MarathonLab IKEM – mýty a fakta

Světem sportovních sociálních sítí nyní hýbe zveřejnění studie pražského kardiocentra IKEM.

Studii znám, je svým způsobem unikátní a poskytuje velmi cenná data. Bohužel si myslím, že tak jak byly výsledky komunikovány, a jaká se kolem celé věci strhla lavina reakcí a jakým způsobem to převzali novináři a média nebylo zrovna šťastné. Po přečtení pouhých titulků a bez hlubší znalosti věci si lze udělat závěr, že sportovat je nebezpečné a nezdravé – a nebo šmahem odsoudit lékaře. Zkusíme se na to trochu podívat.
Práce lékařů IKEM si nesmírně vážím i proto, že jsem měla možnost tu několik let v kardiocentru pracovat a získat spoustu profesních zkušeností. V IKEM se dělá špičková medicína, špičková kardiologie, a musím říct, že přístup k pacientům je zde naprosto skvělý.  Děkuju všem těm, které znám a jsou mými kamarády a kolegy.

Studie MarathonLab

Na jaře loňského roku lékaři pražského kardiocentra IKEM designovali observační studii ve spolupráci s RunCzech běžeckou ligou. V kostce se jednalo o to, že oslovili amatérské běžce, kteří plánovali běžet pražský maratón 3.5.2019 a testovali vliv zátěže na jejich organismus. Celkem bylo ve studii 97 běžců, včetně těch, kteří běželi maratonskou trať poprvé v životě. Den před závodem jim byl proveden krevní odběr a lékařské vyšetření včetně EKG a echokardiografie (ultrazvuk srdce), totéž bylo provedeno po dokončení závodu a poté další den (24 hodin po závodě).  Lékaři měli přístup k záznamům ze sporttesteru a každý ze studie vyplnil vstupní dotazník. Mimo jiné se zjišťovalo, jaký objem přípravy daný běžec před závodem absolvoval.

Motivací pro tento projekt  bylo několik případů tzv. multiorgánového selhání, které v lepším případě skončily transplantací jater, v horším případě fatálně.  Cílem bylo zkusit vytipovat rizikové faktory pro podobné situace a snažit se jim předejít.

Nemám přístup k detailním datům ze studie, ale znám několik běžců, kteří se studie účastnili (a přístup k jejich výsledkům) a byla jsem pozvána na přednášku, kde se první výsledky prezentovaly. Proto berte mé vyjádření jako vyjádření poučeného laika, nikoli jako investigátora studie 🙂

Celá interpretace výsledků se odehrála na základě tohoto shrnutí:

A závěr lékařů  IKEM, který je publikovaný na jejich oficiálních stránkách je ten, že amatérští běžci mohou riskovat své zdraví.

Toho se zdatně chopila média a bulvár. Ve finále jsme se mohli přečíst titulky, že 70% běžců si poškodilo srdce – což by od běhání odradilo asi i ostřílené borce.

Jenže od  správné interpretace k dezinterpretaci a bulvárnímu vyznění je jen krůček. Zkusme si to rozebrat.

Testovaní běžci a jejich výběr

Do studie bylo vybráno celkem 97 běžců (na pražském maratonu ale startuje cca 10.000 lidí).

Do jaké míry byl vzorek průřezový a reprezentativní můžeme spekulovat.  Každopádně jedno z inkluzních kritérií pro výběr „studijního materiálu“ byl předpokládaný čas 3.30 a horší.  Samozřejmě, že v celkovém objemu startujících je takových běžců většina, protože největší masa (medián) běžců  na pražském maratonu dobíhá někde okolo 4.00-4.15 (muži) a 4.30 (ženy). Proto ti, kteří jsou na levé straně Gaussovské křivky ze studie automaticky vypadávají.

Další věc je, že do studie se budou určitě spíše hlásit ti, kteří cítí, že mají problém a chtějí se „zadarmo“ ujistit, že jsou v pohodě. Ten, kdo v pohodě je, nebude mít takovou motivaci čekat po závodě dvě hodiny na krevní odběr a na echokardiografii a půjde místo toho oslavit medaili do hospody.

Díky kriteriím výběru jsou tedy vyloučeni profesionálové a výkonnostní běžci, tedy ti, kteří se přípravě věnují dlouhodobě  a systematicky, jsou schopni pracovat s výkonem, zátěží a mají se závodem zkušenosti.

Ve skupině zahrnuté do studie se tedy častěji jedná o nadšené amatéry, zkrátka o čistokrevné hobíky a age-groups sportovce. Tato skupina běžců často netrénuje systematicky, trénuje nevhodně, trénuje všelijak.  Patří sem takoví, kteří si to jdou jen tak „zkusit“, i ti, kteří běží podobný závod poprvé.  Stejně tak není málo běžců, kteří běhají spíše nahodile, v lednu se rozhodnou, že poběží maraton a v květnu se postaví na start (sama jsem k nim kdysi patřila). Možná, že tam byl i někdo takový, kdo se vsadil v hospodě že to dá a sázka proběhla týden před závodem. Proto bych informaci, že se vybraní běžci na závod připravovali, brala s rezervou. Co kdo považujeme za rozumnou přípravu  se bude pravděpodobně dost lišit.

