Pražský maraton 2018

Hanka Štefaničová18.5. 2018

All runners are beautifull“…. to je hlavní motto Pražského maratonu a musím říct, že to perfektně sedí. Tak se pojďme společně podívat, jestli nám to všem na maratonu slušelo a jak jsme si to užili. Malá fotoreportáž a zážitky z první květnové neděle jsou tady.

Příprava vrcholí

Scénář je vcelku tradiční. V sobotu navečer maratonské expo a vyzvednutí čísel. Oproti jiným rokům letos poprvé se jdeme proklusnout do Stromovky a poprvé s sebou bereme našeho devítiletého Adama. Dáme si společně 5 km klusu kolem rybníčku, několik rovinek, běžeckou abecedu a náramně se u toho bavíme. Je krásný jarní podvečer a těšíme se na neděli.

V maratonském expu jsme se neplánovaně potkali s našimi kamarády Petrou a Romanem….na rozdíl od nás zvládli v předvečer hlavního závodu malou rozcvičku-rodinný běh pro děti….

Sraz u Bati

Ranní sraz v 8.15 máme tradiční sraz u Bati s našimi kamarády Petrou a Romanem. Až budete mít chvilku, mrkněte na článek o tom, jak byli u nás na testech a jak dlouho nás už spojuje pražský maraton. Tradičně k nám patří i Honza s Martinou. Obě holky běhají půlmaratóny a jsou vážně dobré, na dlouhý si netroufají a užívají si roli support teamu. A letos se k nám přidává i „maratonský panic“ Martin. Děvčata si k vlastní droboti přibírají na starost našeho Adama a doprovází nás až pod orloj. Tady si domlouváme check-pointy a loučíme se.

Dobrá nálada musí panovat už na startu…. A za zcela zásadní považuji sladit se se svým support teamem…

Kluci na nějaké barevné ladění outfitu moc nejsou, ale společné foto nesmí chybět…teď už jen šoupnout věci do úschovy, do žaludku jeden gel a šup na start….

Trenér a doktor v domě se vyplatí

Hanka: Co mě se týká, byla jsem letos v zimě dlouho nemocná, trápily mě průdušky, takže od ledna do konce února jsem běhala minimálně. Ještě že mám doma trenéra, který se snažil zachránit, co se dalo a tím, že jsem ho občas i poslechla a odběhala nějaký nechutný intervalový trénink (asi dvakrát nebo třikrát, pokud si dobře vzpomínám) a vcelku slušně dala půlmaraton (osobák to nebyl, ale to vážně nikdo nečekal), říkala jsem si že to snad nějak půjde. STRYDe si bere Michal (stejně bych z něj byla nervózní) a tepák nechávám jako vždycky doma-hrudní pás mi při závodech vadí. Sleduju jen orientačně rychlost, ale nijak to nehrotím. Dělám to vždycky tak že se rozeběhnu v tempu, které je mi pohodlné tak abych to prostě vydržela. Vždycky to nějak trefím a prakticky nikdy se mi nestalo, že bych extrémně přepálila začátek a pak „skapala“.

Michal: Tak zas jednou stojím na startu maratonu. Co sem já blbec vlastně zase lezu? Chtěl jsem natrénovat, tak jsem se přihlásil. Nenatrénoval jsem – celou zimu mě pronásledovala rýmička, sem tam přiživená nemocemi, které kluci přitáhli ze školy a následně zaháněná čím se dalo-zázvor, antivirotika, rum, antibiotika. To jsou kombinace. Ještě že mám doma doktora. Takže trénink podobně jako každý rok v posledních letech: od října do začátku prosince to vypadalo nadějně 60-70km/týden, pak střih, a pak až od půlky března tak 2x týdně. No jo, to zas bude peklo. Jak jsem starej, tak jsem blbej. Ale nedá mi to. Kamarádi, atmosféra, Hanka boj o osobák, kluci které trénuji na startu … jdu do toho, nejsem žádná tužka. Zkusím to, začnu radši pomaleji, není kde brát. Nervozita? Nějak se nekoná. Asi smíření s osudem, nebo tak něco. Vlastně je to zvláštní, měla by tu být, chybí.

Myslíte, že nás ten smích přejde? Nepřejde. Jediné co nás vyhodí z konceptu je ta fronta na Toitoiku. Hlavně stihnout start…..

