Winterman 2026: Nesmíš přerušit řetěz!

Sedmý Winterman měl být mým návratem po úrazu. Jenže někdy je potřeba přehodnotit plány, rozdělit si síly a zjistit, že cílem nemusí být jen vlastní výkon. Letos jsme se na trať legendárního závodu vydali jako rodinná štafeta. A byl to zážitek, na který jen tak nezapomeneme.

Reportáž z Wintermana se nejlíp píše v okamžiku, kdy nejsou ještě usušené neopreny a vyprané všechny věci. Hlavu máte pořád kapku v mlze, která připomíná mrak, do kterého se občas zahalí Ještěd, a stále cítíte energii, která pulzuje v žilách. Rozhodně ji cítíte víc než boty, které čekají zablácené v předsíni, až bude volná pračka. 

Není v DNA, je to v duši

Co nás tam táhne? Proč se ti, kteří se znovu a znovu potkávají v Děčíně, jako by se rozloučili právě včera, přestože mezitím uplynul celý rok, vracejí prožít to znovu?

Uznávám, že směřovat podzimní trénink každoročně k témuž závodu může působit až obsedantně. Ale jak říká Lukáš Plocek, který wintermanský řetěz nepřerušil ani v roce, kdy měl zároveň start v havajské Koně, jak to jednou zažiješ, nedá se přestat. Je to prostě návykové. A co udělá závislý člověk? Píchne si pod kůži druhou říjnovou neděli zase kapku Wintermana. 

Moje plány na letošní sezónu, která měla – nepřekvapivě – zahrnout i sedmý článek řetězu, mi ten nahoře trošku přeskládal, a Winterman logicky nebyl úplně první položkou doporučeného rehabilitačního programu.

Nicméně úraz se mi stal v květnu a myšlenka na to zamíchat některým ortopedům prognostickými kartami tady byla. Winterman se stal jedním ze symbolů mého comebacku. Kilometry na kole přibývaly, ve vodě jsem se cítila snad nejlíp v životě a z představy absurdnější než Zahradní slavnost Václava Havla se začala stávat myšlenka, které jsem doopravdy věřila. V okamžiku, kdy jsem si řekla, že zkusím uplést z ho.vna bič a začnu trošku běhat, jednorožci se šli schovat do temného lesa a duha zmizela za mraky.

Dokonalý plán B? Family relay 

Miluju běh, miluju cyklistiku (dobře, tak cykloturistiku), přírodu a živly. Mám ráda chvíle, kdy si sahám do hloubky a koukám někam nahoru, dobrodružství v krásné přírodě a zážitky, které si zapisuju na harddisk do složky „na co vzpomínat v důchoďáku“. Kvůli tomu přetrpím i plaveckou část, která mi k srdci zrovna nepřirostla. Umím si užít i chvíle, které bolí, dokážu se kousnout, zatnout zuby, utřít nudli a pokračovat, i když se toho hodně pos.ere. 

A dokážu pochopit, že jedna z nejtěžších disciplín není umění zatnout zuby a pokračovat, ale zatnout zuby a nepokračovat. 

Winterman vyžaduje respekt, pokoru a poctivou přípravu, a mně došlo, že absolvovat survival nechci. 

A tak vznikl plán B – rodinná štafeta. Adam dostal na vlastní přání Labe. Cyklistiku jsme si rozdělili ve třech a na běh se přidá i Ondra. Já si nechala závěrečnou část od 32. kilometru.

Kamera, klapka, jedeme!

Entrée míváme obvykle velmi zábavné. Nejinak tomu bylo i letos. Nedělnímu startu předcházely sobotní Ondrovy pětibojařské závody v Bystřici u Frýdku-Místku, takže to byl malý logistický oříšek. Nic, co by se nedalo zvládnout.

My s Adamem jsme si dali v Děčíně dva neoficiální a jeden oficiální brífink, já nějaký ten vychlazený nápoj a nesmíme zapomenout na shopping ve „wintermanské Pařížské“, kde přibylo pár dalších vybraných kousků do sbírky. Loni to byla nepřekonatelná pláštěnka, letošním highlightem se stává novinka WM merche – elegantní, pohodlné a hlavně velmi stylové kalhotky. Doporučuji zakoupit – ženy i muži budou jásat.

