Před třemi lety jsem byl přesvědčený, že jsem v silničním ultramaratonu dosáhl svého maxima. Že jsem si splnil svůj dětský sportovní sen: byl jsem úřadujícím mistrem republiky v běhu na 24 hodin a trojnásobným finisherem legendárního řeckého Spartathlonu. Chystal jsem se na svůj čtvrtý start. Ne, neměl jsem figuru jako třeba můj kamarád Radek Brunner a ano, měl jsem vyšší krevní tlak – ale to jsou přece dědičné záležitosti a každý máme od přírody něco dáno.

Na 78. kilometru se v Řecku přebíhá Korintský průplav. A krátce poté jsem se skácel k zemi a skončil v bezvědomí v nemocnici.

Dvanáct hodin jsem nevěděl o světě, a po návratu do Čech netušil, co to pro mě bude znamenat. Doběhal jsem? Změnil se můj sen v noční můru?

Po řadě vyšetření a nasazení léků, které vyřešily dlouhodobě přehlížené zdravotní problémy, následovaly konzultace v Cardiolabu a kompletní přehodnocení životního stylu. Ano, byl jsem výkonnostní sportovec, ale k tělu jsem se choval pěkně mizerně. Štefaničovi mě vybavili praktickými informacemi – vyzbrojili mě nástroji, které mi mohly, pokud mi to bude stát za počáteční námahu, kterou každá radikální změna obnáší, pomoci dostat se mnohem dál. Zbytek už byl jen na mně.

A tak se ukázalo, že příroda sice něco nadělí, ale není nutné se s tím spokojit – po změně stravovacích návyků jsem výrazně zhubnul (ano, i když běháte 600 kilometrů měsíčně, můžete mít pořád co hubnout a nemusí toho být málo – a ne, nebudou to svaly), léků beru proti původnímu nastavení minimum a výrazně jsem se výkonnostně posunul, ať už šlo o zlepšený PB na sto mílích nebo na 24h.

Cardiolab mohu každému doporučit, protože Hanka i Michal Štefaničovi mají na tom, že se z hororu znovu stala běžecká pohádka, lví podíl a patří jim můj velký dík.