))

A takhle vypadá nálada na startu – čekáme, že startovní výstřel nás spolehlivě zbaví všech bolístek:))

Michal v roli tempomakera ještě stihne svačinu a přejíždí na 14.kilometr…

Prostě běž :))

Samotný závod je na nějaký lyricko-epický popis dost nuda. Prostě vyrazíte, běžíte a nějak se hrabete do cíle. Pokaždé je to skoro to samé, mění se jen detaily. S Romanem se domlouváme, že zkusíme běžet společně a rozebíháme takové přiměřené tempo. Pravda je, že narozdíl od Michala to moc neřeším, občas kouknu na hodinky, hlídám si tepy, abych nebyla moc vysoko a to je asi tak vše. Většinou to plusmínus trefuju a málokdy se stane, že bych „zvadla“. Mám tendenci spíš se šetřit a maratonská trať mi délkou sedí. Michal to bere sofistikovaně, běhá s wattmetrem a má pod kontrolou všechny metriky, které existují. Já jsem na tohle prostě pankáč. Každopádně jsme domluvení, že se k nám přidá někde na 14km a zkusí nám podržet tempo. Což se plní, má pro mě i jeden gel, jsme vcelku v pohodě a běžíme pohromadě. V mírných kopečkách mu ale s Romanem trošku cukneme, po občerstvovačce na půlmaratonu už běžíme zase jen ve dvou a na 25.km se ode mne odpojuje Roman a zpomaluje. Jsem zvyklá běžet sama, takže mi to nevadí, dostávám se do klasického maratonského „flow“ a jediné, co mě trápí je kamínek v botě. Aspoň si to myslím, že je to kamínek. Tak na něj prostě nemyslím….

Nakloněná rovina a třeboňská panoramata ….

Trať je pěkná, i když úplná rovina vypadá jinak. Celkové převýšení mi hodinky ukázaly 240m, jednalo se tedy o rovinu trošku nakloněnou. Ideální povrch to v některých úsecích také není. Pěkné asfaltové cesty jsou sice ve větší části trasy, ale střídá je i horší povrch včetně hrubší šotoliny s většími kameny či panelové cesty, kde musíte hlídat každý krok. Úplná pohoda se tedy nekoná, ale do trailu to má vážně daleko a jednoznačně převažují pozitiva. Organizace závodu je naprosto skvělá, občerstvovačky, navigace, značení, fankluby na trati – vše je perfektní. Největší plus celého závodu je příroda, kterou celou cestu běžíte. Závod má tak úplně jiný rozměr než městské běhy – podzimní les, barevné listí, lehká mlha, zkrátka poetická až meditativní nálada. Míjíme krásná místa v CHKO Třeboňsko, přebíháme Zlatou stoku, běžíme přes osadu Majdalena. Jako bonus máme hned vedle trasy na 30. km výlov rybníka. Rybáři už mají, pravda, něco upito a je to na nich vidět. Člověk se trošku rozptýlí, pobaví a cesta mu tak lépe utíká. To organizátoři vymysleli skvěle !!

Jízda v háku povolena :))

Asi na 33.km se pověsím do „psychického háku“ za sympatického kluka v kšiltovce a žlutých kompreskách. Vede motivační řeči a tak zase chvíli nemusím myslet na ten pitomej kamínek. Do cíle je to jen kousek, takže je třeba trochu zabojovat. Říkám si, že to vlastně bylo docela krátké:) vybíháme z lesa, poslední zatáčka a zpět historickou branou na náměstí a do cíle. Tentokrát se vyhecuju i na závěrečný sprintík a mrknu na časomíru – je to osobák. Ohromná radost !!!

Chvíli za mnou dobíhá Michal – chtěl dělat tempomakera a neuvisel 🙂 Dělá si sám ze sebe legraci, ale je pravda, že před rokem by ani nepomyslel, že se ještě k běhu vrátí. Příští rok míří po dlouhé době zase na ironmanskou trať mezi dědečky, takže obrovský postun a velká radost. Romanovi to ještě malinko trvá, ale nakonec i přes „rupnutí“ je cílový čas moc pěkný a užívá si pozávodní atmosféru.

Medaile byla dřevěná, pro mě tedy zároveň bramborová a radost v cíli velikánská….

Hlavně se z toho nepos..at !!!

Tím, že je ideální běžecké počasí, tj. něco přes 10 stupňů, velká pohoda v cíli se nekoná. Dává se do mě zima, což v kombinaci s jediným gelem, který jsem do sebe poslala v cíli – taková blbost! vede rychle k poklesu i té minimální glykémie v krvi, zimnici a bohužel i křečím v břiše. Pokus o rychlý přesun do zázemí v místní ZŠ je bohužel na vstupu značně limitován obrovským puchýřem zespoda na chodidle. Nebyl to kamínek, ale shrnutá fusekle. No, ale hlavně, že byla růžová zn. Compressport. WTF!! Nakonec vše dobře dopadá, blízkost toalety, teplo, náplast a živočisné uhlí je vše, co si může člověk v takové chvíli přát. Tedy kromě sprchy. Ta je překvapivě jen v pánských šatnách, nikoli v dámských. Nebylo třeba ptát se kdo je kdo, takže to dopadlo zhruba takto:

Otázka: „Pánové, nebude vám vadit, když se tady osprchuju s váma?!

Odpovědi: „Neeee, jen pojď dál…“/ „Já už jsem osprchovaný, ale jdu teda ještě jednou….“ /“My doktoři si na nic nehrajem..“ atd., atp.

