Zítřek nikdy neumírá, milý Jamesi

… aneb Swissman a moje první DNF

Myslet si, že to nikdy nepřijde by bylo opravdu pošetilé. DNF.  Postrach všech závoďáků, sporťáků, bojovníků srdcem a noční můra těch, kteří se nevzdávají. 

Ale od začátku.

Slot na Swissmana jsem získala díky účasti na extrémním triatlonu Jánošík XTri. A taková příležitost se neodmítá. Kulisy Ascony a výjezd do Gotthardova průsmyku, který znám z knížek E.M. Remarquea, James-Bond street na Furka-pass ve výšce 2400 metrů nad mořem a výběh do cíle po úbočí Jungfrau. To všechno může zažít v jednom dni a v zemi, kde nic nestojí méně než 50CHF, jak říká náš kamarád Míša Šubrt.

Prolog – příprava je všechno, jen ne ideální

Nicméně jak šel čas, už v zimě jsem uvažovala o přesunutí závodu o rok.  Jak často říkám, pro systematickou sportovní přípravu je potřeba mít i emoční kapacitu. Dostatečně spát, regenerovat, nebýt ve stresu, mít do tréninku chuť, nešidit jiné věci. A priority naší rodiny i pracovní povinnosti byly letos zkrátka jinde.   Rozhodně nebyl čas ani prostředky na nějaká cyklistická soustředění, pobyty v Alpách, nové kolo nebo něco podobného.  V  zimě jsem jela spíš takovou sportovní „udržovačku“  – začala jsem alespoň pravidelně chodit do fitka a pokoušela se zlepšit své plavání na několika lekcích s Kubou Běželem. V březnu jsem ale vypadla z tréninku na tři týdny úplně – což by možná nevadilo u závodu na konci léta, ale červen se kvapem blížil.

Mimochodem,  co si budeme povídat, od určitého věku se prostě  při systematickém tréninku nebudete nijak zlepšovat (pokud tedy v dané disciplíně nemáte nějaké jasně definovatelné rezervy),  ale poměrně dost úsilí a energie stojí i to, si výkonnost plus-mínus udržet. Přesněji řečeno nepropadat se příliš moc.   Ale to by bylo asi na samostatné téma.

No, není nad to se o zvažovaném přesunu startovného poradit s někým zkušeným. Třeba s trenérem a manželem v jedné osobě. Jeho závěr zněl :  když jsem se já mohl připravit z oplácaného tlouštíka do Rothu za tři měsíce, tohle zvládneš taky. 

Děkuji ti náčelníku, že ses mě zastal. 

„Nějak se to dá, no bóže“ …

… autorská práva Rita Miluničová, 22.6.2024 Otrokovice – jiné místo, stejný čas

Mimo jiné zádrhele, které se ty tři měsíce postupně vršily jsem čtrnáct dní před startem dostala hnusnou virózu. Čtyři dny před odjezdem mi kluk ze servisu při běžném seřízení zjistil, že ty divné zvuky nebyly středová ložiska, ale prasklý rám – neopravitelný defekt na „bělouškovi“ (Trek Madone 5.5) , který se mnou projel kromě tří WM spoustu dalších dobrodružství.

Logická úvaha zněla : Vesmír tě tam hádám asi nechce – kontra:  Vesmír chce, abys ukázala jak umíš překonávat překážky.  Moc se mi líbí hláška skvělé triatletky, kamarádky a hlavně príma holky Rity Miluničové. Ta popisovala podobnou rozhodovací paralýzu před letošním Moraviamanem slovy: „nějak se to dá, no bóže“.  Jenže Rita, ta si před úspěšně dokončeným závodem vždycky zajde ke kadeřníkovi a tuším, že tady se u mě stala chyba.

Ale nepředbíhejme a vraťme se k faktu, že  čtyři dny před odjezdem opravdu netuším, na čem závod pojedu.    

