Přes překážky ke hvězdám – aneb Winterman 2022

„Proč se vracíš na Wintermana?, ptal se mě Vláďa Pešek na kameru při ukládání věcí do prvního depa.

„Protože Winterman není „jen“ ironman. Je výjimečný. Má výjimečný příběh, který propojuje lidská srdce a duše“. 

Nevím, jestli jsem to řekla přesně takhle, ale takhle to je.  A když jednou člověk patří do WM rodiny, nemůže říci na společné setkání „ne“.

Také jsem tedy mohla odpovědět, že aspoň budu mít jednou na stáří vnoučatům co vyprávět. Pravda je vlastně oboje.

„Takže jedeš zase? Obhájíš,  ne? Zlepšíš si čas?“ pořád to někde okolo mne zaznívalo.

Co si budeme, takový nenápadný našeptávač umí být prevít. Vleze vám do podvědomí a tam dělá čurbes. Porovnávat se se skutečnými triatletkami je směšné – co si budu ve své věkové kategorii kde dokazovat?  Pokud by na WM přijela Simča Křivánková nebo Helča Kotopulu, tak v době, kdy budu v druhém depu, budou tyhle kočky už pomalu na Ještědu.  Pro mě je ale sport a triatlon koníček, mám jako ostatní normální holky práci, rodinu, děti, běžné i neběžné starosti a v mém případě už taky nějaký věk – prostě pracuji s tím,  co mám a porovnávat se můžu leda se sebou a snažit se abych směrem k důchodu moc nechátrala. Navíc spíš než nějaké závodění mě lákají výzvy.

Nikdo není dokonalý …

Ale přihlášená jsem byla a na závod jsem se těšila.  Od loňska jsem měla trable s patní ostruhou a  plantární fasciitidou, což mě usadilo na kolo a hodilo do bazénu, ale bolesti se  vlekly a vlekly. Do dubna jsem prakticky neběhala, pak jsem s minimálním tréninkem vyrazila na start pražského maratonu (velká chyba) a následně na Czechmana. Tuhle chybu už mi tělo neodpustilo.  Zrušila jsem všechny závody, co jsem plánovala (včetně vysněného Oravamana) a zavřela kecky do skříně na celé prázdniny.  Co se týče léčby, zkusila jsem všechno  – rehabilitace, cvičení, masáže, rázová vlna, bylinky, homeopatie, aplikace kyseliny hyaluronové a ze zoufalství i kortikoidů, akupunktura.  Nezabralo nic.  Ani dvouměsíční úplná pauza od běhání. Nic mi nemohlo být víc líto. Když nemůžete víc než rok dělat to co vás opravdu těší, na radosti ze života to moc nepřidá.

Jestli se to zlepší aspoň trochu, tak to nějak dám z podstaty a z tréninku na kole, říkala jsem si.  Z podstaty. Větší kravina mě fakt napadnout nemohla. Z podstaty dá člověk možná půlmaraton, když není úplný ležák, ale ne Wintermana.

Už jsem jela dva WM, třetího dám taky. Vím o co jde, jaký to je závod, jezdila jsem přece jen trochu víc na kole, bude to v pohodě. 

Hele, nejsem dokonalá. Člověk zpychne. Nebylo to v pohodě. Ale byly tam i vtipné a radostné momenty.

Na značkách 

No slovo dalo slovo a byli jsme v sobotu v Děčíně.  Bylo krásné potkat všechny kamarády a známé, užít si předzávodní šrumec a trochu toho stresíku.

Ráno po uložení věcí do depa jsme se sešli s Tomášem Petrákem a jeho supportem Martinem Pavlíčkem na benzínce, kam nás přijel podpořit Michal Hanžl a přivezl nám pro štěstí medaili z Havaje. Asi je to jediná benzínka na světě, kde se lidi převlékají v pět ráno do neoprenů a pijí u toho kávu !!

Plavání

Najednou je 5:30 a stojím potřetí v životě na startovní plošině a hrozně se (potřetí) bojím.  Proti předchozím letům je tepleji, ale voda bude chladná a proud silný.  