Důkazem budiž to, že nikdo z vybrané skupiny  (s výjimkou jednoho mého kamaráda, který běžel  pod 3.30 a jako cílový čas napsal 3.35 aby ho vybrali:) neběžel vyrovnaný nebo negativní split a těch, kteří neměli velký „odkap“ bylo jen málo ( a jejich výsledky byly lepší). To svědčí o nedostatku zkušeností s tréninkem i tratí.

Závěr:  

Inkluzní kriteria jsou zcela jistě důvodem chybné interpretace výsledků.  

Ve studii vůbec nebylo řešeno, jaký výkon vzhledem ke své kondici testovaní běžci podali, na jakém běželi například IF (intenzity factor), tak abychom mohli získané údaje vůbec zasadit do nějakého kontextu.

Dlužno ale podotknout, že vybrat takovouto skupinu běžců bylo záměrem. Cílem studie bylo posoudit riziko poškození organismu u těch, kteří nejsou dostatečně připraveni. 

Bohužel tím pádem ale chybí to  důležité a to je srovnání. Srovnat výsledky profesionálů, výkonnostních běžců, hobíků i maratonských „paniců“ by mohlo přinést zajímavější data.

Rizikové faktory onemocnění srdce a cév a další onemocnění

V závěru studie je uvedeno, že běžci nejsou obecně zdravější než běžná populace.  Mají víceméně stejnou rodinnou zátěž (to je samozřejmě logické), vyskytuje se u nich astma, vysoký krevní tlak a porucha metabolismu tuků. Co si pamatuji z prezentace, bylo tam i slušné procento běžců s nadváhou.

Doplňuji ještě, že se ve skupině vyskytly dva běžci, u kterých byla diagnostikována vážná srdeční vada a jejich nálezy kardiocentrum dále řeší.  To se ale v běžné populaci děje – a tento fakt je dán právě výběrem běžců.

Do studie šli ti, kteří představují běžnou populaci. RunCzech liga je pro každého, jde o velké městské běhy pro širokou veřejnost. Pokud by podobná studie byla dělána na závodech, kam chodí jen výkonnostní běžci a ti, co už něco umí, dopadla by úplně jinak. Nechci tím pražský maraton nijak shazovat, ale pravda je, že v limitu 7 hodin se to dá svižnou chůzí i ujít!

A poznámka pod čarou ohledně vysokého krevního tlaku. Pokud bychom brali v potaz fakt, že v běžné populaci je hypertenze velmi častá (nad 45 let ji má 50%mužů), dejme tomu. Na jiném místě ale IKEM uvádí, že 90% běžců se s ničím neléčilo. Znamená to, že skutečně nově diagnostikovali cca 45 běžců jako hypertoniky? Nebo šlo o jednorázově změřenou hodnotu,  kde může mít vliv i předzávodní stres?

Stejně tak nadváha – hodnocení bylo děláno pouze přes BMI, což nebude u běžců příliš přesné. Trénující a sportující populace může mít relativně vyšší BMI z důvodu vyššího procenta aktivní tělesné hmoty, nikoli pro vyšší množství tuku.

Závěr: 

To, že vybraní běžci na tom byli,  co se týče rizik téměř stejně jako běžná populace mě nijak nepřekvapuje.  Vybraná skupina testovaných sportovců totiž reprezentativním vzorkem populace podle mého názoru je.  

Nijak to ovšem neznamená, že tato rizika a onemocnění běžci mají proto, že sportují –  a to bohužel leckde v médiích a diskuzích díky chybné interpretaci zaznělo!!

Naopak, spousta lidí začíná sportovat, aby si prodloužili aktivní život, zlepšili kondici a tato rizika eliminovali – a to je přece skvělé.

To co je ale mnohem podstatnější je jiná otázka: jak na tom budou tito  běžci za 10-20 let? Budou díky tomu, že sportují, mít stejné riziko jako jejich nesportující vrstevníci?

Moje odpověď je, že ne.  Pokud u běhu toho vydrží, budou na tom výrazně lépe.

Srdeční enzymy

70% běžců má poškozené srdce  – to bylo panečku sousto pro bulvár!!  Takže zahodit kecky, sednout si radši do hospody, protože na maratonu číhá zubatá s kosou a už to sviští!!

