Měl to být reparát za loňský nedokončený Ironman a útok na čas těsně nad deset hodin. Místo toho přišla mlha, zima, déšť, vítr o rychlosti 70 km/h a maraton, který se změnil v survival. Michal nakonec doběhl do cíle po 11 hodinách a 33 minutách. A zatímco výsledková listina ukáže jen číslo, tenhle závod ukázal něco mnohem zajímavějšího: jak těžké je poznat, kdy ještě zabrat, kdy ubrat a kdy už je čas říct dost.

Děti, máte rádi Večerníček? A pamatujete si na Radovanovy radovánky? Jak se malý Radovan radoval, že kopřivy tak strašně krásně pálí a voda je tak krásně studená?

Připomínáme si s kamarádem Davidem tenhle Večerníček na Wintermanu každoročně cestou z Jakub na Ještěd.

„Jéé, ta voda je tak krásně studená! A to nám dneska tak krásně prší a fouká!“

A tak podobně.

No a přesně takový byl vlastně i Michalův IRONMAN Tallinn.

Nevím, jestli si říkal společně s Radovanem, že je to paráda, jak vymrzl na startu, a že si na běhu lepší počasí opravdu nemohl přát. Spíš ne.

Každopádně měl tenhle závod něco z „Winterman-vibe“, jak se dnes mezi generací Z říká. A nebyla to jen obří pláštěnka, ve které jsem pobíhala kolem trati.

Bylo by fajn to vzít od začátku 

Kvůli mému úrazu jsme letos nevyrazili ani na zájezd do Švýcarska (Swissman), ani na Slovensko (Oravaman), a ani jsme nestrávili pár hezkých dní ve východních Čechách (IM Hradec).

Místo toho jsme za letošní vrchol dovolené zvolili závod v Estonsku, který jsme se rozhodli pojmout jako roadtrip s třešničkou na dortu – Michalovým druhým startem v klasické IRONMAN sérii od roku 2012.

Loni na Emilia-Romagna nedokončil kvůli pádu na kole, takže jsme plánovali pěkný reparát s odvážným výkonnostním cílem – ve věkové kategorii 55+ zajet čas těsně nad deset hodin.

Vyrazili jsme autem a cestu pojali tak, že se po závodě ještě porozhlédneme po Pobaltí, poznáme nové kraje a porovnáme realitu se zkušenostmi nabytými četbou knih.

Během předzávodní rozpravy zazněla nenápadná, ale klíčová větička:

„Pokud máte v Tallinnu problém s počasím, můžete si být jistí, že za chvíli bude úplně jiné.“

Jak prorocké.

Dva dny před hlavním závodem bylo krásně. Ondra se postavil na start závodu na 1500 metrů s výsledným časem 5:35 a Adam se zaregistroval na Sunset Run, kde zaběhl krásných 18:59 na 5 km.

Oba kluci dostali parádní medaile a počasí bylo na jedničku.

Počasí se mění každým okamžikem

V sobotu ráno byla ovšem mlha a zima jak v Rusku.

Voda v jezeře měla 18 stupňů, těsně nad hranicí, kdy by byly povolené neoprenové ponožky. A tohle kombo zkrátka Michalovi nesedlo.

Má Raynaudův syndrom a s otužilostí si úplně netyká, takže problém začal vlastně ještě dřív, než závod vůbec začal.

Start se kvůli silné mlze nad jezerem posunul asi o 45 minut a závodníci mezitím čekali. Organizátoři nakonec zajistili dobrovolníky na paddleboardech, takže plavání naštěstí nebylo zrušeno, ale Michal už před startem prochladl a měl bílé prsty na rukou i nohou.

Na to, že v nich prakticky neměl cit, zaplaval parádně za 1:04, ve stejné minutě jako první závodník v jeho AG. 

Pak přišlo kolo.

A s ním jedno z těch malých závodních rozhodnutí, která v danou chvíli vůbec nevypadají zásadně, ale po několika hodinách mohou mít překvapivě velké následky.

Nevzal si přes kombinézu teplejší dres ani pláštěnku.

Všichni ostatní vyráželi nalehko, tak přece nebude ztrácet watty ani čas.

Čtrnáct stupňů přece není nic dramatického. Člověk se zahřeje raz dva. Jak kdy.

Trvalo 180 kilometrů a 5 hodin 17 minut, než se předpoklad, že se člověk jízdou zahřeje, ukázal jako chybný. Mimochodem, první půlku zajel za 2:29, takže účtenka za ztrátu energie přišla až v té druhé. 

Zkrátka, aerodynamika nebyla jediná veličina, kterou bylo potřeba optimalizovat. Přesto po skončení cyklistické části vypadalo všechno skvěle.