Staromák a doják :))

Hanka: No a jsme na startu. Tradiční Toitoika a chaos, abychom to stihli. Za 5 minut start a přede mnou jsou na vyčůrání ještě dva lidi. Jako vždycky. V rychlosti přelézáme blendu do koridoru „PIM Kings+Queens“, já, Roman i Honza máme stříbrnou pásku, která nás opravňuje startovat hned za elitními běžci. Je super, že tu není takový nával, ale zase si atmosféru startu neužijete tak dlouho jako běžci v zadních koridorech. Těm trvá i více než deset minut po startovním výstřelu než dojdou ke startu. A je to tady. Startovní výstřel, Smetanova Vltava, brečím jako vždycky. Dáváme si všichni pusu a přejeme si hodně štěstí. Časomírou probíhám asi na 30.vteřině a vybíhám do nazvučené Pařížské. Přestávám brečet abych neměla rozmazanou řasenku a mávám do kamery…

Michal: Startovní výstřel, Vltava, Keňani mizí rychlostí světla a my ostatní se pomalu šineme na startovní čáru. Kde jsou ty časy kdy jsem si to ve Stromovce v tréninku na „tajnačku“ aby trenér nevěděl střihnul po 3:50/kilák – to byl jiný člověk, bylo mu o 25let a 12kilo méně, běh byl jeho nejslabší disciplína – tak zkoušel jak slabá je … co bych za to dneska dal. Naštěstí vím, že v zájmu zachování duševního zdraví je potřeba vykašlat se na to a neporovnávat se s tím… Je mi pade a jdu si to užít.

No tak hlavně si to užít, to je hlavní. Takže občas vypnout mozek, jinak to nepůjde …..

První kilometry

Hanka: Pařížská, Hlávkův most, proběh pod kyvadlem a směr Karlův most. To je na trati úplně nejvíc. Jsou tu jen běžci, svítí sluníčko, na Vltavě jsou parníky a Praha se probouzí. Kilometry ubíhají příjemně, běžíme do Libně – v okně jednoho z domů vidím ceduli „už jen 35 km“, což je vážně povzbudivé. Já se ale na každý z těch kilometrů vážně těším. Na 8.kilometru za sebou slyším „ Čau Hanko..“. Za chvíli se mi okysličí kromě svalů i mozek a už mi to spíná. S tímhle klukem jsem běžela loni asi 15 kilometrů, drželi jsme stejné tempo a bylo to moc fajn, doběhli jsme pak spolu i do cíle. Tak to je mazec-letos mě najde v davu mezi 11.000 lidmi!! Milan se ke mně přidává, s tím, že půjdeme zase spolu. Nevím, jestli budu schopná s ním držet tempo, před měsícem běžel v Paříži 3.30 a já se na nějaký velký výkon moc necítím. Slibuje, že bude udržovat konverzaci a motivaci, takže běžíme dál spolu. Vypadá to na velké horko, a přestože jindy občerstvovačky vynechávám, dneska poctivě piju na každé-střídám ionťák a vodu. Užíváme si proběh Pařížskou v protisměru a pak Staromákem, směr Celetná a Národní třída. Všude kolem trati je spousta fanoušků, muzika, kapely, všechno super.

U Národního divadla míjím náš fanklub. Nemají chybu, uznejte…..Netlačte se, na všechny se dostane….:))

Jen tak si plácnout……

„All runners are beautifull…..“ Tak to každopádně….

A ještě Honza…radost až na kost….

Michal: Běžím si tedy kilometry krásných 5:00, 4:55, 5:02 a tak podobně a zjišťuji, že pocity jsou fajn a nic se mi neděje. No jen aby to vydrželo. Kolem 15.km dokonce na okamžik koketuji s myšlenkou trochu zrychlit, rychle ji ale zapuzuji . To tak, dráždit hada bosou nohou. Jenže po pár kilometrech ani to už nestačí, staré zranění pravé achilovky se přihlásilo. Do pr… !!! Říkám si, že zkusím ještě pár kiláků, třeba to přejde, jenže vím, že ne a budu to muset zabalit. Tak alespoň půlku. Chvíli běžím spíš už jen po levé noze ale nakonec jsem se tam doplazil 21,095 za 1:44:50. To je fajn – je to pod 5/kilák. Stejně ve mně to závodění a boj se stopkami je, asi se ho už nezbavím. I když si to jdu užít, tak teda ať ten průměr na kilák začíná alespoň čtyřkou (4:58) a kdyby bylo na 7:03/kilák, budu určitě zkoušet 6:59 průměr. Znám se. „To už jiný nebude…“.