Tady chci obrovsky poděkovat klukům z Progresscyclu  – Michalovi Hovorkovi, který mi půjčil a seřídil kolo a Honzovi Riegerovi/ Bonellimu, který s neskutečně pozitivní energií všechno zařídil během 24 hodin.  Díky tomu jsem měla možnost jet na krásném Giant Advanced, prvně v životě na silničce s kotoučovými brzdami, s převody 34-32, takže naprostý luxus. No dobře, VIP luxus by byl převod 1:1, ale nebuďme zase tak nenažraní … Kluci jste skvělí! 

Střih – entreé po švýcarsku

Ascona, sobota 2:30 ráno.  Po 4 hodinách mizerného spánku míříme směr depo,  klasicky se kvůli nějaké blbosti pohádáme, takže se pro jistotu rychle usmíříme. Ve 4:00 si dáváme pusu, beru bójku a 4:15 odráží od břehu loď, která nás má dopravit na start.

Nevím jak vy, ale já to mám tak, že jakmile vlezu na startovní čáru (tedy i do vody, na plošinu u Labe nebo na loď) , všechno ze mě spadne a už jsem pouze v přítomném okamžiku.  Už jsme v tom, už to jede.  V podpalubí topič přikládá, na lodi je skvělá nálada.  Vytváříme malou česko-slovenskou enklávu, zapínáme si vzájemně neopreny, vtipkujeme, odlehčujeme atmosféru a střídáme se na záchodě 🙂

Těsně před pátou loď kotví u ostrova s botanickou zahradou (čůrání a jiné striktně zakázáno) a startujeme z vody.

Stať – kapitola první, filé od Nowaca

Doprčic, je to šíleně studený! Den před tím jsem kontrolovala jen tak letmo teplotu, odhadovala jsem 17 stupňů, ale bouřka zamíchala vodu v jezeře a tohle jsem tedy nečekala.  Co jako budu dělat? Zmrznu? Přežiju? Není čas na úvahy, budu se muset zahřát pohybem.  A ten začíná v 5:00 zazvoněním na kravský zvonec.

Přátelé, odhlédnuto od té kosy, je to romantika. Svítání nad jezerem, hory nad námi, alpské scenérie. Plaveme přímo ke břehu za navigačními světly, to je naprosto perfektní.  Zhruba po půl hodině koukám, že mám uplavaný kilák.  To přece není možný, že by mi to takhle blbě měřilo? Měří to dobře. Akorát fouká proti.  Fouká fest, tudíž to neplave.  A zima je mi čím dál větší.  Semtam už mě chytají porůznu hnusné křeče do nohou, moje noční můra. Pokračuju stylem prsa- záda-postřelený kraul.  Po druhém uplavaném kiláku se světlo na břehu nijak nepřibližuje a jsem v té vodě zmrzlá jak filé od Nowaca. Prodírám se skrz nějaké větve, které asi naplavila bouřka říkám si, že to přece nezabalím hned na začátku. 

Najednou u mě staví loď a loví mě a další nešťastníky na palubu. Klepu se jak osika, jsem fialová, dostávám teplý čaj a bundu přes ramena, kluk mi masíruje zkřečované nohy.  Prý tak fouká, že nás kousek popovezou a znovu hodí do vody, závod pro nás nekončí.   Zhruba po dvaceti minutách na lodi znova skáčeme do jezera a pokračujeme proti větru ke břehu. 

Teď plaveme proti vycházejícímu slunci, takže je vidět úplné – prostě není vidět nic. Tady jsem ale byla mazaná, a než se slunce vyhouplo nad obzor, natipovala jsem si proti němu pozici navigačního světla. To je také tak to jediné, za co mě Michal pochválil, že jsem plavala celkem rovně.  Jiné komplimenty jsem po hodině a 48 minutách, kdy jsem se totál prošitá a zmrzlá doplácala na břeh nedozvěděla. Lýtka mám zkřečovaná tak, že bych se nejradši plazila, ale to mi hrdost nedovoluje, takže kuhlám ke sprše na pláži. Spolu s ostatními podobně trpícími doufáme, že tam poteče teplá voda a trochu se dáme dokupy.

Neteče.

Mezihra – neřešit, nepřepínat, jedeme dál ..

