Sportovec pacientem: Jak zvládnout rekonvalescenci

Stačí úraz, delší nemoc nebo jiná „vyšší moc“, která vás vyřadí z té formy života, na kterou jste zvyklí a která vám vyhovuje. A pokud je ten váš běžný život aktivní, plný sportu, čeká vás opravdu velký náraz. Protože když sportujete, jíte hodně. Sice kvalitně a nutričně hodnotně, ale zkrátka o dost víc než ti, kteří pohybu moc nedají. A najednou ležíte v posteli, v lepším případě se aspoň nějak ploužíte po bytě. Váš denní výdej letí dolů. Klidně na třetinu. Co teď s tím, abyste se na konci rekonvalescence v zrcadle ještě vůbec poznali? Podívejme se na to přímo okem pacienta v reportáži ze života, kterou bych nazvala příhodně „Táhni a srůstej“.

Původní plán byl jasný. V nové věkové kategorii pro velké holky, tedy 50+, se letos závodí.

Czechman. Swissman. Oravaman. Ironman Hradec. Sedmý Winterman.

A mezi tím role svačinářky, podpory a logistického oddělení na Michalových závodech v Mostě, Tallinnu a případně v Piešťanech, kde jsem se v průběhu Slovakmana viděla velmi jasně: někde u Váhu, lehce opálená, s kávou v ruce a s tím klidným pocitem, že život je vlastně docela dobře poskládaný.

Milé sportovní starosti a radosti dospělých lidí, kteří si dobrovolně komplikují život triatlonem.

Pak přišel střih.

Akorát režisérem svého života jsem byla já sama, protože samozřejmě náhody neexistují.

Tréninkový plán jsem plnila skoro jako údernice pětiletku a po známém a všemi oblíbeném motivu „weekend warrior“ jsem se šla v úterý jen tak projet.

Plavky do kapsy a pohoda, klídek, tabáček.

Jj, seznamujte pánaboha se svými plány. To si takhle vyjedete na gravelu v zóně 1, a vrátíte se sanitkou. A poslední instrukce, kterou dáte klukům ze záchranky je „vypněte mi prosím Garminy“.  

No, a dál už to znáte. Urgentní příjem, CT, počítání úlomků (nejen) pánve, ARO a nová sportovní disciplína jménem „cesta na záchod“.

Z plánu A se stal plán B  

A plán B nezačal otázkou, kdy zase poběžím. Začal ještě před příjezdem záchranky otázkou, jestli budu chodit.

To bylo dobré. A vděčnost se stala skutečností, nikoli prázdnou frází.

Mohli jsme pokračovat.

Jak se otočím na posteli.
Jestli ten trip, který mi namíchali do epidurálu a kanyly, bude stačit, aby mě to nebolelo tolik.
Kdo mi řekne pravdu – a ak se s ní vypořádám.
Kdy si říct o pomoc a kdy to nějak dám.
A jak se nezblázním z toho, že trénink na Swissmana využiju na to, abych si po pár dnech mohla stoupnout na berle.

Nemocniční menu a jiné radosti

Nemocnice je zvláštní prostředí.

O to víc, když ji poznáte z té druhé strany, než když na sobě máte bílý plášť. Nebo tričko.

Člověk tam velmi rychle pochopí, že na základní podmínky k uzdravení systém dávno rezignoval. Můžete to chápat. Můžete s tím nesouhlasit. Ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat.

Abych byla fér: děkuju všem, kteří v tomto prostředí zůstávají empatičtí a fantastičtí.

Úžasné ARO máme v Příbrami. Kolem mě byli podporující lékaři, sestřičky, ošetřovatelky, kolegové, kteří mě přišli navštívit a potěšit nějakou vtipnou historkou. To všechno člověka drží nad vodou.

Ale co si budeme povídat — není to vždycky pravidlo. A vašemu mindsetu zrovna moc neprospěje, pokud se důstojnost a empatie stanou flexibilním pojmem.

Kromě toho se spánek v nemocničním prostředí stává vzácnou komoditou a regenerace probíhá hlavně díky medikaci.

A nemocniční jídlo? Chcete podrobnosti?

Rohlík. Salám. Margarín a marmeláda v kelímku. UHO. Šunková pěna s nakrájenou vekou.
Čaj z granulátu. Takže vlastně čaj tak úplně ne.

Cvičně jsem to spočítala asi na 30 gramů bílkovin za den.

Může se na tom někdo dobře hojit? Uzdravit?

Moje tělo po úrazu intenzivně opravovalo kosti, tkáně, dostávalo čočku obrovskými dávkami antibiotik, protože katetrová sepse, a snažilo se vypořádat se situací, kvůli které se do nemocnice dostalo.

Systém změnit nelze. Lze ovšem změnit přístup.

A tak vzniká nejdřív filozofická otázka, jestli jsme oběti, nebo tvůrci. A hned po ní otázka praktická:

Co pro sebe můžu udělat teď?

Vstupy byly jasné. Skoro se nehýbu a zároveň potřebuju, aby se tělo hojilo.

Past pro sportovce

Tohle je past, do které padá spousta lidí.

Když sportujete, jíte hodně.

Sice skvěle, kvalitně, metabolicky flexibilně a nutričně hodnotně, ale upřímně řečeno — někdy fakt žerete.

Když přestanete, výdej spadne. Klidně na třetinu.

