Biohacking 2.0: co jsme se za 100 let (ne)naučili

Často přemýšlíme, co by nám mohlo na cestě ke zdraví pomoci – hledáme tu nejlepší dietu, kupujeme „zázračné potraviny“ z druhého konce planety, máme plný šuplík výživových doplňků, glykemický senzor a u postele červené světlo. Trénujeme podle wattů, máme karbonové boty, využíváme osobní trenéry.

A přesto… nepřinesly nám civilizační vymoženosti místo zdraví spíše civilizační onemocnění?

Dožíváme se smrti ve zdraví?

Jsme štíhlejší? Výkonnější? Asi těžko … 

Řekněme, přesně před sto lety, v roce 1926.  Kolik lidí mělo takovou nadváhu jako dnes? Byla to doba první republiky, tehdy vzkvétal sport, tramping a hrál se jazz. Možná si to idealizujeme, ale přesto .. Na dobových fotografiích vidíme šik kočky (ani morbidní obezita ani anorexie) a vyšvihané hochy, kteří možná nejezdili ironmana,  ale fyzičku měli solidní.  

Mladší historie? Fajn, mrkněme se na západ od našich hranic. Četníci za St. Tropez nehonili po plážích obézní turisty, ale kluky a holky, za kterými by se leckdo otočil.  Že je to jen film? Dokumenty a statistiky nelžou.  

Zkrátka a dobře, obezita, která jde ruku v ruce s nadbytkem nekvalitní stravy a nedostatkem pohybu je problém posledních dvaceti let.

Ještě před padesáti lety neměl auto zdaleka každý a zpravidla sloužilo jen k přepravě na chatu (kde se většinou od pátku do neděle pracovalo na zahradě). Do zaměstnání či do školy se chodilo pěšky či MHD, na vesnici bylo běžné, že i několik kilometrů denně. Kdo si chtěl doma zatopit, musel do sklepa pro uhlí (a když přijeli uhlíři, tak ho také složit).

Modrá zóna za českou pecí  

Půjdeme-li více do historie a na venkov – práce na poli či na záhumenku, drobná domácí zvířata, zahrada, včely, sad. V jaké kondici museli být třeba voraři, kteří po splavení dřeva (a to byla práce pro opravdu tvrdé chlapy) šli z Prahy pěšky na Šumavu, nebo horníci, kteří byli na šichtě dlouhých dvanáct hodin a pak šli patnáct kilometrů domů?

 Leckterý vrcholový sportovec by se možná šel schovat.

Modré zóny?  Ale prd.  Biohacking znaly už naše pra(pra)-babičky.  Jen to tehdy nebylo tak cool.  Chodit spát se slepicemi, jíst do polosyta, pro vodu si dojít ke studánce, občas se postit a v neděli zajít do kostela. V létě pracovat venku na sluníčku, na zimu zpomalit, píchnout prase naložit soudek zelí a odpočívat u kamen.  Chleba našich babiček byl kvalitativně jinde – poctivě vykvašený, obilí které často dozrávalo ještě ve snopech bývalo i naklíčené, pšenice nebyla tolik vyšlechtěná, jedly se prostší a obyčejnější jídla.  

Husákovy děti a „vzpomínky na Afriku“ 

Samozřejmě, že to za minulého režimu nebylo skvělý, to je jasný.  Před časem jsme probírali, co tehdy bylo/nebylo k sehnání a jak jsme třeba večeřeli, jak se pohybovaly ceny potravin a jaká byla kupní síla.  Upozorňuju, že mi v roce 1989 bylo třináct, takže to nejsou žádné vymyšlené vzpomínky.

Šunku jsme mívali celkem vzácně. O víkendu byl svátek mít na stole kuře a rybí filé byla jedna z nejlevnějších potravin. Ze zeleniny jsme v zimě měli jen mrkev ze zahrádky, populární giganty či kysané či kedlubnové zelí (což jsem nesnášela) a z ovoce kubánské pomeranče.

Moje maminka vždycky byla štíhlá a vařila a doposud ve svých 80+ vaří poměrně zdravě. U nás doma nebyla nikdy hitem klasická česká kuchyně – omáčky a knedlíky jsme mívali jen výjimečně. Večeřeli jsme zpravidla nějakou polévku, chleba s pomazánkou, taky u nás frčela tradiční jihočeská bramborová jídla – a to i o víkendu – škubánky nebo uhlířina. Pokud zbyly, tak jsme se o ně se ségrou popraly a opékaly jsme je na pánvi.

Když jsme se nad něčím ošklíbaly, slyšely jsme akorát: „Nemysli si, že dostaneš nějaké náhradní jídlo“ a nebo druhou variantu, tu měla v oblibě babička „Co by za to daly děti v Africe“. 