Když se v závodě něco takhle .. no řekněme … nedaří …  říkám si – škrtáme disciplínu a jedeme dál.   Je jasné, že tohle sebralo spoustu sil,  ale věřím svému tělu, že to nějak zvládne. Nějak se převlékám, dostávám trochu teplého čaje od dobrovolníků, beru si i bundu abych se zahřála, vychází sluníčko, však se lýtka na kole protáhnou, kopce na to budou solidní.

Den teprve začíná. 

Kapitola druhá – jako rumunskej film : romantika, dobrodružství, porno(cyklistika)

Petra  Francke je extrémní vytrvalkyně, plavkyně, dobrodružka, žena polárníka a skvělá holka. Před deseti lety dokončila první ročník Swissmana a před závodem mi napsala: „Swissman je o cyklistice a cyklistika bude porno“.  Já bych k tomu možná jen dodala, že je to porno pro ty, kteří mají rádi trochu tvrdší zacházení.

Ale zkusme to více romanticky.

Claimem závodu totiž je:  „From the palm trees to the eternal ice“. Začínáme u těch palem.  Vyjíždíme z Ascony okolo Lago Maggiore s typickou středomořskou květenou, klimatem a panoramaty.  Něco pro ty, co se rádi kochají. A to já jsem a proto jsem taky tady.   Pomalu se zapracovávám do tempa.  Stoupá slunce, teplota a také prvních 50km cyklistiky. Tady jen mírně, jsou to nějaká 3%, což s protivětrem způsobuje,   že to prostě nejede.  Průměrnou rychlost naschvál nesleduju, držím si svoje watty, to je to co bude hrát v kopcích a pro úspěšně zvládnutou cyklistiku bude klíčové. Proto je potřeba jít na to s námořnickou rozvahou.

Díky nepovedenému plavání se motám někde kolem 200 místa z 250 na startu – to ještě nevím, že někteří závodníci měli DNF v plavecké části. Ani se tomu nedivím. Popravdě řečeno já jsem to nezabalila jednak proto, že mi bylo trapné mezi ostatními triatlety do té ledárny z lodi znova neskočit a zejména pak proto, že  Míša by byl dost nasranej.

No a jak si tak jedu na chvostu pelotonu, tak si říkám, že tady kolem mě už budou jen samé trosky. Ale jak tak koukám kolem sebe, vidím samé vysekané týpky, kteří  od pohledu vypadají, že si odskočili z Tour de France. Nenechám se tím nijak zneklidnit a jedu si svoje.

Nedělej Zagorku – buď jako Scarlett !

Bohužel se to ne tak úplně daří a nabírám zbytečné minuty na neplánovaných zastávkách.   Neposedné ledviny z prochladnutí – čůracích zastávek je více než zdrávo. Zablokovaná bederní páteř  z prochladnutí – kroutím se na kole v hrazdě i v sedě.  Už se mi to párkrát stalo, a pro tyhle případy mám lékárničku, i když po ní nerada  sahám. Jinak to ale nejde.  Jakmile trochu obživnu v prvních serpentinách, ozve se rána jak z děla. Bouchla mi přední duše, naštěstí v místě, kde jsme se zrovna rozdělili s Míšou. Kolo nesmíte vyměnit en-block, takže výměna duše. Naštěstí to ve dvou dáme vcelku rychle,  ale ztrácím další minuty.

Za každou touhle epizodou dělám vždy v duchu tlustou čáru a společně s Scarlett z Jihu proti Severu, (oblíbené knížky mého dospívání ) si  opakuju : „Budu na to myslet až zítra“.. 

Tlustých  čar ovšem pořád dost přibývá a čas do cut-offu na Furce ubývá. A Furka-pass  mě čeká až za Gotthardským průsmykem – čili mám před sebou  2500m.  Musím to stihnout do 3 odpoledne – jinak prostě smolík.

V tomto je Swissman neúprosný stejně jako Jánošík. Není to závod, který můžete jet zážitkově, ale pokud chcete dokončit, musíte check-pointy stihnout. A ty jsou stejné pro špičkové sportovce v první desítce, tak pro amatérky v AG jako já. Takže je to opravdu dost přísné.

Jo a mimochodem,  v extrémních triatlonech stejně žádné AG nejsou. 