Ondra s bronzovou medailí a Míša dorazili v deset večer a nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou byly čtyři hodiny ráno a my s Adamem dávali kolo do depa. Musím přiznat, že by mě před šesti lety vážně nenapadlo, že můj malý synáček se bude jednou soukat do neoprenu a chystat se skočit do Labe mezi bójky a sumce.

Každopádně do rizika jsme úplně nešli. Labe jsme otestovali týden předem a otužování prý také nějaké bylo – na dodatečný cílený dotaz to byla dvakrát studená sprcha. Takže mládí vpřed. Je 5:30 a já poprvé vidím start WM ze břehu. Je to zážitek, přátelé!

Ale není čas ptát se, kdo je kdo. Přejíždíme zpátky do T1. Adam je dobrý plavec a předpokládáme, že i při letošním stavu Labe by měl být v depu za hodinku a kousek.

Mezitím Adam uprostřed Labe

„Tak jsem se zapřísáhl, že se nepodívám na hodinky, abych se nestresoval. Plavu už celkem dlouho, odhaduju asi půl hodiny, je mi zima a je to nekonečný. Podívám se na hodinky… a od startu uplynulo 7 minut. Už jsem si chtěl zapískat na píšťalku a nechat se zachránit…“

Voilà – teorie relativity v praxi a omluvenka z hodiny fyziky. Z plavecké části se ale omluvenky nedávají, a tak ještě hodně půlhodinových sedmiminutovek trvalo, než jsem si v Děčíně převzala tracker, ověřila si, že světla svítí, radar radaruje, a vyrazila vstříc svítání v Hřensku.

Nic než panoramata 

Čekalo mě prvních třicet kilometrů do Srbské Kamenice, kde jsme měli domluvené první střídání. Kolo jsme si rozdělili celkem na šest úseků a musím se přiznat, že jsem si vyzobala ty nejlepší kousky z bonboniéry: Srbská Kamenice–Vlčí Hora a Kytlické údolí na Malevil. Adam si vzal loop na Růžové a Chřibskou a Michal táhlé úseky do Rumburka.

V takto postavené štafetě jde všechno ráz na ráz. Přezuješ boty, na chvíli se převlečeš, něco sníš, namícháš si bidon a šup znova na kolo. Snažíš se udržet v autě jakžtakž pořádek (marně), hledáš ztracené rukavice, ale při čekání na předávku stihneš i pokec s „konkurencí“ Bonelli family a fotku s Vendy. Kocháš se panoramaty, rozdáváš úsměvy a povzbuzuješ závodníky na plnotučné trati. Když je předjíždíš, voláš na ně: „žádný stres, já jsem jen štafeta“. Natočíš Adama, Ondra ti přinese na Vlčí hoře cappuccino a dokonce stihnete v Lipové koupit i turistickou známku. Fakt ji máme! 

Aby to ale nevypadalo, že jsme na nedělním výletě – i když technicky vzato jsme. 🙂 Mezi tím vším podáváme všichni tři celkem slušné výkony a Ondra sbírá síly. Jeho čas teprve přijde.

Bez krize by to nešlo 🙂

A jsme v T2! Adam vybíhá na první trailový úsek k benzínce, my tři si dáváme skvělý tradiční vývar a konverzujeme s Léňou Fuezy, která čeká na Aničku Michalcovou jako běžecký support. Samozřejmě se zakecáme.

Obavy, že to na benzínku nestihneme včas, ale lehce rozptýlí poloha Adamova trackeru – na běhu zakufroval a dal si neplánovaný trailový bonus. Když dorazí na místo srazu, vypadá poměrně zdrchaně. Plavecká část, cyklistické úseky i jedenáct běžeckých kilometrů (místo předpokládaných osmi) jednoho fakt poměrně unaví, ale my se ocitáme v trošku prekérní situaci.   

