Expedice Adam 84 – expedice Naděje

Je skvělé, že vás titulek článku zaujal a že vás mohu přivítat u nás na blogu.

Moc obsahových textů jste tu v poslední době nenašli – to je pravda a má to více důvodů. On-line prostor je přehlcen informacemi, kurzy a webináři – a často jde ale kvantita na úkor kvality. My se chceme „držet svého kopyta“ a zveřejňovat pouze obsah, za kterým si stojíme.

Intenzivně pracujeme na členské sekci našeho webu, ale zároveň chceme dál uchovat osobní charakter kontaktu s našimi klienty. Zkrátka tak nějak nám připadá, že je lepší předávat své znalosti, zkušenosti a komunikovat naživo, individuálně, z očí do očí.

A tady na blogu občas najdete nějaké to zamyšlení, úvahu nebo textík, o kterém si myslíme, že by vás mohl zajímat. Dneska to bude textík, který je vlastně s tím vším co píšu v úvodu, v souladu.

Země roku 2024 …

Miluji seriál Návštěvníci, milovala jsem ho jako dítě a nedávno jsme ho celý sjeli s mými kluky Adamem (14) a Ondrou (9). Je neskutečně vtipný, vizonářský a nadčasový. Spousta věcí, které „vynalezli“ do seriálu Vorlíček s Macourkem jsou dnes věci denní potřeby – od komunikátorů až po amarouny. Trvalo to o dost méně než 500 let. Rovněž podezírám tvůrce filmu K Zemi hleď, že od Návštěvníků trochu opisovali. A s raketovým pronikáním umělé inteligence (AI) do nejrůznějších oborů lidské činnosti se stává Centrální mozek lidstva naší další realitou.

CML aneb AI

Není to tak dávno, kdy se kolem mě mihla informace, že AI  při zkouškách na medicíně zvítězila nad lékaři.  Následoval mailing s nabídkou kurzu on-line podnikání s AI. Upoutávka byla  – začněte využívat AI dříve, než vás všichni předběhnou. O dva dny později přišlo mé čtrnáctileté dítě z waldorfské školy s tím, že se nebude namáhat vymýšlet básničku, protože si s tím AI poradí lépe.  Vznikl náhodný shluk slov, ve kterém může kdokoli najít jakýkoli smysl.  

No a tak si Adam s Michalem sedli, a zadali AI vytvoření prodejního textu pro naše zátěžové testy.

… a  skláři nebudou mít co žrát.

Jasně, takhle vypadám jako typický rozbíječ strojů v manufakturách. Vždyť je to jenom databáze, která nemá vlastní inteligenci.  Pokrok nelze zastavit a AI může odstranit tupou dřinu a umožnit lidem věnovat se ušlechtilejší činnosti.

Zlatý věk?

Máme k dispozici tolik vynálezů,  technologií a pokroku, že bychom už zlatý věk měli žít dávno. Ale nějak se to zatím nepovedlo. Proč? Chyběla totiž  drobná, nepodstatná maličkost. Využívat technologie pro skutečné dobro.  Nejen zájmy jednotlivců, ale pro dobro lidstva a planety Země.

Vždycky to všichni mysleli dobře – a dopadlo to jako vždycky.   Kolikrát se už z dobrého sluhy stal zlý pán? Nemusíme chodit pro příklady daleko – vzpomeňte si na písničku V+W „Když ještě civilizace nebyla“ Ve finále se zpívá o tom, jak atomová energie zařídí ráj na zemi.  

No nezdá se,  že by se to úplně povedlo.

Potíž je v tom, že technologie by nám zlatý věk umožňovaly, kdyby naše mysl a srdce neuvízly ve středověku.

Zkrátka a dobře – všechny ty parádní objevy (od vynálezu kola až po „dar přítele Lasera“)  jakoby patřily do nějaké skvělé 5D dimenze a my si zatím žijeme tu svojí ukoptěnou 3D realitu, kde se mlátíme klacky po hlavě.

Arteficial evolution – aneb, tak trochu jiná evoluce

Zpátky k AI jako dalším skvělému vynálezu lidstva, které nám má zařídit ráj na zemi. 

Nezdá se vám, že si tak dlouho budeme všechno usnadňovat, odmítat vystoupit z komfortní zóny, až skončíme na kanapi, kde jen budeme mačkat tlačítko? Ocitneme se v bezpečném Matrixu, kde nám nic nehrozí  – nedej bože nějaká námaha?

Tak tomu tedy říkám selekční tlak a evoluce.

Využíváme čas, který jsme pokrokem získali k tomu, abychom se na úrovni lidstva stali lepšími? Jsme pokornější, soucitnější, pečujeme o svou duši? 