Kolínečku Kolíne – aneb píseň pro chvíle alpské trudomyslnosti …

Můj bratranec říká, že ke kopcům je třeba mít lásku.  A tu já mám, takže se těším, jak ji budu mít možnost projevit.  Času na to bude spousta, měřeno na výškové metry to bude něco kolem výškového kilometru.  A ne ledajakého.  Číhají tu totiž tak trochu jiné kameně. Vychutnat si Gotthard se vším všudy znamená stoupání po kočičích hlavách.  A to, jak jistě víme, zrovna dvakrát nejede.  Prekérka navíc nastává v situaci, kdy stojíme na světlech a čekáme, až padne zelená, to vše v poměrně prudké zatáčce. Nezabít se při nacvakávání tretry chce trochu fištróna.  

Stoupání z Airola jedu již víceméně sama, s Míšou se potkáváme jen na dvou místech, protože supporty jedou po jiné trase (po normálním asfaltu).  Říkal, že to byla trochu nuda, že po kostkách by to bylo určitě výrazně romantičtější. 

To můžu jedině potvrdit.  V závěrečných 600výškových metrech už je té romantiky skoro až nesnesitelně moc.  Bylo by hezké to vyfotit, pěkně by se vyjímalo třebas na sociálních sítích, ale takovou superschopností multitaskingu skutečně nedisponuji.  I z bidonu si troufnu se napít jen občas a kousnout si do tyčinky se jeví jako holá nemožnost.  Zlehýnka propadám malomyslnosti a kromě kyslíku mi dochází i morálka. Pro tyto okamžiky vytahuji největší trhák, písničku „Kolínečku Kolíne“, která mi připomene jak tupou dřinu na rovině z duše nesnáším.   Pár metrů nade mnou bojuje s průsmykem nabušený Korejec, naštěstí písničce (ani jiným českým slovům) nerozumí. Přebírám jeho vychytaný přístup, kdy vyhledává při krajnici malé kousky vybetonované stružky pro odtok roztátého sněhu, jede se po něm lépe, ale chce to trochu skillu, nevzít to o skálu.   

Jo, vyjet Gotthard, to je jeden za zážitků, který patří do mé oblíbené složky „na co vzpomínat v důchoďáku“. Nahoře čeká Míša, rychlá občerstvačka, pár vět k synchronizaci a časovým propočtům, dávám si bundu a sjíždím do údolí. Tady se už spojujeme se silnicí pro auta, je tu hustý provoz, ale nečekejte tu ošoupanou Fiestu, embéčko či tatíka na babetě. Předjíždějí mě silné motorky, Porsche, Lamba a podobné stroje. Garmin nepřestává ječet a svítí tmavě fialově. Nejsem z toho úplně v pohodě a podle toho to vypadá – jedu pomalu a při kraji. Většina ostatních závodníků je evidentně zkušenějších, nebojácnějších, kropí to prostředkem a dávají mi slušnou bídu.   Do údolí dorazím docela vyklepaná a nejsem zrovna dvakrát odpočatá.

Malá pauza, krátká rovinka, kde se můžu dokonce narovnat hrazdě, něco sníst, vypít a čeká mě ikonický Furkapass –  další výškový kiláček. 

Rande s Jamesem – jedno passo nestačí, 007 …

Tady už bojujeme o minuty, abychom stihli cut-off. Míša to propočítává, vypadá to, že bych to měla  s malou rezervou v pohodě stihnout.  Beru rozdělaný Maurten – v tom kopci se nic jíst nedá, dávám si první gel celého dne a dlouhý dres přes krátký s bundou v kapse –  jsme opět v no-support zóně  a nevím, zda a kdy mě Michal dojede.  I dole je poměrně frišno  a nahoře budeme ve 2400 metrech. 

Kopec mi  vcelku odsýpá, ovšem jen do té chvíle než se společně s dalším závodníkem zasekneme na dalších světlech.  Něco se opravuje na silnici, jednosměrný průjezd a dlouhé časování.  A v zatáčce zaseknutý autobus, takže proběhnou dvě zelené, než se odtud vymotá a můžeme pokračovat. Vypadla jsem z tempa, prochladla a stálo mě to minimálně deset minut.  Koukám na hodinky, výškoměr a začíná mi docela lepit, že to nahoru včas nestihnu. 