Zkusme to prosím jinak.   Srdeční enzymy (bylo diagnostikováno několik druhů troponinů aby byly hodnoty přesné)  jsou nepřímým indikátorem poškození srdečního svalu. Nacházíme je zvýšené například u infarktu myokardu, plicní embolie, srdečního selhání a podobně.

Často se ale jedná o tzv. nespecifický nález.  Zvýšení enzymů při  extrémní vytrvalostní zátěži je mnohokrát popsáno, ale co vím, tak se nikdy neodebíral takto velký vzorek dat a nehodnotil se kvantitativní vzestup vzhledem ke kvalitě absolovaného výkonu. To je zcla unikátní a dá se s tím určitě velmi dobře analyticky pracovat, nicméně to neznamená, že by to pro běžce nutně znamenalo nějaký problém.

Vyšší enzymy byly nalezeny u těch, kteří tzv. „přepálili tempo“, a já osobně bych to dávala do souvislosti s větší dobou zátěže ve smíšené zóně blížící se ANP a právě vyšším IF, než by měl být.  Vzestupy kardiospecifických enzymů byly u těch, kteří závod prostě „nezvládli“ až tisícinásobné, což už úplně normální není.

Za normálních okolností hodnoty zase klesnou (což se stalo i u testovaných sportovců) a laboratoř se zase upraví. Přirovnala bych to k tomu, že pokud půjdete do hospody, dáte si deset piv a druhý den si necháte udělat laboratorní odběr na jaterní testy, asi to také žádná velká hitparáda nebude.  Neznamená to, že máte cirhózu jater a umíráte. Stejně tak, když běžíte maraton, tak  nemáte ani infarkt.

Vsadila bych se, že pokud by i někdo z „výkoňáků“ či profesionálů nerozeběhl dobře a počíhali bychom si na něj v cíli se stříkačkou, strhne laboratoř stejně jako Dorota Máchalová strhla v pekle váhu.

Závěr: 

Skutečné poškození srdce ve smyslu infarktu či srdečního selhání nikdo z testovaných neměl. To neznamená, že maraton je vždy a pro každého za každých okolností bezpečný. Je třeba znát svůj zdravotní stav, nestavět se na start netrénovaný, nemocný, nepřipravený.

….Já osobně jsem typický „nepřepalovač“, takže na trase zbývá čas rozdávát úsměvy a polibky 🙂  nicméně  kdysi jsem si také nechala udělat po závodě laboratorní rozbor – srdeční enzymy jsem měla zvýšené a dokonce jsem měla i docela významné změny na EKG. 

Selhání ledvin

Stejně jako u troponinů  – nejedná se o skutečné selhání ledvin, ale o zhoršení laboratorních výsledků v důsledku dehydratace.

Každému normálně myslícímu sportovci je jasné, že pokud bude pít málo, zhoršuje se tím jeho výkon a že je třeba tekutiny přiměřeně doplňovat. Většinou to funguje tak, že to, co neupiju cestou, dopiju v cíli a všechno se normálně upraví. To, že občas mám po závodě růžové čůránky se taky občas stane, je to dané rozpadem krvinek v plosce nohy či drobnými rupturami ve svalech. Zdravé tělo se s tím rovněž vypořádá,  jako prevence vcelku fungují normální kompresky.

Pokud by se tento stav vystupňoval do extrému, selhání ledvin z tzv. prerenálních příčin samozřejmě hrozí, proto je důležitá prevence.

To co se hodně zdůrazňovalo na přednášce, bylo riziko tzv. heat shocku, tj. orgánového selhání z přehřátí u závodů v extrémních klimatických podmínkách. Riziko stoupá s délkou trati a tady je jistě zapotřebí osvěta a zajištění závodu.

Závěr:  

Žádný z testovaných neskončil na dialýze, jak to možná mohlo na první pohled vypadat. To co je uváděno jako poškození ledvin je ve skutečnosti tzv. prerenální selhání v důsledku dehydratace.  Do určité míry se jedná o normální záležitost, míra zhoršení tzv. „renálních parametrů“ je přímo úměrná tomu, kolik při závodu ztratí běžec tekutin.  Doplňovat tekutiny při i po závodě je nutnost a je třeba volit pokud možno izotonické roztoky.

Za hrubou chybu například považuji podávání kofeinových nápojů a stimulantů na občerstvovacích stanicích (Redbull), čehož jsme občas svědky (nikoli tedy na RunCzech závodech).  Já osobně to považuji za extrémně rizikové a mělo by se to zakázat!!   

….. Rozhodně je menší riziko si po dostatečném doplnění nealkoholických tekutin dát ještě jedno pivko od cesty a zapít pěkný osobáček, než na občerstvovačkách chlemtat Colu či Redbull. 