3-2-1  a pojď mi hop!  Kuaaaa to je ledový!! Jsem zmrzlina, otužování jsem zanedbala, to je pravda, ale snad se zahřeju a nějak to dám.  Skáču zhruba někde uprostřed a snažím se chytit proud. Naštěstí není mlha a bóje nehrají na schovávanou, snažím se vždycky držet nějakého spoluplavce.  Chvilkami plavu vedle kajakáře, to mi psychicky dost pomáhá.  Když se přiblíží strašidelné loděnice, je už větší část plavání za námi, ale zima už je mi jak v ruským filmu a utíká to nějak pomalu. Začíná mi dělat problémy „celokukla“, drží mi hlavu poměrně hodně nad hladinou a tuhne mi krční páteř.  A najednou to přijde. Křeče jako prase. Žádné cukáníčko, ale kamenný bolestivý spasmus v obou nohách, střídavě lýtka, stehna i hýždě, když to po chvilinku povolí někde, hned se zakousnou  tesáky jinde.  Otáčím se –  břicho, záda, vypadávám z tempa i proudu plavců.  No ty kráso.  Trápím se takhle určitě čtvrt hodiny, nejradši bych brečela bolestí, ale bylo by mi to jednak prd platné a taky bych viděla brýlemi už úplné … no nic.   

Už už sahám po píšťalce, ale rozmyslím si to. Rukama můžeš? Můžeš. Tak nedělej Zagorku a plav, Labe udělá všechno za tebe. Modlím se, abych viděla už druhý most a měla dost sil se stočit ke břehu, nechci skončit v Hřensku. Při vylézání z vody zakopnu o šutr a křeče se ještě zhorší.   

T1

Plazím se z vody po čtyřech jak Meresjev, už je tu Michal a pomáhá mi. Belhám se po koberci a jdeme na převlékání. Jak mám zkřečované nohy a nedokážu koordinovat pohyby, spadnu ze židličky na zem i se všemi věcmi.  Jako tohle někdo natočit, tak má  komedii plnou omylů, která bude kasovním trhákem.  Hodinky, které zapadly někam pod neopren a zapomenutý bidon je přehlídkou totálního chaosu. Hele, to se stane, říkám si, když sedám konečně na kolo. Za úplně optimální zvládnutí první disciplíny to nepovažuju, ale den bude ještě dlouhý, nemá cenu se stresovat předem.

Cyklistika

Křeče mi ale sebraly více fyzických sil než jsem čekala.  Cestu do Hřenska si neužívám, nemůžu roztočit nohy, nedokážu vybalit svačinu, prostě to jede,  jako když s prominutím sere a maluje. Bidon mám jen jeden, ale utěšuju se, že mě Michal dojede, tak ho do sebe ze tří čtvrtin obrátím. V Hřensku ale není a od Mezní louky už je průjezd zakázaný.   Psychika pracuje proti mně.  Snažím se srovnat hlavu, říkám si buď v klidu,  na kole jsi něco najezdila, na cyklistiku ses těšila, neprší, bude to v pohodě.  Požádám support jiného závodníka o dolití bidonu a do kopce na Mezní louku s výhledy na Pravčickou bránu konverzuji se spolucyklisty. Michal stojí až v Srbské Kamenici, sundávám přebytečné vrstvy oblečení a beru jídlo, pití.   Rozjíždí se mi migréna ze studené vody a ztuhlé krční páteře. Takové to správné cyklistické flow ne a ne se dostavit.  Chvíli jedeme na v nehákovém tandemu s Líbou Beránkovou a vykládáme si co máme která na svačinu. Líba má kromě vychytaných rýžových kuliček také kotoučovky, což jí trochu v těch mokrých sjezdech závidím, místy je to na listech docela o hubu.   Na Vlčí Hoře si kápnu pár kapek Algifenu kvůli nesnesitelné bolesti hlavy, trochu to povoluje a začínám si cyklistiku konečně užívat.  Dostávám se do tempa a morálku mi pozvedne i Michal Hrabec, který mě přijel podpořit na trati a srší energií.  Od otočky na Dolní Poustevně jsem v předchozích ročnících měla krizi, letos se mi tu jede překvapivě dobře,  dávám si pozor abych v táhlých stoupáních zbytečně nepřepalovala intenzitu a sjíždím poměrně dost závodníků.  Výrazně se otepluje a začínám být dost uvařená, takže před Rumburkem obětuju pět minut na komplet převléknutí do krátkých kalhot a tenčího dresu.  Letošní změna trasy je milým zpestřením, i když z Dolní Světlé je člověk naladěný jak už to sklepne na Malevil z kopečka a letos jsme se táhli ještě vyhlídkovým kopcovitým okruhem po okolí.  Těsně před T2 předjíždím Aničku a přede mnou už je z holek jen Katarína, nijak to ale neřeším. Říkám si, že když poběžím jako loni, překonám hlavně sama sebe.

