Vědomá střídmost
Často přemýšlíme, co by nám mohlo na cestě ke zdraví pomoci - hledáme tu nejlepší dietu, kupujeme "zázračné potraviny" z druhého konce planety, máme plný šuplík výživových doplňků, glykemický senzor a u postele červené světlo. Trénujeme polde wattů, máme karbonové boty, využíváme osobní trenéry.
Všechno tohle je sice skvělé a super, ale když hledáme cestu za skvělou postavou a dobrou kondicí, nezapomínejme, že ty nejlepší věci jsou opravdu zadarmo a jsou velmi jednoduché.
Sepsala jsem pro vás takové krátké zamyšlení nad tím, jaké by to bylo, kdybychom otevřeli deníky našich maminek, babiček - nebo možná prababiček ...
Byli naši prarodiče obézní?
Toto téma jsme už otevřeli při minulém výletu, ale podívejme se na to důkladněji.
Vídáme na dobových fotografiích na ulici tolik lidí s nadváhou? Jasněže ne!
A nemusíme se bavit o meziválečném období nebo době druhé republiky, kdy bylo jídlo po válce na lístky.
Ještě před padesáti lety neměl auto zdaleka každý a zpravidla sloužilo jen k přepravě na chatu (kde se většinou od pátku do neděle pracovalo na zahradě).
Do zaměstnání či do školy se chodilo pěšky či MHD, na vesnici bylo běžné, že i několik kilometrů denně. Kdo si chtěl doma zatopit, musel do sklepa pro uhlí (a když přijeli uhlíři tak ho také složit).
Většina pracovních pozic nebyla striktně sedavých, u počítače ještě před dvaceti lety vysedával málokdo.
Děti, které sportovaly, rozhodně nevozili rodiče až před sportovní halu autem.
A tak dále.
Půjdeme-li více do historie a na venkov – práce na poli či na záhumenku, drobná domácí zvířata, zahrada, včely, sad.
V jaké kondici museli být třeba voraři, kteří po splavení dřeva ( a to byla práce pro opravdu tvrdé chlapy) šli z Prahy pěšky na Šumavu nebo horníci, kteří byli na šichtě dlouhých dvanáct hodin a pak šli patnáct kilometrů domů?
Leckterý vrcholový sportovec by se možná šel schovat.
Ještě před třiceti lety byla strava „obyčejnější“, nebyla průmyslově zpracovaná, plná nekvalitních náhražek a prázdných kalorií.
Chleba našich babiček byl kvalitativně jinde – poctivě vykvašený, obilí které často dozrávalo ještě ve snopech bývalo i naklíčené, pšenice byla tolik vyšlechtěná, jedly se prostší a obyčejnější jídla – škubánky, kyselo, uhlířina, kulajda. Na zimu se píchlo prase, někdo měl králíky, domácí vajíčka, naložené zelí.
Nechci rozhodně idealizovat obrázek venkova (zvláště ne v padesátých letech), ale jde o obecný princip střídmosti.
Mrkneme-li se totiž i na západ od nás, do šedesátých či sedmdesátých let (filmy, dokumenty), je nám jasné, že obezita, nekvalitní strava a nedostatek pohybu je problém posledních dvaceti let.
Zkrátka a dobře, populace se obecně více hýbala a nepřejídala se.
Recept se tedy zdá vcelku jednoduchý – zeptejte se svých prarodičů, co jedli a jak se hýbali.
Jó, co by za to daly děti v Africe ...
Nemusíme chodit v historii o sto let zpátky, stačí necelých padesát.
Žádné mobily, lítali jsme venku, lezli po stromech a do cizích zahrad a v parku jsme vymetli všechny prolézačky nebo klepadla na koberce.
V létě nás na chalupě sháněli k večeři a i bez systematického sportu si troufám říct, že generace Husákových dětí měla z dětství vcelku slušný fyzický základ.
A s jídlem se nikdo moc nemazal - nechceš? Máš smůlu, žádné náhradní jídlo nebude. A vůbec, co by za to daly děti v Africe. Nevím tedy jestli se tohle u vás doma používalo, ale u nás docela dost, pokud jsme se se ségrou ošklíbali nad nějakým jídlem.
Snad mi odpustíte pár vlastních vzpomínek k tomuto tématu - ale nedávno se mě ptali kluci, co jsme tak za totáče, když jsem byla malá, večeřeli.
Samozřejmě vědí, že zdaleka takový výběr jídel nebyl, probírali jsme docela důkladně i to, co bylo a nebylo k sehnání a že jídlo bylo relativně oproti dnešku drahé.
Ale chlapečci zasloužili trochu důkladnější exkurzi do života před 40 lety. Šunku jsme totiž mívali celkem vzácně. O víkendu byl svátek mít na stole kuře a rybí filé byla jedna z nejlevnějších potravin. Ze zeleniny jsme v zimě měli jen mrkev ze zahrádky nebo tolik populární giganty či kysané či kedlubnové zelí (což jsem nesnášela) a z ovoce kubánské pomeranče.
Jasně, narodila jsem se fakt v pravěku.
Moje maminka vždycky byla štíhlá a vařila a doposud ve svých osmdesáti letech vaří poměrně zdravě. U nás doma nebyla nikdy hitem klasická česká kuchyně - omáčky a knedlíky jsme mívali jen výjimečně.
Večeřili jsme zpravidla nějakou polévku, chleba s pomazánkou nebo se u nás docela dělala tradiční jihočeská bramborová jídla - a to i o víkendu - škubánky nebo uhlířina. Když zbyly, tak jsme se o ně se ségrou popraly a opékaly jsme je na pánvi.
Takže dětičky, když se ošklíbáte nad zeleninovým salátem se sušenými rajčátky v zimě, pěkně mě tím štvete, protože - víte co.
Co by za to daly děti v Africe.
A tak si někdy říkám, že méně je opravdu více.
Nemusíme to tolik hrotit. Stačí ubrat, přemýšlet. O tom, co skutečně potřebujeme. Aby se nám z cesty za aktivním životem a zdravím nestala honba za všemi "pičičmundami", které doporučuje kdejaký influencer.
Musíme opravdu mít analýzu mikrobiomu? Analýzu DNA? Potřebujeme superpotraviny, které jsou bio-ezo-fairtrade dovezené přes půl zeměkoule a zpracované za zpěvu manter? Nebo nám stačí se ráno projít, když vychází sluníčko, v zimě si dát domácí kysané zelí a občas si odepřít večeři?
Zkusme se občas zastavit, zamyslet a popřemýšlet o tom, co ještě dává smysl a co je jen tlak, kterému podlehlo naše ego. Aby se nám z toho, co nám má prospívat a dělat nás šťastnými nestal stejný krysí závod jako třeba z honby za majetkem, kariérou nebo čímkoli jiným.
Klíčem je rovnováha. Myslím, že je fajn využívat chytrá řešení, naučit se svoje tělo znát, mít dobrou zpětnou vazbu co nám prospívá a co už ne a případně se poradit s někým, kdo tuhle cestu prošlapal za vás. Nezapomínejme ale na to, že tohle všechno můžeme stavět na jednoduchých věcech, základech, které jsou opravdu zadarmo.
Říkejme tomu vědomá střídmost.