Psychika pracuje proti mně.  Nasadím speciální motivační afirmaci.  „Přece se z toho neposereš Háňo. Nekecej a táhni“.  Další zatáčka, další a další. Pak dlouhá táhlá stoupání.  Jedu po tzv. James-Bond-street, ale na romantické vzdychání není kdy. Přitvrzuji na wattech, přibývá ledu a vody na silnici. Fouká a ochlazuje se.  To zvládnu. Před posledními 150 výškovými metry mě předjíždí  v autě Michal a povzbuzuje mě, že to dám.  Dám.  6 minut před cut-offem jsem na Furce, všude led, zima – asi tak 8st. Něco jím (ani nevím co), dávám návleky na  kolena,  teplou bundu, kterou jsem měla jen pro jistotu do rezervy a úplně vyřízená sjíždím do údolí s bláhovou myšlenkou, že teď už to bude v pohodě, jen jeden zcela nepatrný 400m Grimsell-pass a jedno kratičké 100m stoupání. Takže víceméně z kopce až do T2.  Vypadá to, že je vyhráno, říkám si.

Nemohla jsem se více mýlit.

Katarze – z extáze do nesnáze snadno a rychle …

Cestou dolů mám ze zimy tak ztuhlé prsty na pákách, že v pravé nemám skoro cit.  Beru to z té lepší stránky, levá funguje. V předposlední zatáčce se ale něco totálně zvrtne.  Nade mnou se objeví mrak černý jak bota a začne tak ostře foukat, že mě to málem hodí pod autobus. Chytám paniku, že v tomhle to nesjedu. Když se nakonec se vyklepaná nějak domotám dolů, už solidně prší. A za první zatáčkou stoupání na Grimsell se strhne mela. Ochladí se zhruba na 2stupně, v ostrém protivětru by byl problém jet i po rovině, ale tady je 10% kopec,  přívalový ledový déšť a na silnici proudy vody dílem z ledovce, dílem z oblohy.   Michal s autem nikde, předjel mě prakticky dole, že nahoře počká,  stavět se tu nedá, prý to bude dobrý.  Nebude.  Po dvoustech metrech stoupání stojí  v zatáčce a čeká na mě. Rozbrečím se.  Nechci vlézt do auta, protože vím, že už z něj nevylezu. Není to sice proti pravidlům, pokud je počasí špatné, závodníci mají povinnost počkat v bezpečí, ale já už jsem nalomená.  Opírám kolo o svodidla a zkouším se nějak oblíct.  V tu chvíli přijíždí race-marshall a nekompromisně mě pošle do auta. Máme popojet cca 35  km do Interkirchenu za tu nejhorší bouři a pak smím pokračovat v závodě.  

Kapitola poslední – konec superhrdinky

V tu chvíli vnitřně vím, že tím pro mě závod končí. Neptejte se mě proč.  Prostě to tak je.  Michal ještě zkouší mě po dobrém i po zlém vrátit do hry.  Uznávám, že tady je těžké odhadnout zda bude fungovat strategie zlého nebo hodného STbáka.  Nefunguje nic. Je konec.  Po 11 hodinách závodu se ranní ledová koupel zdá jen jako drobné entrée extrémně náročného dne. Mám za sebou 3600m stoupání, 140 kilometrů kola a končím. Brečím, akorát to není vidět.  To ostatní jsou už jen tanečky. 

Stěrače nestíhají sbírat vodu,  jedeme těch pár výškových metrů nahoru v bouřce, a pak dlouhým sjezdem mezi zamrzlými jezery  do posledního údolí.   Vidíme ostatní závodníky, kteří jsou na tom stejně jako já a ta jezera (zmrzlí na kost)  a dle instrukcí pokračují se supporty autem.  Někdo se asi ještě pokusil v závodě pokračovat, ale většina to tady prostě ukončila.

Mimochodem, závod nedokončilo 30% startovního pole.

Superhrdinka by to možná zvládla. Já ne.