Půlmaraton a jak to bylo dál?

Hanka: Na Výtoni na mě čeká táta s Ondrášem, Ondráš sedí na obrubníku a sleduje cvrkot. Registruju je na poslední chvíli a plácám si s nimi. Kolem 17.km se vždycky cítím nejlíp a nejvíc si to užívám. Jsem už rozeběhnutá, srovnaná, neruší mě tolik okolí a nejsem ani trochu unavená. A už jsme na půlmaratonu v Podolí, čas 1.40. To vypadá dobře, kdyby měl člověk negativní split, byla by to bomba, ale vím, že na to nemám, takže žádné zrychlování. Jen moc neodpadnout. Otočka, na druhé straně vidím kousek za sebou Michala a znovu se potkávám s tátou a Ondrou. Na Palackého mostě už stojí Petra s Martinou a dětmi (nachodili za ten den víc než 10km, což je taky slušný výkon). Zdravíme se a míříme směr Strakonická-asi nejhorší úsek celé trati. Musíme to nějak přetrpět, k čemuž moc nepřispívá premiér v demisi, který se na mě zubí z billboardu. No co už. S Milanem běžíme pořád spolu, patříme ke stejné voličské základně tak to trochu komentujeme. Hned máme víc adrenalinu, blíží se 30.kilometr a budeme to potřebovat. Zatím jsme ale stále vcelku „fresh“. Před občerstvovačkou mě zdraví celá naše banda, povzbuzují ze všech sil a malá Bára mi podává gel a gutar. Jde na to fakt zkušeně, padne mi to do ruky a děkuju podpůrnému týmu, máváme si – tak ahoj v cíli!!! Dávám si tedy sváču, trocha kofeinu a cukru neuškodí. Je dost horko a já mám takový dojem že ionťáky nejsou tak úplně ionťáky, ale spíš cukr. A sakra! Úplně jsem zapomněla na saltsticky v kapsičce, to už asi nedoženu. Tak doufám, že se nebudou konat žádné křeče.

30. kilometr: na krizi to nevypadá, ale svačina to jistí….

Michal: Přecházím do kroku (spíš do belhání) a domotám se ještě na 25. kilometr. Chvíli se mi honí hlavou myšlenky zmaru, ale pak se oklepu. Kolem mě pořád běží další a další davy a říkám si. O co jde, i tak to bylo super. Dojdu zafandit do Pařížské ostatním a pak na pivko jako jindy. Vždyť ta atmosféra je bezva a stojí to za to.

Jdeme do finále!!!

Hanka: Pokračujeme směr Libeň, u seběhu pod magistrálou si vzpomenu na vtipnou historku, jak tu přede mnou jeden rok zastavila sanitka a zdravoťáci hodili do pangejtu pytlík s gely, co někdo neudržel v žaludku. Od té doby mě tu vždycky mě tu přejde chuť si ještě něco dávat na příští občerstovačce. Probíháme kolem domu, kde je na ceduli „už jen 35 do cíle“ trojka škrtnutá, takže nám zbývá rovná pětka. To už je fakt kousek. Na nějaké zrychlení to nevypadá, nohy trochu tuhnou a začínám mít potíže držet tempo. Na 38.kilometru posílám Milana napřed. Má na osobák. Je to gentleman každým coulem, běžel by se mnou, ale byla by to škoda. Zrychluje a vidím mu záda. Trochu ztrácím tempo, asi o 15 vteřin na kilometr, ale není to žádná tragédie. Poslední dva kilometry, Husákovo ticho, dlažebky u nemocnice na Františku a kilák do cíle.