Potřebujeme ještě člověka?

Udělejme si takovou vizualizaci. Jaká by mohla být třeba medicína s AI?    Rozhodovací algoritmy vyberou ten správný postup, vyberou správnou vyšetřovací metodu, neodchýlí se od guidelines (a položme se na otázku, kdo a jak a s jakým účelem tyto guidelines bude tvořit),  zvolí správnou medikaci.  Všechno se zdá perfektní.

Ale kde zůstala lidská přidaná hodnota? Kde je lékař, který s pacientem pohovoří? Vyslechne jeho příběh, jeho stesky, zapojí svojí zkušenost a intuici? Svůj šestý smysl, své city – to co dělá medicínu skutečným uměním?  Vždyť často není důležitá  konkrétní pilulka, ale lidská přidaná hodnota, předaná víra ve schopnost uzdravení a naděje, že to dobře dopadne. 

A to odlišuje dobrého lékaře od dělníka medicíny – a co jiného než dělník medicíny je AI.    

V ostatních oblastech to může být totéž.

Prodejní texty se stanou matrixovým newspeakem, který bude mít za úkol přes určité algoritmy nalákat zákazníka. Ale energie, která je „za slovy“, ta  v těch textech nebude – kdo by ji tam také dal?  Ztratí se příběhy drobných podnikatelů, kteří staví svou službu na svém prožitku, zkušenosti, kterou předávají dále.

A co třeba právo? Ponechám na fantazii čtenáře, zda je dobré vidět lidské příběhy pouze jako souhrn paragrafů .. A můžeme jít dál. Školství. Ufff, u básničky to asi neskončí.

Tak trochu jiná normalizace

Nebudeme mít starosti s ničím – co koupit, na co se dívat, jaký mít ten správný názor.

Ztratí se autenticita. Lidskost. I s lidskými chybami.

Vše bude znormalizované, perfektní, umělé – jako silikonové barbíny s nafouklými rty, neustále se zvětšujícími ňadry a pokožkou vypnutou až na hranici prasknutí.

Přestaneme odlišovat  skutečnost a fikci.

Ztratí se city, emoce, srdce.   Ztratí se to, co nás dělá lidmi. 

Sami sebe zavřeme do klece umělého světa, ve kterém bude bezpečno a pohodlí, ale bude v něm chybět lidská duše, víra, naděje i láska. 

Docela by mě zajímalo, co by na to řekl spisovatel, dramatik a filozof Václav Havel.

Bůh nás snad nezatratí, ale radost z toho asi nemá.

Dost jsme na něj v té honbě za pokrokem pozapomněli.

Expedice Naděje 2024

Naděje ale umírá poslední a já ji stále vidím na úrovni jednotlivce.

Ten text, co AI vyprodukovala jako upoutávku na zátěžové testy nebyl úplně mimo. Ale ani to nebyl žádný zázrak.  Jako koprovka s vejcem – nenadchne, ani neurazí. 

Uznávám argumenty, že AI může nastavit „minimální úroveň nepodkročitelné kvality“. Nespadne most, který někdo blbě spočítá, nesrazí se vlaky, nebo vám doktor se třemi promile nepíchne do žíly koncentrovanou kyselinu sírovou.  Potud určitě dobře.

Ale nemůžeme přece všechno srovnat na nejnižší společný jmenovatel – to bychom se ocitli v tak trochu jiné normalizaci. Je třeba chtít něco víc, než pro všechny stejnou, minimální a sterilní kvalitu.

Přála bych si  doktora, který mě podrží za ruku,  přála bych si ve vlaku potkat milou průvodčí, která se mi podívá do očí a usměje se, nebo si koupit sýr z farmy, za kterým je lidský příběh. 

A přála bych si dědu Drchlíka ze seriálu Návštěvníci.  Centrální mozek lidstva (alias AI)  špatně spočítal dráhu komety, protože prostě stál nakřivo. Děda Drchlík přiříznul špalíček rybičkou, srovnal CML do vodováhy a vyřešil problém centrální stability.  Tím zachránil lidstvo, které vlastně zachránit nepotřebovalo.

Možná budeme AI využívat na databázi kontaktů nebo fakturace, ale myslím, že prodejní texty napíšu radši sama.  A ten on-line klub, který po večerech už nějaký pátek chystám asi bude ještě chvíli trvat. Možná nebude perfektní, ale bude lidský. 

A taky se přiznám, že občas nedodržuju guidelines, ale pokud to jen trochu půjde, budu si s lidmi v ordinaci povídat. 

a co na to Jan Tleskač? Jak se na AI díváte vy?

Komentáře