Závěrem:

• Studie je zcela unikátní a posbírala obrovskou spoustu cenných informací. Je skvělé, že tým lékařů IKEM do toho šel a celé to zorganizoval – nebyla to určitě žádná sranda.  Celé to má neskutečný potenciál – a může to mít ohromný pozitivní vliv nejen na běžeckou komunitu, ale i na nesportující veřejnost a prevenci srdečně cévních onemocnění. Vždyť i tím, že profesor Pirk, ikona české kardiochirurgie sám sportuje, běhá, účastní se RunCzech ligy a má na svém kontě nespočet maratonů je neskutečně inspirativní. V tomto kontextu považuji interpretaci výsledků studie za obrovské „PR“ selhání.
• Riziko není běhat, běhat maraton, nebo obecně sportovat. Riziko je nesportovat. Ten, kdo se aktivně nehýbe, má stejné riziko srdečně cévních onemocnění jako kuřák. Sport je (spolu s kvalitní stravou) jediná efektivní prevence ke zdravému srdci. Je to to, co můžete udělat každý den tak aby váš život byl aktivní, byli jste ve skvělé kondici za deset, dvacet, třicet let.  Lékaři vám dají léky. IKEM vyřeší průšvih. Ale každodenní prevence je na vás.

Ten zmiňovaný kamarád, který běžel vyrovnaný split  je kluk 60+. Záměrně píšu kluk, protože pán se na podobné typy lidí fakt nehodí. Před pár lety měl dvacet kilo nadváhy a obrovský stres v zaměstnání. Co se týče kardiovaskulárního rizika na tom moc dobře nebyl.  Lékaři by to řešili až v okamžiku, kdy by měl našitých pět bypassů a defibrilátor. Léky na srdce, na cholesterol, na „ředění krve“. Trochu pozdě na prevenci ne??  On ale všechno změnil. Pustil práci, která ho nebavila, hodil se do pohody, změnil stravu a začal běhat. Postupně si vybudoval skvělou kondici, trénuje systematicky, ale nikoli „přes čáru“, žádné léky nepotřebuje, má dvacet kilo dole a vypadá o 20 let mladší. Pravidelně vyhrává age-groups a užívá si cestování po evropských městech za velkými maratony.

Ve studii se nemluví o těch, kteří tím, že začali běhat své riziko snížili. Ve studii nejsou příběhy jednotlivých běžců. Studie neukáže, že změna životního stylu otáčí kormidlo vaší životní prognózy.

• Netvrdím, že maraton je bezpečný pro všechny. Každý, kdo se postaví na start by měl o svém těle něco vědět – právě proto, že sportuje. Maraton by neměl být survival pro nepřipravené rádoby-běžce. Pokud se někdo rozhodně ho absolvovat, měl by znát svůj zdravotní stav, vědět o rizicích a adekvátně s nimi zacházet. Se sportovci pracuji a souhlasím, že například neléčený vysoký tlak je dost častý a může to být obrovský průšvih.  Na start se nemá postavit nikdo s tím, že si to jde jen tak zkusit. Nikdo,  kdo se týden předtím vsadí v hospodě, že to dá.

……RunCzech má sice všechny závody perfektně zajištěné, ale i tak –  lepší je se se sanitkou fotit, než s ní odjet …

• Podle počtu těch, co závod dokončují, souhlasím i s názorem, že propustnost závodu je příliš velká a k podobným excesům svádí. Pokud by limit na maraton bylo řekněme 5.30, spousta problémů by se eliminovala sama.
• Maraton je těžký, závod sám o sobě není úplně zdravý, ale za to je krásný. A skutečně JE  pro všechny. Není jen pro elitní sportovce a to je dobře. Maraton je výzva a v tom je jeho obrovský potenciál. K výzvě je totiž třeba přistupovat s pokorou. Maraton je cesta. Vyžaduje systematickou přípravu, zodpovědnost, pravidelnost. Pak ho zvládne opravdu každý hobík.  Z dlouhodobého hlediska je to nejlepší na maratonu právě ta nutnost systematické přípravy. 

Finale grande

Abych to uzavřela : nebojte se běhat, ale buďte rozumní. Klidně se vsaďte i v hospodě, že  maraton dáte, ale vsaďte se nejmíň rok dopředu (pokud s během začínáte od nuly tak radši dva) a zodpovědně se na to připravte. Nechte si udělat „technickou“ na srdce, ujistěte se, že jste zdraví, kvalitně jezte, dostatečně odpočívejte a poskládejte si správně trénink.

Zkuste nejdřív desítku, pak půlmaraton a uvidíte. Ono to půjde.  Třeba zůstanete na poloviční distanci a možná se začnete každý rok v květnu scházet na Staromáku s podobnými  týpky,  abyste si užili oslavu, setkání, běžecký svátek.

A dá-li běžecký bůh, půjde to tak ještě dlouhé roky až vaši vrstevníci budou jen sypat ptáčkům a chodit si vystát frontu na léky. RunCzech nám k tomu dopomáhej, díky !!