Odpočinek dělá mistra

Říkám to pořád dokola, ale je to marný, je to marný, je to marný. Lidi, neblbněte. Už je toho kolem mě nějak moc. Moc úrazů, pádů, přetrénování, únavových syndromů, nemocí a závodů, které nedopadly. Závodit je fajn, ale to co máme mezi ušima je mozek a to co máme pod tím hrudním pásem je srdce, víme??

Je mi jasné, že za tenhle článek asi zase dojde na kamenování, je v podobném duchu jako předchozí minisérie, ale nedá se nic dělat, nemůžu si pomoct:) Klidně si dejte panáčka a můžeme na to!!

Dobré a ještě lepší nápady 

Byl jednou jeden dobrý výkonostní běžec. Běžec, který pořád závodil a závodil – až dozávodil. Každý víkend dva až tři závody, ráno desítka a odpoledne ještě klidně běh do vrchu. Každodenní „soutěžení s tréninkovým plánem“.  Maraton se meziročně povedlo zlepšit o 25minut, ale spokojenost kupodivu nikde … A tělo? Tělo to vydrželo přesně ten rok. Pak  přišla stopka v podobě únavové zlomeniny pánve.

Ne, není dobrý nápad závodit každý víkend a očekávat že podám pokaždé osobák.

Byl jednou jeden cyklista.  Den poté, co byl na pohotovosti ošetřen pro těžkou alergickou reakci a dostal příslušné léky vyrazil s kamarády švih na kole a  na pivko.  Bylo to přece domluvené. Na kole na výlet a zpátky vrtulníkem do Motola. Prasklá helma a lebeční kost s krevním výronem, který se naštěstí vstřebal – anděl strážný měl s tím ale fůru práce.  Léky v kombinaci s alkoholem? Nepozornost? Mikrospánek?

Ne, není dobrý nápad dělat věci za každou cenu. 

Byl jednou jeden ambiciózní běžec. Měl slušné výkonnosntí předpoklady, poctivě trénoval, postupně začal běhat ultra a těšil se, že si splní sen – absolvuje 100km trail. Vše se podařilo, závod zvládnul na výbornou, odvedl kus práce.  Na oslavu ho nenapadlo nic lepšího, než se o týden později postavit na start terénního triatlonu, se kterým měl prakticky nulové zkušenost. Závod co do náročnosti (a časového rozsahu) srovnatelný s maratonem. Doplaval, zmodral, roztřásl se a volala se sanitka. Prý chladová alergie.  Nenechte se vysmát. Žádná alergie. Totální vyčerpání organismu, energetické zásoby na nule. Jen zásluhou rozhodčích, kteří dotyčného stáhli z trati,  se nezabil na kole.

Ne, nebyl to super odvaz. 

Tahle fotka je pravda, těžké retro (odhadem rok 2005), ale pro ilustraci postačí … je lepší se se sanitkou z legrace s kamarády vyfotit, než jí využít v reálu …..

Super odvaz a jeho následky 

Ultra na 100km s velkým převýšením je i pro trénovaného hobby/vytrvalostního sportovce zátěž s prominutím jako prase. Puchýře, odřená kolena, spálený nos – to je vidět a zahojí se to za chvilinku. Ale ve svalech dochází k mikrorupturám (ne, ani kompresky tomu stoprocentně nezabrání) a  v plosce nohy se opakovanými došlapy rozpadají červené krvinky. Dochází k obrovské zátěži nejen pro srdce a plíce (ty na to ale tréninkem připravíme), ale i pro šlachy, klouby, vazy (ty částečně připravíme také), ale hlavně pro játra a ledviny. Ty na takový extrém připravíme už hůře a ano, tuhle továrnu a čističku na podobnou taškařici vážně potřebujeme.

Zkuste si dva dny po závodě nechat udělat laboratorní odběr – zvýšené jaterní testy, rozházené vnitřní prostředí, srážlivost, někdy i srdeční enzymy (což lze zaměnit i za infarkt).  Navíc je to obrovská rána pro imunitní systém, protože prostě po takovéhle „pařbě“ musí pořádně uklidit.  Jste díky tomu náchylnější k nemocem, prochladnutí.

Je potřeba zregenerovat, odpočinout a obnovit zásoby glykogenu. Kvalitně jíst, hodně spát, dát tělu pohov. Je dobré se lehce vyklusat, vytočit nohy na kole, jít se vyplavat, do sauny – k rychlejšímu odplavení metabolitů. Pokud se místo toho za týden postavíte do závodu na několik hodin (v zátěži srovnatelné s maratonem), hrajete si s ohněm.

Nevím nevím, jestli se na další občerstvovačce budou rozdávat náhradní játra a ledviny ….. 

Bojuj nebo uteč?? 

Asi chápete, kam mířím – a příklady by mohly stačit. Zkrátka se mi zdá, že všude kolem stříká testosteron: všechna ta čidla,  budíky, Polary, Garminy, wattmetry a Stryd. Body v TrainingPeaks a segmenty na Stravě.