Biorobotem snadno a rychle? 

Přijde mi, že je to samý extrém. Na jedné straně plné vozíky ultrazpracovaných potravin, diabetes, morbidní obezita a Ozempic, na druhé straně se shání nejlepší kokosový ořech z Tahiti nebo argentinské hovězí, řeší se, které magnesium je lepší a jestli si máme dát lososa z farmy nebo radši nic.  

Kdekdo z nás si monitoruje plno fyziologických funkcí. Začíná to nenápadně, od „obyčejného“ sledování tepové frekvence při tréninku, přes spánkové skóre a regeneraci (Oura, Whoop, různé typy chytrých hodinek,systémy MySassy či dnes její populární verze Elonga), plánování tréninku dle exaktních metrik (sledování výkonu ve wattech), kontinuální monitoraci EKG až po trvalý záznam glykémie či teploty tělesného jádra.

Přátelé, není to trochu úlet? Pokud máme všechny tyhle data, umíme je také správně interpretovat? Umíme to opravdu využít? Potřebujeme skutečně všechny uvedené systémy na to, abychom pochopili, co s námi udělá deset piv za večer?  Aby nás Apple pochválil, že nám roste VO2max, když vyjdeme po schodišti tři patra? 

Přiznejme si, že žijeme v toxickém světě a hledáme z něj pomocí technologií, vychytávek, stravovacích systémů a výživových doplňků cestu ven.  Místo toho, abychom byli co nejvíce venku, pracujeme v openspacech, místo fyzické práce sedíme za volantem a pak to doháníme ve fitku, jíme průmyslově zpracované potraviny a snažíme se to dohnat nějakým svatým grálem z druhé půlky světa.

Vědomá střídmost …

A tak si někdy říkám, že méně je opravdu více. Nemusíme to tolik hrotit. Stačí trochu ubrat a začít přemýšlet o tom, co skutečně potřebujeme. Aby se nám z cesty za zdravím a aktivním životem nestala další honba – tentokrát za všemi „pičičmundami“, které doporučuje kdejaký influencer.

Musíme opravdu znát svůj mikrobiom a DNA? Potřebujeme superpotraviny, které jsou bio-ezo-fair-trade, dovezené přes půl zeměkoule a zpracované za zpěvu manter? Nebo nám často stačí ráno se projít, když vychází sluníčko, v zimě si dát domácí kysané zelí a občas si odepřít večeři?

Nemusíme tomu říkat modré zóny, biohacking nebo longevity.
Říkejme tomu prostě vědomá střídmost.

Zkusme se občas zastavit a zamyslet nad tím, co nám opravdu dává smysl – a co je jen tlak, kterému podlehlo naše ego. Aby se z toho, co nám má prospívat a dělat nás spokojenějšími, nestal další krysí závod. Jen s jinými kulisami.

Cardiolab „biohacking“ pro rok 2026

Klíčem je rovnováha. Myslím, že je fajn využívat chytrá řešení, naučit se svoje tělo znát, mít dobrou zpětnou vazbu co nám prospívá a co už ne a případně se poradit s někým, kdo tuhle cestu prošlapal za vás. Nezapomínejme ale na to, že tohle všechno můžeme stavět na jednoduchých, úplně obyčejných věcech, které nic nestojí.

Nejlepší věci jsou opravdu zadarmo. Stačí si vypnout v podvečer mobil a zapnout ho až dvě hodiny po probuzení, udělat si příjemný ranní rituál (klidně otužovací nebo meditační), projít se s pejskem nebo si zacvičit na sluníčku, postarat se o zahrádku a vyjet si s přáteli a dětmi o víkendu na kole. Nepřejídat se, nejíst nesmysly a nebílit v noci ledničku. A že na to není čas? Stačí mrknout, kolik proscrollujete na chytrém mobilu.

Nejde tady o nic více a nic o méně, než o převzetí zodpovědnosti za své zdraví a aktivní prevenci – to za nás neudělá žádný lékař, politik ani zdravotní pojišťovna. A vyplatí se začít výrazně dříve, než se objeví nějaký problém.

V CardioLabu přesně takhle pracujeme – propojujeme moderní technologie a poznatky s tím, co fungovalo našim předkům. Najít rovnováhu mezi daty z hodinek a intuicí těla, mezi metabolickým senzorem a prostým vnímáním hladu, mezi tréninkovým plánem a radostí z pohybu. 

To je cesta ke zdraví, která nám dává smysl. S respektem a inspirací rokem 1926, ale životem v roce 2026.