Když jsme počítali mezičasy, osobák někde těsně nad 10 hodinami byl stále naprosto reálný.

Stačil vlastně „jen“ normální solidní maraton.

Normální solidní maraton se ovšem jaksi nekonal.

První okruh vypadal ještě docela dobře, ale pak začalo pršet a foukat. A letní deštíček to zrovna nebyl.

Napršelo 30 mm a vítr foukal v nárazech až 70 km/h. Ti, kteří byli ještě na kole, se ocitli v nezáviděníhodné situaci, a ani na běžecké části závodu to nevypadalo o mnoho lépe.

Závodníci běhali zabalení v termofoliích, bojovali s křečemi, ti šťastnější ještě běželi a ti méně šťastní přecházeli do chůze. Mnoho závodníků odstoupilo.

„Tallin weather – fucking weather!“ 

Stojíme s Adamem a Ondrou u trati. Přece nebudeme sračky a nezalezeme do Mekáče – tam si zajdeme jen oklepat deštník a koupit kafe, do kterého mi stejně hned naprší. Taháme povzbuzující hesla až z paty, sledujeme tracking a fandíme Michalovi i celé české výpravě.

Michal ale od druhého okruhu začíná zpomalovat. A logicky – čím pomaleji člověk běží, tím méně tepla vyrábí. Močový měchýř se mezitím změnil v průtokový ohřívač a „obyčejný Ironman“ se mění v survival.

Plán na deset hodin mizí v propadlišti dějin. Plán na osobák taky.

Přichází klíčový okamžik, který může na dlouhých tratích nastat a který je možná daleko zajímavější než samotné watty, mezičasy a výsledkové tabulky.

Co teď? 

Přijmout, že dnešní den prostě nebude dnem na osobák, ale závod může pokračovat? A kdy už naopak další pokračování není odhodlání, ale jen ego a zbytečné riziko? Tenká hranice.

Přesto v čase 11:33 od startu zazněla kouzelná věta: „You are an Ironman.“

Na pokraji smrti mrazem, ale stálo to za to.

Poprvé od roku 2012 v cíli klasické IRONMAN série.

Kdyby člověk viděl jen výsledkovou listinu, řekne si možná:

Na „dědečka“ v AG 55+ slušný.

Když ale víte, že ten čas vůbec neodpovídá tomu, co měl natrénováno, že ještě po kole vypadal úplně jiný výsledek jako velmi reálný, a co se pak odehrálo na maratonu, má těch 11:33 najednou úplně jiný význam.

Výsledek bez kontextu je totiž jen číslo.

A já jsem na „svého ironmana“ fakt pyšná.

Sice pár hodin trvalo, než se posbíral v cíli, jeden den jsme strávili na apartmánu, měnili propocené peřiny a vařili čaj, ale nakonec mohla začít druhá část naší dovolené – poznávačka Pobaltím.

Na sever, náčelníku! 

Historické centrum Tallinnu rozhodně stojí za návštěvu, ale já osobně dávám přednost přírodním zajímavostem.

Jak říkám, chvílemi jsem si připadala, jako bych se ocitla v knížce Děti z Bullerbynu.

Severní pobřeží Estonska a Balt mají neopakovatelné kouzlo. Prošli jsme úžasná rašeliniště národního parku Lahemaa, já si projela pobřeží na kole a navštívila nádherná místa prakticky bez turistů.

Mimochodem, dějiny Estonska jsou poměrně pohnuté a člověk si na ně na mnoha místech sáhne velmi zblízka.

Cestou zpátky jsme se zastavili v Rize, a vrcholem cesty byla Kurská kosa, kterou jsme projeli na kole všichni ve stylu kavárna – oběd – panoramata.

Všude, ať už v okolí Tallinnu nebo právě v Litvě, byla fantastická síť cyklostezek, fungující infrastruktura, minimum turistů a nádherná příroda i architektura.

4500 kilometrů autem, pět států, necelé dva týdny a jeden závod, na který se nezapomíná.

Krásný závěr prázdnin, řekla bych.

Poučení z krizového vývoje

Uznávám, že pokud máte „áčkový“ závod tohoto typu jednou ročně, stojí vás spoustu energie, konzistentního tréninku i peněz, mohl by mít člověk po podobném zážitku tendenci hodit ručník do ringu, na všechno se vykašlat a začít sypat ptáčkům.

Přátelé, to je pěkná blbost.

Dělejte, co vás baví, co máte rádi a co vás dělá šťastnými. Jeden nepovedený závod nedefinuje vás jako sportovce ani to, jakou máte výkonnost.

Může ale přinést poučení pro příště. I když je docela dobře možné, že příště budete řešit zase něco úplně jiného.