Oba kluci byli na běh želízky v ohni, Michal má potíže s úpony lýtka a já počítala po úrazu jen s 10 km do kopce. Začíná mi trochu lepit, protože to vypadá, že zbývajících 36 km budeme možná muset zvládnout ve dvou s Ondrou. Zkouším odhadnout, kolik prcek bude schopný v případě nouze uběhnout.

Každopádně v Lemberku by hrozilo zbloudění dalšího dítěte, takže mi nezbývá než si dát tři navigační kilometry k zámku. Ze zázračné studánky zrovna pijí turisti, ale doufám, že stačí proběhnout okolo, abychom závod zdárně dokončili. Pod kopcem u zámku 12letá naděje českého moderního pětiboje nasazuje zběsilé tempo a ujímá se vedení.

Po dalších několika kilometrech se pomodlíme za Michalovo lýtko, asi to zafunguje společně se studánkou, a Míša – tedy trenér, psycholog, stratég a dnes i závodník v jedné osobě zvládne krásným tempem pod 5:30/km dorazit v hustém dešti až za Křižany.

S Adamem stíháme rychlý výsadek v osvědčené večerce u paní Tibeťanky. Bereme Margotky, Red Bully, Birrela, Kofilu a sušenky a loučíme se se slovy, že se uvidíme zase za rok. Krize je zažehnaná, přestává pršet a nad námi se vážně rozklene duha.

Ondra vyráží na klíčový úsek kolem hřbitova v Osečné, sbíhá závodníky jako korálky a my ostatní je povzbuzujeme z auta a voláme na ně, ať se nenechají zneklidnit a neberou si jeho tempo osobně. Z Janova Dolu na checkpoint chvilku běží Adam, a na 32. km si beru tracker já.

Zlatá hodinka pro Háňu

Přichází moje chvíle. Posílám kluky, ať si dají oraz, ale stejně párkrát staví cestou, jestli něco nechci. Ale já mám opravdu všechno. Nádherný podvečer, spoustu sil, radosti a lásky. Nad sebou vysílač, les, skály, slunce a cestu na vrchol. Běžím si příjemným hezkým tempem, za které se nemusím vůbec stydět, s lehkostí a vděčností za tenhle den a zážitek.

Šestkrát jsem tudy běžela s kamarády, kteří mě provázeli na běžecké části. Poprvé jsem tu sama.

Je to hluboké, magické, nádherné. Zatáčka za zatáčkou, výhled na chaloupky pod kopcem, louky, Lužické hory v podvečerním světle. V tu chvíli mě míjí auto s vítězným Pavlem Wohlem a Aničkou, a o chvíli později i Lukáš Pazdera s Nikčou – Lukáš je vítěz na kratší distanci zvané „Speed“. Oba kluci jsou stejně jako my Příbramáci – zřejmě dobrej oddíl 🙂

Sunset run

Rozkaz zněl jasně – kameně za světla. Stojíme všichni pod lanovkou, a jdeme na to. Konečně máme možnost si tuto pasáž důkladně prohlédnout a ocenit její kvalitu. Krása střídá nádheru přátelé, je to nezapomenutelný zážitek. Stojíme nahoře. Fotka, objetí, pusu všem. Jste skvělí, kluci. Jsme skvělí, rodinko.

Slunce se sklání, pomalu zapadá. Pohled, na který se nezapomíná. Tohle je za odměnu. Vlastně se nám do cíle ani nechce, ale přesto pomaličku sbíháme klečí na silnici a na parkoviště do cíle. Zvoním na zvonec, o kterém jsem vůbec nevěděla, že tu je (díky, Aničko), a seřadíme se, abychom společně zvedli cílovou pásku.

Bylo to dokonalý

Pivo, guláš, INFINIT, Dan, Vláďa, pan a paní Galandrovi, Honza Pokorný a spousta dalších skvělých lidí. Gratulujeme závoďákům a vyřizujeme pozdravy, podporu a posíláme spoustu sil a energie nemocné Adélce. 

Díky ní tohle můžeme zažít a setkat se s těmi, kteří na téhle vlně jedou taky.