Každý máme jinou genetiku, jiné limity, jiné hranice. To, že Petr Vabroušek může závodit každý víkend, neznamená, že to má dělat každý hobík. A kdyby jste se ptali – ne, nebudete se pořád zlepšovat, pokud budete donekonečna navyšovat tréninkové objemy..

Na výkonnostní sport, pokud ho beru vážně, je třeba mít zdroje a kapacitu. Být zdravý, mít čas, prostředky a dlužno říci, že pokud mám ambice, měly by být v souladu s mými možnostmi. A je třeba přiznat, že z „hovna bič neupleteš“, takže pokud jsem si prostě nestoupnul do fronty, když se rozdávaly (například vytrvalostní) předpoklady,  můžu se v tréninku dřít donekonečna a budu nanejvýš průměrný.

Na druhé straně : kdo by se porovnával s Keňany a kde je hranice kvalitního výkonu? Jak pro koho (článek na toto téma je tady) a proto je potřeba rozvážit si poměr cost – benefit.

Je tu ještě jedna oblast, která je klíčová – stejně jako zdraví, čas a určitá míra talentu při správně nastavených cílech. Té oblasti říkám tzv. „emoční kapacita“.  Mám-li extrémní stres v práci, existenční starosti či potíže doma, výkonnostní sport zaměřený na výsledek je kontraproduktivní ve všech oblastech.  Nemohu okrádat firmu, kterou buduju, rodinu, nebo své tělo, kterému nedopřeju dost regenerace. A dobrý výkon stejně nepodám. Tím nemyslím, že si nemám vyběhnout do lesa vyčistit si hlavu, ale tlačit na výkon v další oblasti je zničující. Pro mé tělo, pro mé okolí, pro mé vztahy.

Pokud toho mám až nad hlavu, je rozumnější ubrat plyn a hodit si to kapku do pohody …. 

Ve švihu až do důchodu …..

Nerada bych, aby to vyznělo, že je lepší sedět na gauči a nehýbat se. Sport –  a pohyb vůbec je společně se zdravou stravou základ aktivního a dlouhého života.  A jsme u toho. Chcete závodit několik sezón anebo být aktivní a v kondici za deset, dvacet, třicet let…?? Pokud v tlaku na výkon pojedete delší dobu na „velkou placku“ a čekáte, že už příští sezónu přijde to ohromné štěstí, švihový důchodce z vás asi nebude – protože tělo to deset, dvacet či třicet let prostě nevydrží.

Říká se, že trénink je zdravý, ale závod už ne.  Závod je pro tělo extrémní zátěž jak po fyzické stránce, tak po stránce psychické. Přestože s tímto výrokem v zásadě souhlasím, na druhé straně je fakt, že závody fungují i jako motivace,  příležitost k setkání, jako vize, cíl …

Proto existují tréninkové plány a proto by měl každý sportovec (zvláště to platí pro hobíky) použít hlavu, nebo se poradit s někým zkušenějším, než si do diáře na každý víkend nasází závody.  Proto se závody dělí na „áčkové“, „béčkové“ a „céčkové“. A proto těch „áčkových“ prostě nelze absolvovat více než dva do roka.  Věřte,  že ani Petr Vabroušek nejezdí „áčkový závod“ každý víkend. Jen má tak skvělou výkonnost, že co je pro něj těžší trénink, je pro běžného smrtelníka výkon z říše snů : )

Proto je lépe poradit se s někým zkušenějším, nechat si udělat kvalitní tréninkový plán, a ten dodržovat. Poslouchat své tělo a nepřehlížet jeho signály. Prostě u toho kapku přemýšlet a nebo třeba i využívat chytré systémy jako je například MySassy.

Pokud uberete, i ty medaile zase přijdou … i když třeba jen za účast – radost může být úplně stejná, jako když jste „na bedně“…

První vlaštovky a happyendy

Byl jednou jeden špičkový triatlet. Na jaře absolovoval extrémní závod a chystal se na další extrém na podzim. Hlava chtěla. Moc a moc. Ale tělo bylo proti.  Únava, onemocnění, antibiotika, nemožnost pořádně trénovat. Nakonec se rozhodl  nejet.  Ten závod počká. Takových ještě bude…

A jeden hobík. Trénoval po nocích, šidil spánek, žil ve velkém stresu. Chtěl se ale postavit na start s ostatními a zase toho „dlouhého“ dát. Se ctí. Přišel zánět zubu,  únava, vyčerpání, nepovedený závod, vyhoření. Tak co, ještě jednou si zazávodit? Vydrží to tělo? Nebo to bude naposled?  Nakonec slot vrátil.

V obou případech vyžadovalo velkou dávku pokory poslat ego na dovolenou.  Oba si odpočinuli a  hodili tam na chvíli „večerníčka“.  Dobře udělali.

Život není závod, ale život je sport. A život je dlouhý.

K relaxaci je ideální využít závodní boty – odpočinek totiž dělá mistra ….:)