To se povede, ale nikoli co se týče cílového času.

T2

Druhé depo je pro mě balzám na duši. Takže se trošinku zdržím. Mám tu dnes poprvé oba kluky – Adama (13) i Ondru (8), přijeli mě podpořit a užít si se mnou závod a čeká tu na mě můj skvělý běžecký parťák Roman.  Během převlékání konverzujeme, dávám si ještě na záda trailový batůžek s pitím a gely aby bylo vše podle pravidel (podávat věci mi smí jen Michal), na cestu trochu vývaru a můžeme vyrazit. 

Běh .. no běh …

Začínáme hezky radostně a v klidu, kolečko kolem Malevilu. Zastavujeme ještě u studánky, chladím si hlavu a oplachuju obličej a vyrážíme na louky směrem k Jablonnému. Potud ok.  Watty ale pomalu a nenápadně padají, nejsem schopná udržet tempo a zpomaluju. V Jablonném poprvé přecházím do chůze  – to není dobré znamení.  Přesto ještě předběhnu Katarínu, která hodila někde kufr, ale to je taky to poslední na co se vzmůžu. Na 12. kilometru mi tělo vystavilo stopku. Nemůžu běžet, nemůžu skoro ani jít, nemůžu jíst, nemůžu pít.  Jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama.   Všichni mě podporují – zkus sníst to, toto, vyměnit boty, vzít si hůlky. Jsou zlatí, nechci je zklamat. Ani sama sebe. Třeba kousek půjdu a zase se rozeběhnu, říkám si. Ale nejde to.

Krize jako řemen

Přiznávám, že jsem místy ani nechodila, ale jen stála a dýchala, blinkala, brečela, utírala si nudle a sbírala sílu pokračovat. Ještě krok. A ještě jeden. A další. Další zatáčka. Další kilometr. Několik z nich šel se mnou můj Adam – taky hustá zkušenost – nebyla jsem zrovna máma, co má všechno na háku, ale máma, co je úplně na kaši.  Roman se mě sem tam zeptá, jestli mi může nějak pomoct, je trpělivý, empatický, zbytečně mě nehecuje a přizpůsobuje se mému (ne)tempu.  Říkám si, dojdu na  půlmaraton a  končím.   Michal mi pak zpětně říkal, že nevěděl, kde je ta hranice, kdy mě má ještě nechat na trati a kdy říct, hele nemá to cenu – v tu chvíli bych to řešení zvenku s úlevou přijala a on to věděl.  Místo toho mi četl povzbuzující vzkazy od přátel a kamarádů, kteří mě podporovali on-line.  Dorazili jsme na půlmaraton a v tu chvíli přijel rozesmátý Petr Válek. Prý už za chvíli to bude jen do kopce a to už není takový rozdíl jestli půjdu nebo poběžím .. 20km?  Zbláznil se?

.. a nevadí, že tam budeme až ve 12?

„Bolí tě ta fascie?“ptá se Roman. „Při chůzi tak moc ne, můžu si přezout boty a vzít rehabilitační vložky“.  „Tak vidíš. Když to tady zabalíš, nepojedeš na Malevil, ale domů a bude tě to mrzet.  Hele, je pěkný večer, můžeš chodit, jsi v přírodě, s kamarády, zapadá sluníčko. Uděláme si pěknou procházku a pěkný výlet“. „A nevadí ti, že tam dorazíme třeba o půlnoci?“ „Nevadí“.  Tak jo, jdeme.  Sním trochu čokolády na vaření, kterou mi někde sehnali kluci a vypiju trochu Birrella.  Dám si  reflexní kšandy, připravím čelovku a blikačky, pro Romana reflexní vestu. Za chvíli potkáme Lukina Pazderu s Nikčou a Šnáblovými.

 „Háňo, co je?“. „Jsem prošitá,  chci se na to vykašlat“. „Hele, teď se ukáže, jestli jsi sportovkyně. Ne, když na to máš, ale když na to nemáš. Jestli dokážeš zabojovat za dokončení, a ne jen za dobrý výsledek“.  Vžene mi to slzy do očí. Utřu si nudli do rukávu wintermanského dresu. Přece nejsem žádná bábovka. Jasně že nebudu lepší než minule, nebudu první, ani druhá, ale třeba poslední. Čert vem ego, o kterém jsem si myslela že ho nemám (hahaha!). Je načase si přiznat, že ego mám, ale že mě nijak nedefinuje.