Sportovci nejsou zkrátka nijak hyperkorektní a po maratonu je každý rád, že je rád:)

Konec dobrý, všechno dobré

Převlečeme se, zalepíme puchýře, posbíráme věci, rozloučíme se s některými spoluběžci, kamarády a klienty, které Michal trénuje a pogratulujeme k výsledkům. Roman je v absolutní nirváně, rýmičku má závodem vyléčenou, nic ho nebolí a je ochotný vzít i dceru na záda, když se jí nechce venku chodit. Endorfiny odvádějí skvělou práci. Akci stylově zakončujeme společně v přilehlé restauraci s iontovými nápoji, rybími specialitami (a toaletou v blízkosti). Byla to skvělé, moc jsme si to užili a za rok zase na značce !

„Hele, tady bydlel Štěpánek Netolický“ aneb kulturní okénko po okénku gastronomickém….

Pár nudných fakt na závěr aneb Michalovo zhodnocení:

Starý Hančin osobák byl 3:23:54 z letošního VW Maratonu v Praze. Po létě jsme naplánovali přípravu v trvání cca
8 týdnů cílenou na čas 3:19. Výsledek ale předčil očekávání a stopky v cíly ukázaly 3:16:17, což bylo mj. i 4. místo v kategorii ženy „masters“ v závodě obsazeném kvalitními běžci. Vzal jsem na sebe roli tempomakera, propočetl jsem si výkon na svou hmotnost a špatnout techniku běhu na 287W tak, aby byly „vymazány“ případné mírné kopce a další terénní změny. Domluvené tempo jsem držel, nicméně Hančina forma a, jak se naštěstí později ukázalo, oprávněná sebedůvěra byla taková, že mi z toho stejně utekla. Pokračoval jsem proto „na těchto Wattech“ až do cíle i když jsem původně plánoval skončit dřív (a chystal se Hanku trochu sprdnout, a co nejvíce jí pomoci, kdyby začala vadnout, a já jí doběhl ještě před cílem). S průměrným výkonem 288W jsem dobíhal přesně na čas 3.18.30 (mezičasy jsem míjel bez povšimnutí a tepy jsem si nevzal vůbec). Na trati byly mírné kopečky a seběhy – přesto, že se jednalo pro nás o úplně novou trať, s využitím wattmetru to bylo úplně v pohodě.
Závod byl po všech stránkách skvělý. Byl dostatečně velký na to, aby se jednalo o opravdový závod, ale zase ne tak nabobtnalý, aby to byla „masovka“, kde se ucpává trať a běžíte celou cestu v davu. Příroda krásná, organizace téměř bezchybná. Vyšlo i počasí, takže bylo zaděláno na osobní rekordy. Na to, že se jednalo o první ročník této akce, ne jen jeden, ale všechny palce nahoru!
Drobnosti, které by ještě šly na příště vylepšit: odkopat z cesty velké ostré kusy štěrku na šotolinových úsecích, dát fólie proti chladu každému závodníkovi v cíli a přidat na občerstvovačkách i gely.

Drobné P.S. závěrem

Rozhodně nechci aby tenhle článek vyzněl jako nějaké chvástání osobáky. Měla jsem radost, to ano, ale pro skutečné běžce je tohle směšný čas a bylo by to jen hloupé poměřování si pindíků :)) A to by bylo vážně legrační.

Tuhle jsem narazila na facebooku na několik článků o motivaci a její ztrátě při běhání. Dost jsem se nad tím zamýšlela, protože je to velké téma i u nás v laborce s našimi klienty. Každý to má jinak a těžko někomu vnucovat svůj pohled na věc. Já sama za sebe mám velkou radost, že se mi povedlo zaběhnout čas, na kterých bych si ve svých běžeckých začátcích ani nepomyslela. Ale není to pro mě priorita. Běh a případný výsledek v závodě pro mě není zdroj stresu, nemám pnutí se porovnávat „kdo ho má většího“ – vlastně ani sama se sebou. Nepřemýšlím o tom „až“.

Vídám běžce, kteří cílí na to, aby zaběhli maraton „pod tři“, triatlety, kteří se těší, až dají půlčík „pod pět“ a těší se „až to bude“. A když se jim to povede, stejně nemají radost. Přemýšlím o tom proč vlastně. Není to stejné jako šetřit na nové auto, a pak z něj, už pár dní po jeho koupi, nemít ani radost? Není to přesně ten rozdíl mezi „být“ a „mít“? Rozdíl mezi sportováním pro radost, zážitek, prosté bytí nebo pro medaile?

Proč člověk sportuje (běhá?) Proč běhám já ? Pro radost, na pohodu, abych si odpočala, užila si chvilky sama pro sebe a přeladila hlavu. Abych stihla probrat s kamarádkou teorie vesmíru nebo koukat do korun stromů. Proto běhám v tempu povětšinou „na kecačku“ a pro skutečné běžce celkově minimální objemy. Ano, pokud plánuji nějaký závod (jeden či dva maratony ročně), jsem ochotná jít občas i nějaký ten funkční trénink, abych neběhala do úmoru. Ale takových bylo v těch šesti týdnech přípravy jen pár – asi tak pět nebo šest, i pokud do toho počítám dlouhý běh v pohodovém tempu, který pro mě není žádný opruz.

Takže asi tak. Zkrátka běhání – jako každý sport – je prostě sport. Žádné vynalézání léků na rakovinu. Pokud jste hobíci, výkonnostní běžci nebo i vrcholáči ale jste bílí, stejně nebudete „rychlí jako Keňani“. Dosti filozofie. Tak si to hlavně užívejte.