Minule jsem v reportáži psala, že někdo má holt Santiago, jiný má potřebu se obléknout do dvou vrstev latexu, ponořit se do sebe a skočit do Labe 🙂

Letos to bylo speciální. To těžké i to krásné jsme si rozdělili. Tak jako v životě. 

Mimochodem, myslím, že řetěz se nepřerušil, co říkáte? 

Všichni členové týmu „Štefíci“ navíc s plnou zodpovědností za případné následky prohlašují, že rodinnou štafetu lze doporučit jako netradiční rodinný teambuilding a zážitek je to určitě větší než vyrazit na nedělní korzo do parku.  

8 důvodů, proč je štafeta na WM tak skvělá! 

Po letošní zkušenosti si dovolíme malé doporučení: rodinná nebo kamarádská štafeta je každopádně perfektní způsob, jak si Wintermana užít. A rozhodně to není jen „odlehčená verze“ závodu.

1. Celý den fungujete jako tým. Nejen na trati. Neustále si pomáháte, připravujete věci, střídáte role, někdo závodí, někdo řídí, někdo hledá rukavice, někdo míchá bidon a někdo obstarává kafe. A pak si to zase prohodíte 🙂  Není to tupá dřina od startu do cíle, ale jeden velký společný projekt – a hlavně zábava.

2. V případě rodiny je to velmi názorná lekce do života. Společně řešíte spolupráci, komunikaci, rozdělení rolí i krizové situace. Musíte se domluvit, někdy ustoupit, někdy převzít odpovědnost a někdy zachránit situaci, když někomu dojde. Za mě pravděpodobně účinnější než rok rodinné terapie. 🙂

3. A pokud nejde o rodinu, ale o partu kamarádů, platí to úplně stejně. Během jednoho dne poměrně spolehlivě zjistíte, jestli jste skutečně na jedné vlně a jestli se na sebe můžete spolehnout i ve chvíli, kdy je někdo mokrý, hladový, unavený, lehce dezorientovaný, nebo úplně v pr..eli :))

4. Je to skvělý způsob, jak do Wintermana vzít někoho, kdo by si na něj sám nikdy netroufl. Můžete do týmu zapojit děti, které se rázem stanou jeho plnohodnotnou součástí, kamaráda, který neumí plavat, někoho, kdo se bojí jezdit na kole, nebo člověka, jehož aktuální fyzička stačí třeba jen na dva kilometry běhu či svižné chůze.Každý si může vzít úsek, který zvládne a který mu sedí. A najednou člověk, který by jinak stál u trati jako divák nebo support, není jen u Wintermana. Je jeho součástí.

5. Musíte pracovat se silnými i slabými stránkami týmu. Kdo dobře plave? Kdo umí kopce? Kdo zvládne trail? Kdo má zrovna den blbec? A chcete honit co nejlepší čas, nebo si raději rozdělit úseky tak, aby si závod opravdu užili všichni, i kdyby to ve výsledku znamenalo pár minut navíc? I tohle je součást strategie.

6. Jeden za všechny, všichni za jednoho tu není jen hezké heslo. V krizi na nic nejste sami a radost naopak násobíte počtem lidí v týmu. Když se něco nepovede, řešíte to společně. Když se něco povede, slavíte to taky společně.

7. Pokud jste ve slušné kondici a jste zvyklí na ironmanské distance, může být štafeta navíc velmi příjemně „nedestruktivní“. Pořád si pořádně zazávodíte, užijete si nejlepší části trati a závodní atmosféru, ale nemusíte v cíli přísahat, že „už nikdy“, a pak se čtrnáct dní léčit. 

8. A pokud máte na podzim jiné „áčkové“ závody, je štafeta perfektní způsob, jak zůstat součástí wintermanské rodiny a užít si celý víkend i společensky. Protože upřímně –na kolika závodech si závodníci navzájem přejí úspěch, povzbuzují konkurenci a support pomáhá i lidem z jiných týmů? A kde jinde si před závodem nebo po něm sednete na kafe či pivo prakticky s kýmkoli ze startovního pole, supportů nebo organizátorů?

I proto je Winterman výjimečný a je fajn se zase potkat druhou říjnovou neděli v jakékoli roli.