Vypadá to beznadějně, jako tolik situací v životě. Ale člověk se musí sebrat, zvednout a pokračovat.  Abych byla o tenhle závod silnější.

Potkáváme Vencu Franckeho, hlásí že Peťa se potýká s podobnou krizí pár kilometrů za mnou. Oba jsou bojovníci a mají velké zkušenosti s extrémními výzvami a jsou mi příkladem. Vím, že Peťa to nevzdá a já taky ne. Jsem rozhodnutá.  

Když se pochod Praha- Prčice změní v jogging je vyhráno!!

Zvednu hlavu, vidím vysílač Ještědu ve večerních červánkách – je už o moc blíž, ale ještě daleko. Za zády máme bouřku, v trávě pískají luční koníci. Jsme na 29. kilometru. Po téměř 20 kilometrech chůze si beru hůlky a zkouším pomalinku klusat.  Je to 7-7:30 na kilometr, ale je to klus.  Stmívá se.  Check-point na 32.kilometru. Teď už jen do kopce. Míša s Michalem a dětmi mi zkoušejí podstrčit nějaké laskominy, ale beru jen čokoládu a piju Magnezii.  Nad hlavami nám svítí hvězdy, svět máme na dlani.  Vbíháme do lesa. Vysílač nad námi je jak maják, ale pak se schová do mraku.  Serpentiny jsou nekonečné, cesta je rozbitá, od 38. kilometru už nemůžu klusat a jen jdu. Za chvíli budeme u lanovky. Kluci budou čekat v cíli a do posledního úseku jdu s Míšou. Je mlha, tma, cesta je osvětlená zelenými světly – to je nové a je to super – minule jsme tu zabloudili.

Kameně :))

Sorry @trizorro, ale tenhle popis už se tomu nedá odpárat .))

Po kamenech to dávám s přehledem a všechno ze mě spadne. Nenechám se rozhodit vtípky kluků, že vystrkat nahoru můj zadek odpovídá minimálně 500W, naopak, řehtám se s nimi  i  s Martinem Vinařem, který fotí.  Ještě kousek, a jsme nahoře.  Vysílač není vidět, mlha je taková, že by Rákosníček nenašel rybník.  Seběhneme mezi klečí na cestu, kde už čekají Adam s Ondrášem a slyším zvonce.  Dobíháme do cíle.

WM finisher 2022

Štěstí nemusí nutně vypadat jako zářivá duha nad hlavou a jízda na jednorožci. Někdy ho objevíme až později.  Až se za čas podívám na WM medaili 2022, se kterou čekala na vrcholu Ještědu Adélka a kvůli které tenhle závod vznikl, vzpomenu si na tichou sílu, která se zrodila někde uvnitř mě cestou nahoru. 

Pomohla mi jí objevit krása přírody, kterou jsem byla celý den obklopená a síla pozitivních emocí a podpory mých blízkých a přátel.  

„Můžeš sem vyjet lanovkou. Můžeš hledat v životě zkratky. Ale bez náročné cesty, bez toho, že se odkopeš až na dřeň, bez toho, že stokrát ztratíš naději že to dokážeš a po stoprvé se zase zvedneš a půjdeš dál, bez toho  nepřijdou žádné odměny.   Na doraz našich schopností a možností, v bolesti a těžkých chvílích nalézáme svojí odvahu, svojí sílu, své srdce i svou duši. 

Můžeš sem vyjet lanovkou, ale tak své srdce nikdy nenajdeš…“

Tyto věty jsem o Wintermanu napsala loni. Neměnila bych na nich jediné slovo, jen získaly za ten rok větší hloubku.

Poděkování

Děkuji Míšovi, že se mnou celý den byl, že mě provází životem i tímhle závodem, který nás obohacuje o skutečně nevšední zážitky. Letošní sezóna se ani jednomu z nás nevyvedla podle představ, ale když nejde o život, jde, jak říká Venca, o pouhé a bezvýznamné hovno.

