Máme cíle, máme naplánovanou cestu. Víme, co máme jíst, kdy a jak to všechno funguje dohromady.

Ale co když přijde krize?

Co nás udrží na trati naší životní změny?

Bez pořádné dávky motivace zůstávají cíle často pouhými nesplněnými sny ... 

Je to podobné jako ve sportu a v závodech – zkusme si to společně představit.

Někdo nás vyhecuje a postavíme se na start nějakého závodu. Pokud jde o krátkou trať a velkou sportovní akci, povzbudí nás roztleskávačky a diváci stojící podél trati.  Tak sto metrů dáme, že. Kilometr také, možná i pět nebo deset.  

Co když jde ale o maraton? Vyběhnete a po pěti kilometrech ještě nejste v cíli? Bude stačit, že vás vyhecovali kamarádi v hospodě? 

Motivace slábne, cíl je v nedohlednu, únava přichází, naše úsilí polevuje … stejně na to nemám, říkáte si.   A třeba vzdáte.

Je to škoda. Dlouhé tratě mají své kouzlo, ale je třeba ho objevit.

Stojíme-li na startu změny životního stylu, je důležité mít na paměti, že nejde o závod na pět kilometrů.  Bude to minimálně maraton.  

Na něco takového se nechystáme kvůli sousedům, kteří by nás pomluvili,  že to vzdáme, nebo kvůli spolupracovníkům, kterým chceme „ukázat“. 

Všichni, kdo sportujete, to znáte velmi důvěrně a víte, jak to celé funguje. Přihlásíte se na nějaký závod, a už v jeho průběhu si říkáte:  Který čert mi napískal takovou pitomost?   Mám já to zapotřebí?  Proč jsem se pouštěl/a do takového podniku? Že jsem se na to nevykašlal/a! 

Jenže ... sami víte, proč to děláte. Proto, že když tyhle pocity překonáte, dokončíte a zvládnete, ten pocit v cíli je víc než zlatá medaile a odměna, kterou si ponesete uvnitř celý život .. 

Určitě mi odpustíte kapku nostalgického vzpomínání na mého prvního Wintermana. A vlastně hodně podobné pocity jsem měla při svém prvním maratonu. Poprvé je prostě poprvé 🙂

Jsem na 140 kilometru cyklistické části. Mám za sebou nějakých 7 hodin závodu  a před sebou ještě jednou tolik.  Jsem unavená, všechno mě bolí a poslední co chci, je dál šlapat.  Cesta vůbec neutíká, fouká protivítr a ještě je to do kopce. Dokonce spletu směrovku, špatně odbočím a dobrovolníci mě musí vrátit do správného směru. Pak přede mnou spadnou šraňky a čekám 3 minuty, než projede vlak.  Z představy dalšího spolknutého gelu je mi akorát tak na zvracení.  Fakt depka. Blíží se defekt na morálce.

V tu chvíli mi dojde, co mám už za sebou. Celý rok jsem se trochu bála, hodně jsem se těšila a poctivě se snažila připravit. Dnes jsem vstávala v půl druhé ráno, abych mohla skočit do temného, studeného Labe a uplavat prvních 9 kilometrů závodu. Dvacet kilometrů jsem na kole jela úplně potmě, teplota atakovala nulu a pak přišly nástupy do příšerných kopců a sjezdy, ve kterých jsem se modlila, abych se nevysekala.

Tak to ne, říkám si. To nevzdám. Dělám to přece proto, že mě to baví.

Takže dojedu  těch posledních 40  kilometrů na kole,  Michal a kamarádi na trati mi podají něco k jídlu, a  pustí mi k tomu z rádia v autě na křižovatce „We are the champions“.  A joo, těším se, že zahodím kolo, vezmu  kecky a vyrazím vstříc maratonu a celý závod dokončím. To dám. Protože v tu chvíli je můj cíl je ten vysílač nahoře na Ještědu a ten prostě stojí za to.

Na té trati mě neudrželo to, že jsem to chtěla natřít soupeřkám. Ani to, že jsem chtěla dokázat manželovi, že nejsem žádná bábovka. Ani ohromit celou partu cyklistů, kteří se mému běhání akorát tak posmívají.

Ne. Kdyby mi šlo jenom o to, asi bych se na to vykašlala a v Krásné Lípě bych slezla z kola a šla na pivo. 

Na té trati mě udrželo to, že mě to celé bavilo. I to, co bylo těžké, to co bolelo. To, že jsem tam byla celým srdcem a že jsem se těšila, že si splním životní sen.  A to se podařilo.