Hádám, že jediný člověk, kterého už vzhledem k počtu dokončených závodů a zkušenostem nerozhodí vůbec nic, je Petr Vabroušek.

Nicméně vraťme se ještě zpátky na trať a pojďme nastavit Míšovi zrcadlo.

Nesvádějme o hodinu horší čas v cíli na Vesmír.

Především bylo potřeba začít řešit chlad ještě před startem.

Když víte, že máte s chladem problém, a je vám 58, je čekání na start v mokru a čtrnácti stupních něco úplně jiného než pro jinocha v rozpuku, který v zimě běhá v kraťasech a tvrdí, že „je mu pořád teplo“.

To, že bude start odložený o 45 minut, nemohl nikdo dopředu vědět. Ale i tak by neuškodilo vzít si staré fusekle, mikinu, deku nebo cokoliv, co lze těsně před startem zahodit.

Poslouží i luxusní model z pytle na odpadky, protože závodní elegance nemá hranice.

U Raynaudova syndromu bychom dopředu řešili i ochranu rukou a nohou. Pravidla při plavání rukavice ani neoprenové ponožky za těchto podmínek nepovolovala, ale před startem by určitě posloužily staré rukavice, hřejivé polštářky nebo jiné jednoduché způsoby, jak periférie co nejdéle udržet v teple.

Na kole bychom pak bez diskuse obětovali pár teoretických wattů.

Windstopper. Teplejší dres. Vesta. Rukavice.

Protože zpětně je zřejmé, že pár wattů ztracených horší aerodynamikou by proti tomu, co si prochladnutí vybralo později na běhu, byla velmi výhodná investice.

A potom maraton.

Pokud je člověk zdravotně v pořádku a rozhodne se pokračovat, v takových podmínkách dává větší smysl snažit se udržet souvislý, byť pomalý běh, než přejít do dlouhého chůzoběhu a produkovat ještě méně tepla.

Teď přijde ta nechutná pasáž o tom, jak je triatlon sport, kde si všichni čůrají do gatí, treter a kecek.

Ale holt je.

Fakt není potřeba navštěvovat toi-toiku šestnáctkrát a zdůvodňovat si to čůráním.

Plastová kadibudka sice může ve větru a dešti začít působit jako překvapivě atraktivní wellness resort, ale těch šestnáct návštěv stálo ve výsledku přes půl hodiny.

Takže ano.

Příště čůrat jako ostatní do gatí a běžet dál.

Člověk se pořád učí. 😁

Nakonec to vlastně nebyla jedna fatální chyba.

Spíš řetězec drobných rozhodnutí, z nichž každé samo o sobě vypadalo celkem nevinně.

Jenže ironmanský závod má dost času na to, aby je všechny sečetl.

A tohle všechno se samozřejmě výborně hodnotí v teple, s kafem a ve chvíli, kdy znáte konec příběhu.

Ne tak v závodě, kdy jste unavení. Je vám zima. Rozhodovací schopnosti máte na úrovni houpacího koníka.

A tím se dostáváme k otázce, která mi nakonec připadá na celém tomhle příběhu možná nejzajímavější.

Kde končí zdravý respekt k vlastnímu tělu a začíná srabařina?

A kde naopak končí odhodlání, které člověka přenese přes překážky, a začíná ego, které ho žene někam, kam už by jít neměl?

Bolest není vždycky „jen v hlavě“. Únava není vždycky slabá vůle.

A pokračovat za každou cenu není automaticky známkou většího charakteru.

Na tohle žádný univerzální vzoreček nemáme. A myslím, že ani mít nemůžeme.

Síla vůle totiž není vždycky v tom vydržet.

Někdy je potřeba zabrat, někdy ubrat, jindy změnit plán. Někdy dokonce odstoupit.

A někdy se prostě prokousat mizernými podmínkami až do cíle.

Poznat, která z těch možností je právě ta správná – kde je ještě odvaha a kde už ego, kde je respekt k tělu a kde jen pohodlná výmluva – to je podle mě skutečné mistrovství.

Tu odpověď většinou máme někde uvnitř. Jen ji v závodě nebývá úplně snadné slyšet.

A možná právě její hledání patří k tomu nejzajímavějšímu, co nás vytrvalostní sport může naučit.

Protože možná právě tohle je nakonec nejtěžší disciplína Ironmana.

Ne uplavat 3,8 kilometru.

Ne ujet 180.

Ani uběhnout maraton.

Ale poznat vlastní hranici.

P. S. Když jsem to Michalovi přečetla, prohlásil, že ji poznal.

Prý kdyby to bylo o kilometr delší, tak už by to bylo bez něj. 🙂