Děkuju Adamovi s Ondrou, že to se mnou zvládli jako skvělí parťáci. Když byli malincí, držela jsem za ruku já je, tentokrát drželi za roku oni mě. I kvůli nim jsem dokončila. V závodě, ani v životě se nesmíme nechat srazit na kolena.  Chci aby z nich byly silné osobnosti, tak jim přece nebudu dávat  špatný příklad : ))

Děkuju Romanovi, za jeho už 20 leté běžecké parťáctví, které začalo jednu krásnou květnovou neděli na pražském maratonu a zdravím jeho skvělou ženu Péťu, která mi dodávala odvahu on-line.

Díky Michalovi Hrabcovi, který mě přijel podpořit a  pomoci se supportem.  Jeho  pozitivní přístup a skvělá nálada mi moc pomohly – a díky za fotky!

Nesmím vynechat ani Petra Válka, který mi po skvělém umístění na Sparthatlonu napsal „sorry, mám nohy na kaši, letos s tebou nepoběžím“, ale sedl do auta a přijel pod Ještěd, aby mě rozesmál a postrčil směrem k vrcholu.

A samozřejmě všem, kteří byli na trati nějakým způsobem se mnou a zapsali se svým příběhem do mého srdce.  Vy víte. A ví to i ta holka co na mě čeká nahoře mezi hvězdami. Já to tady zvládnu, Martino. Mám kolem sebe super partu těch, kteří věří stejně jako ty, že mohu být tím nejlepším, čím dokážu.

 A hlavně děkuji Daniele, Vláďovi a Adélce.

Za tenhle výjimečný den, za jeho sílu a energii.

Kdyby se tato energie šířila napříč celým světem, žili bychom na krásné planetě, v  míru, lásce, spokojenosti a zdraví. To byl myslím ráj na Zemi.

(Fakt sorry, já si tuhle sluníčkářskou vyzenovanou větu nemohla odpustit :))

Tak zas někdy …

Jedno malé, racionální P.S. od Michala

To, že to nevyšlo se stává. Na letošním WM to bylo pravděpodobně kombinací více faktorů. Rozhodnutí závod nakonec jet padlo až koncem září, takže struktura tréninku nebyla úplně ideální, a Hanka se nijak neotužovala a nepřipravovala na volné vodě. Ani jeden jsme vlivem pracovního stresu nebyli na závod správně naladění a udělali chyby v přípravě – příliš jsme se spolehli na zkušenosti z předchozích dvou závodů. Do jistě míry byla problémem samozřejmě absence běžeckého tréninku. Na průšvih ale bylo zaděláno daleko dříve. Byly to křeče během plavecké části, které stály Hanku hodně sil a poznamenaly minimálně první třetinu cyklistiky. Když se k tomu přidala migréna a neschopnost občerstvovat (což Hanka nepřiznává, podle ní to stačí:), bylo jasné, že v průběhu závodu přijdou metabolické problémy. Prostě to, co v prvních hodinách nesníš a nevypiješ, už nedoženeš. Dnes, s téměř týdenním odstupem se ukázalo, že v cestě stále ještě jeden soupeř, a to střevní viróza, kterou si prošla postupně celá rodina a se kterou ve středu po Wintermanu skončila Hanka na kapačce v nemocnici. V tomto kontextu se Vencovo okřídlené „když nejde o život, jde o pouhé a bezvýznamné hovno“ stává z metafory popisem situace.

Prostě někdy se to sejde 🙂

I přes peklo, které se dělo během prvních i posledních hodin závodu to bylo skvělé. Hance to umožnilo sáhnout si na něco, na co si člověk běžně nesáhne a tím je zjištění, že dokáže zvládat mezní situace a nevzdat ani v okamžiku, kdy se to jeví jako jediná možnost. Plavání 1:12, s šestiminutovým odstupem na čelo holek je pro Hanku super výsledek. První depo poznamenané křečemi stejně jako první dvě hodiny kola – s tím se víc dělat nedalo. Následně perfektní zbytek cyklistické části a nejrychlejší celkový čas na kole (7:09). Běh, respektive chůze s celkovým časem 6:39 byl jen odrazem průšvihu a toho co muselo přijít – tedy celkový čas o 1 hodinu a 24 minut horší než vloni – 15:25. Ale o půlnoci to fakt nebylo, stihli jsme to před devátou večer.

To by tak nějak bylo k tomu Wintermanu. Hanka teď sice tvrdí, že už nikdy, že půjde trénovat skoky do rakve, ale myslím, že všechny ty hračky na triatlon doma zahálet nebudou a běžecké kecky taky dlouho ve skříni nezůstanou 🙂

Co myslíte? Pro komentáře prosím sem 🙂