Michal: Právě, když jsem dorazil do Pařížské, probíhá kolem Honza kterému píšu tréninky. Proti mně je to junior- 42 let. Fandím mu celkem dost nahlas, ale nevnímá mě. Bojuje o čas … 3:00:19. Hmmm, na jednu stranu čas, který potěší, na druhou stranu, s odpuštěním i nasere. Začali jsme spolu před třemi měsíci, minulý rok za 3:25, teď za 3:00. Jojo, chápu to, ta dvojka na začátku mu chybí. Ale v těchle časech, v tomto věku, 25minut za rok dole je super!!! Musím podotknout, že doma mu pak žena řekla, že to stejně udělal naschvál, aby mohl mizet z domu a běhat dál. Chvilku na to už běží do cíle Hanka, vypadá to na nový osobák. A, pokud se nepletu, 8.místo (z celkem asi 680) v kategorii. Kdyby trénovala podle toho co jí říkám, mohla by běhat docela dobře. Jenže to je samé „tohle mě nebaví, místo intervalů si dám radši výklus“ a místo naběhnutí tempa? „Jdu běhat s kamarádkou do Brd, musíme si pořádně pokecat“ Ale vlastně, proč ne? Má to být zábava a ne pakárna. A už dobíhají další kamarádi, Roman, Honza, Petr, Martin… Super, dokulhám na Ovocný trh u Tylova divadla, přidávám se opět k nim, a sdělujeme si každý své dojmy. Teď ještě místo speciální tyčinky a regeneračního nápoje gulášovka a pár plzniček v nedaleké Kolkovně.

Ono vlastně nebrat ten sport moc vážně má i svá pozitiva.

Pařížská je nejvíc!!

Hanka: V Pařížské se rozhlížím, měla by tu být mamka, ale nevidíme se. Najednou koukám, jak Petra s Martinou pomáhají Adamovi přelézat blendu. Skočí ke mně a přidává se na závěrečnou rovinku.

„Dělej mami, sprintuj“. Adam nasazuje tempo asi 4/km, kompresky mě škrtí, mám toho dost ale teď je třeba se trochu kousnout….

Probíháme cílovkou, beru ho do náruče a děkuju za skvělou podporu. Vzápětí zjišťuju, že jsem nepřelezla poslední časomíru, takže tam máme nějakých dvacet vteřin navíc, ale nevadí.

Užívám si nejkrásnější okamžiky celého závodu, dávám Adamovi medaili, fotíme se, blahopřeju Milanovi k osobáku. Zdá se, že jsem pokořila loňský čas a když se dost naobjímáme, bereme si fólii a pití a pomalu dojdeme na Ovocný trh. Postupně dobíhají další členové naší bandy. Zdravím se s Michalem, dáváme si pusu-na 25.km to vzdal kvůli achillovce, která ho chronicky trápí. To se stává, na druhé straně lepší si udělat pěknou procházku po náplavce a užít si kamarády v Pařížské, než se dotrápit do cíle a dva měsíce kulhat. Navíc na kole nás stejnak nakrájí do buřtů, kdy si vzpomene, takže nějakou bolavou achillovku vzal čert.

Petra mi potvrzuje čas 3.23, Roman má 3.30-taky osobák a radost nezná mezí, náš kamarád Petr ze školky to dal za 3.25 (taky osobák, smějeme se, že si dal ostříhat vlasy, aby byl rychlejší..) Můj kamarád primář z příbramského ARA taky Petr za 3.28, Martin lehce přes 4.00-na panice super čas!Chvíli po něm dobíhá i Honza a Janička. Užíváme si pohodu na dláždění Ovocného trhu, popíjíme, klábosíme.

„Polevím z vysokejch otáček….pohoda, klídek, tabáček….“

„Vzpomínám, co se událo, chci to tak mít nejlíp nastálo….“

Dávám se do řeči s klukama od záchranky. „Neznám Vás odněkud? Asi z IKEMu, ne, z koronárky….teda, deset let již tomu, jo, sportovci zkrátka nestárnou….“, chvíli ještě vtipkujeme a ptám se, jestli nemají nějaké magnézko. Po sundání kompresek mě zlobí křeče-asi kombinace horka a nedostatku minerálů. Tak bohužel, musím vzít za vděk posledním dvěma saltstickům, co zůstaly Michalovi.

Ale nevadí. Stejně už míříme na pořádný ionťák do nedaleké Kolkovny, abychom ten pěkný den stylově zakončili.

Stylové zakončení si představuji přesně takhle….