Pokud vám skóre v TrainingPeaks padá jak zasažený Messerschmitt a nevezmete včas zpátečku, energetická bilance začne povážlivě připomínat Máchalovou, která strhla váhu.

S nemocniční vánočkou je to riziko výrazně vyšší.

Na druhou stranu, vytvářet si katastrofické scénáře, že se z vás za týden stane ropucha, která neprojde dveřmi, také není cesta.

Za dva měsíce by to už průšvih být mohl, takže to chce zvolit rozumnou strategii a zapnout mozek. Pokud už není pod vlivem opiátů, bude to fungovat.

Po úrazu, stejně jako při nemoci, nepotřebujete dietu. Potřebujete podporu.

Což je možná jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem si z nemocničního lůžka a tváří v tvář plastovému tácu s buchtičkami se šodó znovu připomněla.

Hojení není lenošení

Zvenku to může vypadat, že se nic moc neděje. Prostě ležíte, v práci máte „áčko“ a koukáte na Netflix.  

Kdybychom tak viděli dovnitř těla jako v seriálu „Byl jednou jeden život“, to by bylo jiné kino! 

Uklízecí čety, popelářská auta a kropící vozy. Makrofágy požírají, co se nehodí, imunitní systém v plné zbroji, a hned jak se uklidí ten nejhorší svinčík, tak nastupují hoši ze stavební firmy „Osteon“. Projekt je zatím jen na papíře, ale tyhle plány se plní stejně jako ty tréninkové.  Žádné zpožděné dodací lhůty nevedeme. Celou stavbu řídí samozřejmě krizový štáb. Nervový systém totiž hlásí neustálé přetížení, chybí spánek, řeší se provozní potíže s bolestí a běžně dostupný koktejl „hormony štěstí ze sportu a pohybu“ je aktuálně nedostupný i na černém trhu.  

Koukáme ještě na Netflix? 

Zdá se, že nám chybí kvalitní surovinová základna. 

Takže přátelé, vraťme se do reality – v tuto chvíli není řešením přestat jíst.

Ano, výdej je menší.
Ano, není potřeba jíst jako v plném tréninku.
Ano, zajídat nemocniční nudu čokoládou každé dvě hodiny taky není strategie.

I když přiznávám, že domácí zmrzlina s kávou, kterou mi nosily návštěvy, byla občasný povolený doping.

Plán B není hladovka. Plán B je chytřejší jídlo.

A protože nechci z reportáže rekonvalescenta rovnou udělat nutriční metodiku, nechám praktické detaily do dalšího článku.

Ale pár věcí bych vypíchla hned:

1. Pár dní nižšího energetického příjmu není průšvih

Když je tělo v akutní fázi traumatu, po operaci, při chřipce nebo zápalu plic, většinou nepotřebujete knedlo-vepřo-zelo. Vaše uklízecí četa (autofagie) bude akčnější, pokud nebude muset řešit deset knedlíků, které mezitím přistály v žaludku. Potřebujete hlavně tekutiny, vývar, spánek a klid. Takže klid.  

2. Dlouhodobě už ale strategie rozhoduje

Když omezení pohybu trvá týdny nebo měsíce, nestačí jen „nějak jíst“. Není povinné sníst dvě makovky s marmeládou k snídani a šunkovou pěnu s vekou k večeři jen proto, že přistály na tácu. Systém vám nabídne možnosti. Vy si z nich ale pořád můžete vybírat a zbytek doplnit chytřeji.

3. Bílkoviny, bílkoviny, bílkoviny

Hned jak to jde. Potřebujete spoustu stavebního materiálu a nechcete spotřebovat vlastní svaly.  Nejsou třeba žádné vychytávky. Stačí skutečné jídlo.

4. Menší výdej neznamená menší péči

Ano, je potřeba ubrat kalorie, ale ne jejich kvalitu. Nemoc nebo úraz nejsou důvod se trestat. Hojení potřebuje energii, živiny, spánek a nervový systém, který je aspoň trochu v klídku. Radši dobrou kávu s kvalitní čokoládou než makovku s marmeládou. 

5. Plán B si zaslouží plán

Nemusí být dokonalý. Ale je lepší mít jednoduchou strategii než jen doufat, že to nějak dopadne. Co budu jíst? Kde vezmu bílkoviny? Co mi může někdo přivézt? Co zvládnu doma? Co je hlad a co je jen nuda, bolest nebo frustrace?

A přesně o tom bude příští článek.

Ne o dokonalosti.

Ale o tom, jak jíst při úrazu, nemoci nebo vynucené nečinnosti tak, aby tělo mělo z čeho opravovat, svaly měly šanci zůstat a hlava se nezbláznila.

Protože když se z plánu A stane plán B, neznamená to, že cesta končí.

Jen vede jinudy. A i na téhle cestě se dá udělat spousta věcí dobře.

V příštím díle se podíváme praktičtěji na to, jak si v podobné situaci poskládat jídlo, energii, bílkoviny a regeneraci.

Mimochodem, svoji „táhni a srůstej“ cestu jsem průběžně sdílela i s lidmi v Neo klubu. A pravda je, že i mně samotné dávala Neo občas užitečné rady, podporu a trochu nadhledu ve chvílích, kdy moje skutečné já zrovna nebylo úplně bezchybné. 🙂

Ale o tom taky příště.