Hranice mezi tím, kam člověka tlačí ego a po čem skutečně touží jeho duše je opravdu tenká. Stejně tak je někdy těžké rozpoznat, kde končí jen komfortní zóna a kde začíná zóna smrti – což může i nemusí být vždy pouze obrazné. A tak nějak nevím, jestli jsem po tomhle tenkém laně prošla se ctí. Možná na to přijdu až časem.

Nejradši bych to rovnou  „otočila na Mnichov“, už tu nechci být a trápit se „co by-kdyby“,  potřebovala bych se uzavřít do sebe a nějak si to zpracovat. Ale to nejde.  Musíme vrátit čip  a tracker. Slíbili jsme Michalovi Draganovi, že mu vyzvedeneme kolo z T2 a dáme na hotel.  A musíme  vyzvednout teplé oblečení, které jsme si předem poslali do cíle.   A tak mě čeká hořkosladký večer.   Cesta zubačkou do 2100metrů, západ slunce v horách, severní stěna Eigeru a pod námi závodníci  kteří bouřce ujeli a dokončují jako svatojánské světlušky závěrečné stoupání běhu. 

Epilog – na pokraji všeho, ale stálo to za to ..

Nemám vlastně co říct. Jsem ráda, že jsem to zkusila.  Čekat  na dokonalé podmínky je iluze.   Užila jsem si den v krásné přírodě,  která umí být laskavá i drsná. Vyjela jsem na kole od palem k věčnému ledu.  A celé tohle extrémní dobrodružství jsem prožila s tím, kdo je mi v životě nejblíže a podporuje mě. 

Jojo, dobrý  support vám ukáže v praxi, že vydržíte třikrát více než si myslíte a  desetkrát více než si myslí  maminka.  Je tu, když o tom zapochybujete a nenechá vás zbytečně kňourat.  A když mu nakonec vysvětlíte, že opravdu nejste superžena, obejme vás a dá vám pusu.

Díky Míšo.

Děkovačky, post-scripta a tak …

A díky všem kamarádům, kteří jste se mnou byli on-line na trati. Vy víte.  Veškerá podpora, které se mi od vás dostalo během závodu a nádherné zprávy plné slov, které mi vehnaly do očí další slzy poté, co jsem závod ukončila pro mne znamená nesmírně moc. Jste bezvadná parta lidí a jsem ráda, že vás mám. To jsou ty pravé hodnoty, které člověk pozná, teprve když si sáhne až na dřeň.

Poděkování patří i těm, kteří mi pomohli před závodem – kluky z Progresscyclu jsem už jmenovala.  Díky patří i Jitce, která mi srovnala po ležení při viróze záda. Díky také klukům a holkám od nás z JIP, kteří si o mě myslí, že jsem pošuk, ale fandí mi a nechají mi vykapat infuze s celaskonem, abych se dala po nemoci rychle do kupy. Nesmím zapomenout ani na mého kamaráda praktického doktora Honzu, který mě ujistil, že neumírám, vymyslel se mnou totální neortodoxní kombo zabiják na viry, i když mi nezapomněl zdůraznit, že bych si měla odpočinout.

To tedy teď plním lépe než pětiletku.

Rodiče už nám děti nehlídají, kluci se zvládnou plusmínus obstarat sami (i když jsou to někdy nervy) a naopak přijedou potěšit mé 80+leté rodiče. Ale táta vždycky sleduje tracking a po závodě a po 900 km cestě jsem u mámy dostala skvělou polívku.  Díky mami a tati.

Ačkoli chyb a slabých míst bylo asi dost, za jedno se musím osobně fakt pochválit. Měla jsem geniálně zmáknuté jídlo a pití, ani jednou jsem neměla žádnou „metabolickou“ či zažívací krizovku, a to řekněme si to naplno, přátelé ani v horní, ani v dolní části zažívací soustavy. Takže pokud budete chtít někdo poradit vychytané meníčko na závody, jsem k službám 🙂

Jinak budu moc ráda, pokud se vrátíte na facebook a napíšete mi, jak se vám reportáž líbila, případně, jestli jste někdy měli podobnou zkušenost. Moc děkuju!